Nejnovější

Ahoj :)
Moc Vás všechny zdravím u nové recenze. Dnes pro Vás mám připravený thriller říznutý takovým menším vztahovým propletencem. Koukneme se na loňskou novinku od Sandry Brown, na Skryté zlo.
Na knihu jsem na mých oblíbených blozích slyšela samou chválu, takže jsem si ji před Vánoci pořídila za peníze k narozeninám. Nelituju toho, ale zároveň mě kniha rozhodně nenalákala ke čtení dalších autorčiných počinů. 
Doktorka Emory Charbonneauová se připravuje na charitativní maraton, který organizuje. Zároveň také prochází krizí manželství, a tak se rozhodne spojit příjemné s užitečným a odjede na víkend do hor – trénovat a přemýšlet. Jenže při běhu ji zasáhne rána do hlavy, doktorka omdlévá a probouzí se ve srubu neznámého cizince. Co s ní bude dál?

Ať se na mě nikdo nezlobí, ale námět je prostě absolutně přitažený za vlasy. A z toho asi vychází moje skepse vůči příběhu jako celku. Samotný ústřední moment, ze kterého vychází všechny další zvraty a celý děj knihy, je tak vysoce nepravděpodobný, až to není hezké. Je mi jasné, že každá kniha nemůže být stoprocentně realistická, ono taky o čem by pak mohli spisovatelé psát, kdyby se drželi jen reality... :) Ale zase není možné si alternovat pro účely příběhu úplně všechno, to pak není žádné umění. Mě bohužel takováto zápletka naprosto nedokázala přesvědčit, mrzí mě to, ale po dobu celého čtení jsem se nedokázala vypořádat s tím, že jsem neuvěřila už samému počátku příběhu. Navíc to celé poměrně dost zabil konec, který byl příšerně překombinovaný a vůbec nedával smysl. Kdyby to autorka ukončila při prvním rozřešení, bylo by to lepší a uvěřitelnější. Ten finální zádrhel byl zbytečný, uspěchaný a v rámci příběhu a toho, co bylo řečeno na předchozích stránkách, nedával žádný smysl.
Tajemný cizinec a žena, jejíž důvěra byla zrazena tím, kdo jí měl být nejblíže... No umíte si představit větší klišé? Ale jo, umíte! Přihoďte k tomu páreček obtloustlých maloměstských policajtů, nevěrného manžela, falešnou přítelkyni a bandu pitomých zločinců a máte dokonale klišoidní soustavu postav, jejichž setkání na stejném místě a ve stejném čase lze jen těžko uvěřit. Pokud ovšem nejste Sandra Brown. Pardon, vím, že jsem asi trochu zlá, ale to se prostě nedá vystihnout jinak. Opravdu nemám ráda, když spisovatel šroubuje postavy na příběh, čehož se ve Skrytém zlu dostává čtenáři měrou vrchovatou. 

Asi dokážu pochopit všeobecnou oblíbenost této autorky, píše totiž docela dobře a její styl je čtivý. Přesto to ale nebylo nic, co by mě nějak zvláště uchvátilo a co by mě přinutilo pořídit si od autorky nějaké další knihy, jako tomu bylo například v případě Ruty Sepetys, která píše tak famózně, že je mi vlastně úplně jedno, o čem to je (s nadsázkou řečeno, samozřejmě). U Sandry Brown se čtenář místy v textu ztrácí a musí si rovnat myšlenky a jednotlivé události. Navíc byly některé popisy velmi detailní a určité pasáže díky tomu působily až rušivě.
Na celkovém dojmu z textu se bohužel dost podepsal i překlad, který fakt není úplně top. U nespisovné řeči jednoho kriminálníka se najednou objeví slovo „zvláště“, a to by mě tedy zajímalo, který násilnický nevzdělanec má podobné obraty ve svém slovníku. Chápu ale, že tohle není problém autorky :)

Celé knize by nejen stačilo, ale také slušelo takových 200 stran, a nikoliv skoro 400. Celé to bylo zbytečně dlouhé a pasáže, které rychle utíkaly a měly svižné tempo, byly proloženy textem, který byl nezáživný a působil naprosto zbytečně. Navíc mě zklamala celková překombinovanost příběhu, jehož zpracování ale stále zůstávalo na prvoplánové úrovni. Kolem dokola mě kniha zkrátka příliš nenadchla a nevím, zda se ještě někdy do nějakého titulu od autorky pustím. Dávám tentokrát průměrných pět hvězdiček a doporučuji těm, pro které je thriller spíše okrajově čteným žánrem a preferují literaturu zaměřenou na ženy.
 
