RECENZE | Poslední aristokratka (Evžen Boček)

Krásný večer, milí čtenáři! 

Jak si užíváte páteční večer? V klidu domova s knihou, nebo někam vyrážíte? Já určitě s knihou a Četnickými humoreskami, to je můj páteční rituál :)

Abych k Vám byla upřímná, nějak se mi rozhodil můj blogový rozvrh. Chtěla jsem Vám včera přinést první článek z rubriky Knižní tip, ale neměla jsem vůbec čas a ani moc náladu. V příštích dnech ale už určitě nějaká ta nová rubrika bude :)

Dnes Vás ale s radostí vítám u nové recenze. Kniha, které se bude týkat, mi rozzářila hned několik dnů – když jsem si ji konečně objednala, když v balíčku dorazila, když jsem ji četla, když jsem na ni psala recenzi a znovu dnes, když recenzi publikuji.

Bude to totiž recenze plná chvály a nadšení :) O Poslední aristokratce jsem slyšela mockrát, a vždy jsem si říkala, že to asi nebude špatná kniha, ale nic mě nepřimělo jít a opravdu ji koupit. Až když jsem si u Haničky (hankathebookworm.blogspot.cz) přečetla její nadšenou recenzi audioknihy. Jenže já si chtěla knihu raději nejdříve přečíst. A tam se to konečně zlomilo. Záhy jsem knihu objednala, přečetla a teď jsem okouzlená. Jako fakt.

Shrnovat děj asi nemá moc smysl, poněvadž o nějakém koherentním příběhu to není. Marie III. se společně se svým otcem (dědicem) a matkou (nefalšovanou Američankou Vivien), vrací na rodový zámek Kostku, kterou získali v restituci. Tam se setkávají se svérázným personálem – kuchařkou, paní Tichou, která si ráda cvakne a občas to přežene, nabručeným kastelánem Josefem, který nenávidí návštěvníky zámku, a podivínským zahradníkem – panem Spockem, který je zároveň také opravářem, klavíristou a hypochondrem. Před touto nesourodou skupinou lidí stojí společná výzva: Nezbankrotovat. A jejich metody boje jsou přinejmenším neortodoxní.

Musím říct, že nejsem fanda knih, které vedou odnikud nikam. Nesedí mi. Poslední aristokratka je ale jiná, a já se od prvního do posledního slova královsky bavila. Jistě, kdekdo namítne, že jde o dost banální humor se spoustou klišé. Nicméně u Bočka se setkáváme s dávkováním toho správného objemu trochu blbějšího humoru v kombinaci s inteligencí. Říkám to na rovinu, mně ta knížka hloupá opravdu nepřipadala.

Ono je to trochu jako s různými komediemi – obzvlášť se mi nabízejí ty, ve kterých účinkoval Louis de Funés. Jasně, ono to maličko přihlouplé je, ale zároveň – ruku na srdce – nezasmějete se? Mně by asi bylo trochu smutno, kdybych pořád hltala jen samé těžce filozofické knihy plné hlubokých myšlenek, nebo mé oblíbené (zní to divně, já to vim) brutální thrillery, kde se stahuje z kůže a bůhví co ještě. 

Když jsem se u Aristokratky poprvé nahlas rozesmála, rozhodla jsem se, že si založím knížku lepíkem pokaždé, když se mi to stane. Znám lidi, kteří jsou schopní u knih plakat nebo se hlasitě smát - já tyhle reakce nemám. Pohne se mnou - ať na jednu či druhou stranu spektra emocí - jen velmi málo knih. O tom, jak dobře jsem se nad touto knihou pobavila, si můžete názor uděla sami z následující fotky :)

Hodnotit postavy je podobně obtížné, jako shrnovat děj. Kromě vypravěčky Marie jsou totiž všechny postavy trochu karikaturního charakteru. Jenže přesně to hned od začátku očekáváte, takže Vás to při čtení nijak neruší. A přiznejme si, že někdy se i v reálném životě vyskytne taková situace, jejíž aktéři jsou poněkud karikaturní. U nás doma se to děje pořád. No, ehm. Mamka mě zabije. Pokud bych měla nějakou postavu vyzdvihnout, musím konstatovat, že zvlášť mě bavil Mariin otec. To jeho zoufalství a skrblictví, ale zároveň určitá odhodlanost a vytrvalost je okouzlující. Samozřejmě i sama Marie se svým ironickým a sarkastickým nadhledem, se kterým komentuje události na Kostce, je velice vydařenou postavou, a vlastně díky ní je kniha tak vtipná.

Poměrně kvalitní materiál toho ústředního příběhu nepříběhu a vydařených, svérázných postav, pak zastřešuje Bočkův strhující styl psaní. Je to lehké, plynulé, je to krásná hra se slovy a významy a jazykovým dědictvím. A právě to mě strašně baví. Znáte to, když někdo dělá něco fakt dobře, vypadá to, že mu to nečiní námahu. Přesně takový je tento text – je nadýchaný, osvěžující, příjemný. A mně rozhodně jedna kniha nestačila – Aristokratku ve varu už mám připravenou v košíku k objednání.

Přijde mi, že Poslední aristokratka je docela profláknutý titul – četli jste ji už? A líbila se Vám? Nebo jsem fanouškem lehce stupidního humoru sama? Určitě mi svůj názor napište do komentářů, jsem moc zvědavá :)

Mějte se krásně a užijte si báječný víkend,
K

PS Začínám být úplně posedlá, kvůli focení Aristokratky jsem hledala půl dne to jedno konkrétní povlečení, které ladí s obálkou, a pak jsem ho ještě žehlila. Tak moc mě to baví :)

Název knihy: Poslední aristokratka

Autor: Evžen Boček

Rok vydání: 2012

Nakladatelství: Druhé město

Počet stran: 244