MY ČTEME | Dojmy z knihy - Smrt krásných srnců (Ota Pavel)

Čtenářský klub My čteme už se mílovými kroky blíží ke svým prvním narozeninám – oslaví je na začátku října, kdy vstoupíme do druhého roku společného čtení. Asi tedy je poměrně ostudné přiznávat, že autorka projektu sepisuje první článek o některé z přečtených knih až teď. Jenže je to tak, takže já si teď potichu projdu svojí knižní uličkou hanby a pak na to zapomeneme, jo?

Nechci články věnující se našemu společnému čtení pojímat jako recenze. Přeci jen čteme klasiku, a mně přijde dost troufalé nějak kriticky recenzovat takováto velkodíla. Takže bych to ráda dělala jako takové dojmy z knihy, co mě bavilo, co se mi líbilo, a co mě třeba naopak tolik neoslovilo.

Ten první článek jsem se rozhodla věnovat titulu, který pro mě byl z těch společně čtených asi nejemotivnější, a navíc vždy bude patřit k silným příběhům, ke kterým se chci vracet celý život. V rámci čtenářského klubu jsem Smrt krásných srnců četla podruhé, a přestože jsem ji dočetla před pár dny (a ano, vím, že to byla květnová kniha), mohla bych se do ní pustit hned teď znova.

Ze Smrti krásných srnců od Oty Pavla mi odjakživa bylo smutno. Ať už knižní, nebo velmi zdařilé filmové zpracování, mě vždy tak teskně dojímalo. Jednotlivé povídky, které dohromady skládají obraz předválečného, válečného i poválečného života, jsou plné úsměvných okamžiků i chvil zoufalství. Tahle útlá knížka pro mě proto již dlouhé roky představuje ztělesnění něčeho, co je hořkosladké. Z prvního čtení jsem byla dojatá, ale nadšená. Druhé čtení pro mě bylo mnohem silnějším zážitkem, vše jsem vnímala nějak víc zblízka a konec – přestože jsem ho už znala – mě zasáhl snad více, než když jsem jím byla poprvé překvapena.

Nabízí se otázka, proč se nejen já, ale mnozí další čtenáři k dílům Oty Pavla tak rádi vracejí, proč je čtou opakovaně a proč je jeho dílo stále aktuální. Já odpověď na všechny tyto otázky spatřuji v hluboké lidskosti jeho příběhů a jeho postav. Takový Leo Popper je otcem a manželem, ale zároveň i bonvivánem a věčným mládencem. Jeho chování čtenáři místy přijde okouzlující a místy kulantně řečeno nevhodné a úsměvné. Je to postava, která žije, která není uvězněna v jednotlivých písmenkách. Jeho až dojemné splynutí s přírodou a hluboký obdiv ke krásám prostředí, ve kterém se mu poštěstilo žít, je něčím, co mě zvláště ve Smrti krásných srnců velmi silně oslovuje a s čím souzním. Tak krásně popsané české lesy, řeky a stráně jen tak nenajdete.

Smrt krásných srnců svým čtenářům připomíná, o co v životě vlastně jde – jednoduše o to život prožít, se všemi jeho světlými i temnějšími chvilkami, být přítomen a dokázat ocenit to, co máme právě teď, ale zároveň se nikdy nevzdávat velkolepých snů, protože i ty se mohou splnit.

Co jste si z přečtení Smrti krásných srnců odnesli Vy? A četli jste knihu také víckrát? Přijde Vám, že v ní objevíte s novým čtením něco jiného než předtím?

Určitě budu moc ráda, když se o svoje dojmy podělíte v komentářích,

Kristýna