MY ČTEME | Dojmy z knihy - Smrt krásných srnců (Ota Pavel)

Čtenářský klub My čteme už se mílovými kroky blíží ke svým prvním narozeninám – oslaví je na začátku října, kdy vstoupíme do druhého roku společného čtení. Asi tedy je poměrně ostudné přiznávat, že autorka projektu sepisuje první článek o některé z přečtených knih až teď. Jenže je to tak, takže já si teď potichu projdu svojí knižní uličkou hanby a pak na to zapomeneme, jo?
Nechci články věnující se našemu společnému čtení pojímat jako recenze. Přeci jen čteme klasiku, a mně přijde dost troufalé nějak kriticky recenzovat takováto velkodíla. Takže bych to ráda dělala jako takové dojmy z knihy, co mě bavilo, co se mi líbilo, a co mě třeba naopak tolik neoslovilo.
Ten první článek jsem se rozhodla věnovat titulu, který pro mě byl z těch společně čtených asi nejemotivnější, a navíc vždy bude patřit k silným příběhům, ke kterým se chci vracet celý život. V rámci čtenářského klubu jsem Smrt krásných srnců četla podruhé, a přestože jsem ji dočetla před pár dny (a ano, vím, že to byla květnová kniha), mohla bych se do ní pustit hned teď znova.

Ze Smrti krásných srnců od Oty Pavla mi odjakživa bylo smutno. Ať už knižní, nebo velmi zdařilé filmové zpracování, mě vždy tak teskně dojímalo. Jednotlivé povídky, které dohromady skládají obraz předválečného, válečného i poválečného života, jsou plné úsměvných okamžiků i chvil zoufalství. Tahle útlá knížka pro mě proto již dlouhé roky představuje ztělesnění něčeho, co je hořkosladké. Z prvního čtení jsem byla dojatá, ale nadšená. Druhé čtení pro mě bylo mnohem silnějším zážitkem, vše jsem vnímala nějak víc zblízka a konec – přestože jsem ho už znala – mě zasáhl snad více, než když jsem jím byla poprvé překvapena.
Nabízí se otázka, proč se nejen já, ale mnozí další čtenáři k dílům Oty Pavla tak rádi vracejí, proč je čtou opakovaně a proč je jeho dílo stále aktuální. Já odpověď na všechny tyto otázky spatřuji v hluboké lidskosti jeho příběhů a jeho postav. Takový Leo Popper je otcem a manželem, ale zároveň i bonvivánem a věčným mládencem. Jeho chování čtenáři místy přijde okouzlující a místy kulantně řečeno nevhodné a úsměvné. Je to postava, která žije, která není uvězněna v jednotlivých písmenkách. Jeho až dojemné splynutí s přírodou a hluboký obdiv ke krásám prostředí, ve kterém se mu poštěstilo žít, je něčím, co mě zvláště ve Smrti krásných srnců velmi silně oslovuje a s čím souzním. Tak krásně popsané české lesy, řeky a stráně jen tak nenajdete.
Smrt krásných srnců svým čtenářům připomíná, o co v životě vlastně jde – jednoduše o to život prožít, se všemi jeho světlými i temnějšími chvilkami, být přítomen a dokázat ocenit to, co máme právě teď, ale zároveň se nikdy nevzdávat velkolepých snů, protože i ty se mohou splnit.
Co jste si z přečtení Smrti krásných srnců odnesli Vy? A četli jste knihu také víckrát? Přijde Vám, že v ní objevíte s novým čtením něco jiného než předtím?
Určitě budu moc ráda, když se o svoje dojmy podělíte v komentářích,
Kristýna

8 komentářů :

  1. Jsem ostuda, zatím jsem od autora nic nečetla. Ale určitě to hodlám napravit :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naprav to brzo, Šári, třeba zrovna Smrt krásných srnců je velmi krátká a velmi nádherná :) Okouzlí Tě, uvidíš! :)

      Vymazat
  2. Smrt krásných srnců (nebo obecně Otu Pavla) mám přečtenou už několikrát a pokaždé je to takový hluboký zážitek. Přesně jak píšeš. Někdy bych o takových knížkách ráda napsala delší článek. Uvidíme.

    Měj se krásně!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vlasti, budu opravdu moc ráda, když článek sepíšeš, určitě bychom si úžasně početli :))
      Měj se hezky!

      Vymazat
  3. Moc hezky "řečeno". Já si čtení této knihy užila :)

    OdpovědětVymazat
  4. Já Otu Pavla miluju. Začala jsem se o něho více zajímat, když jsem na škole psala seminarku na téma afektivních poruch, do kterých patří i maniodeprese, kterou on trpěl. Ota Pavel je velice zajímavá osobnost, ráda si i kupuju knihy o jeho životě.

    Po přečtení Jak jsem potkal ryby, ale hlavně Smrti krásných srnců,jsem mu propadla. Nevím ale, jestli číst další jeho knihy, sportovní tematika by mě asi moc nebavila :D
    Strašně se mi líbí, jak Ota Pavel píše o těch hrozných věcech, tak jako by jen tak mimochodem, neztrácí kvůli tomu chuť do života. To zasáhne člověka hodně.

    Co se týče tatínka Lea, to je hrozně zajímavá osoba. Když jsem četla knížku poprvé, tak mi byl velmi sympatický svoji chutí do života, jak si život užíval a všechno dělal bez rozmyslu. Dneska když nad tím trochu přemýšlím, tak trochu měním názor. Byl velice lehkomyslný, nezodpovědný,a co mě hodně štve, že se často upřednostňoval před vším, i před dětmi. No prostě někdy ho mám ráda, někdy mě hodně štve :D Máte to tak někdo taky? :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ten ambivalentní vztah k Leovi je podle mě klasika, mám to taky tak a jistě nejsme jediné :) Jinak já časem plánuji i jeho počiny se sportovní tematikou, přijde mi, že tento autor i tu zvládne s grácií a bude to skvělé :) Moc díky za báječný komentář!

      Vymazat

My Instagram

Made with by OddThemes | Distributed by Gooyaabi Templates