Název knihy (originál): Mean Streak
Název knihy (česky): Skryté zlo
Autor: Sandra Brown
Rok vydání (originál): 2014
Rok vydání (česky): 2016
Nakladatelství: Ikar
Počet stran: 368
Co Vy, četli jste tuto novou a hojně propagovanou knížku? Jak se Vám líbila, čím Vás zaujala? Znáte nějaké další knihy Sandry Brown, které byste ostatním čtenářům doporučili ke čtení? A jaký nejlepší thriller jste v poslední době četli?
Budu ráda, když mi napíšete své názory do komentářů :)
Mějte se parádně a užívejte přicházejícího jara,
K
Ahoj :)
Všem Vám přeji krásný pátek a vítejte u nového článku. Dnes pro Vás mám nový knižní tip, ale ne jen tak ledajaký... Po nějaké době jsme pro Vás totiž připravily doporučení s maminkou. Dnes padla volba na sérii Vraždy v kruhu.
Obě knihy jsem kupovala mamce já, protože se dívala na seriál, když jej dávali v televizi poprvé. Podruhé už jsem se koukala s ní a musela jsem uznat, že je to velmi povedená česká detektivka. Proto když začaly vycházet knihy, byly to jasné adeptky na dárky.
Potěšilo mě, že jakmile se mamka pustila do čtení, měla oba tituly přelouskané během pár dní a obě knihy si pochvalovala, jak jsou dobře napsané a že z proudu českých detektivek rozhodně vyčnívají. Abych ji pro Vás citovala: Obě knihy mají čtivý sloh, který zbytečně nezabředává do zavádějících nebo příliš popisných sekvencí. Dějově se přehledně prolínají příběhy skupin či jednotlivých aktérů zápletky, přičemž v detektivce (-kách) není „přelidněno“, což u jiných knih dokáže docela znepříjemnit čtenářský zážitek. Psaný formát velice uvěřitelně doplnil již viděné filmové zpracování dalších vyšetřovateli řešených případů.  
Anotace z Databáze knih - Muž na dně: Kolik motivů může mít jedna vražda? Kolem mrtvého z jezera se vynoří plejáda svérázných osob: od pěstitele konopí přes renomovaného architekta, promiskuitního policistu až po tajemnou Kubánku. S neortodoxním kriminalistou Holinou se budeme prodírat labyrintem vyšetřování a přitom nahlédneme hluboko do životů propojených pletivem silných emocí a rozporuplných činů. Kriminální román Ivy Procházkové je předehrou seriálu Vraždy v kruhu s Ivanem Trojanem, Richardem Krajčem a Hanou Vagnerovou v hlavních rolích, jehož vysílání chystá Česká televize od ledna 2015. V románu poznáváme hrdiny s časovým předstihem dvou let, sledujeme začátky jejich vztahů, jsme u samých kořenů jejich pozdějších televizních osudů. 
Anotace z Databáze knih - Dívky nalehkoV soukromé zahradě je nalezena mrtvá dívka, oděná jen v lehkém erotickém prádle. Na první pohled okolnosti ukazují na sexuálně motivovanou vraždu. Svérázný komisař Holina, který dá stejně na svou policejní intuici jako na radu bývalé lásky, psycholožky a astroložky Sabiny, se snaží proniknout co nejhlouběji do okruhu lidí kolem zavražděné Vietnamky. Pátrání ho nejprve vede do proslulé tržnice SAPA, postupně však zjišťuje, že ve hře je mnohem víc. Dívky nalehko jsou dalším setkáním s majorem Holinou z pražského Oddělení vražd, kterého známe ze seriálu Vraždy v kruhu s Ivanem Trojanem, Richardem Krajčem a Hanou Vagnerovou v hlavních rolích. Stejně jako Muž na dně, i Dívky nalehko předchází událostem seriálu.
Já sama jsem do knih jen letmo nahlédla, ale znáte to, i první řádky dokážou zaujmout. V případě Vražd v kruhu tomu tak stoprocentně je, takže já už mám knížky půjčené a snad na ně brzy dojde řada.
Vy znáte seriál a knihy? Četl někdo z Vás některou z nich? jak se Vám případně líbila?
Budu se těšit na vaše komentáře a přeji Vám nádherný páteční večer a vydařený víkend!
K
Ahoj, moji milí :)
Vítejte u nové recenze. Dnes pro Vás mám připravený článek o takové rozverné knížce plné zábavných a prekérních situací, o novém dobrodružství naší oblíbené zmatkářky... o knize Dítě Bridget Jonesové.
Po novém pokračování Bridget Jones jsem pokukovala od chvíle, kdy na podzim vyšlo, ale nějak jsem nikdy nedošla onoho vnitřního přesvědčení, že si knihu mám opravdu koupit. To se objevilo až při návratu od doktora, kdy jsem si chtěla koupit něco za odměnu. Vstoupila jsem do knihkupectví a tam na mě koukala Bridget, a mně bylo jasné, že ten čas nastal.
Budu velmi stručná. Bridget má po čtyřicítce a je obklopena lidmi, kteří jí „nenápadně“ připomínají, že čas na založení rodiny se krátí. Vzhledem k tomu, že je Bridget nezadaná, se ale celá tahle záležitost jeví jako problematická. Jenže znáte Jonesovou – nakonec vyřeší vše, a hlavně s vervou sobě vlastní. Netrvá proto dlouho a Bridget otěhotní. Nemá ale nejmenší ponětí, kdo může být otcem jejího miminka.
Asi všem je jasné, že tohle je prostě oddechovka. Nenáročná, velmi čtivá, ztřeštěná literatura pro ty z nás, kdo si u čtení chtějí občas taky odpočinout, a ne se jen intelektuálně vyzývat :)
Přesto mě překvapilo, že i děj filmu, který byl podle mě dost nesmyslný, měl pořád větší smysl než děj knihy. Fakt :) V knize se totiž nesetkáte s Jackem, ale se starým známým Danielem Cleaverem. To z knihy pro mě osobně činí jedno velké klišé, které je těžce uvěřitelné a trochu nudí. Věčné souboje Daniela Cleavera a Marka Darcyho už mě fakt moc nebaví.
A s poslední větou souvisí i otázka postav. Ony totiž za ta léta, po která jsme se s nimi nesetkali, neprošly vůbec žádným vývojem. Všichni jsou pořád úplně stejní, ať už je život postavil před jakékoli výzvy. To mi přijde jako ohromná škoda, podle mě se s tím dalo pracovat trochu jinak.
Jasně, u Bridget asi každý doufáme v to, že se nezmění a zůstane pořád stejně praštěná, ale ten Mark a Daniel, ti mohli být trochu propracovanější. Je to pořád jako přes kopírák, nicméně možná i díky tomu není o legrační situace vůbec žádná nouze.

Pokud jste četli předchozí díly, víte, co můžete očekávat. Vypravěčský styl Helen Fielding neprošel žádnou zásadní změnou. Stále píše velmi lehce, čtivě a pro čtenáře stravitelně a přívětivě. Začtete se hned a příběh Vám pak rychle ubíhá.
Já od knihy očekávala zábavu a žádnou velkou hloubku, a přesně to jsem dostala. Helen prostě umí pobavit vykreslením těch nejběžnějších životních situací, které ovšem v provedení Bridget Jonesové dostávají úplně jiné rozměry.

Dala jsem knize celkově čtyři hvězdičky. Samozřejmě, pokud to začneme srovnávat se Steinbeckem, je to celkem brak. Ale mě kniha bavila a mohu ji s klidným svědomím doporučit všem, kdo se u čtení jednou za čas rádi zasmějí a nečekají, že je kniha obohatí o nějaká úžasná životní moudra :)
 
Název knihy (originál): Bridget Jones' Baby
Název knihy (česky): Dítě Bridget Jonesové
Autor: Helen Fielding
Rok vydání (originál): 2016
Rok vydání (česky): 2016
Nakladatelství: XYZ
Počet stran: 240
Někdo z Vás už tuhle novinku četl? Jak se Vám líbila? Užili jste si čtení, nebo jste celou dobu chtěli s knihou mrsknout do kouta? Nebo se zatím na čtení jen chystáte? Případně jste z té skupiny čtenářů, které tahle literatura vůbec neláká? :)
Budu se moc těšit na Vaše komentáře :)
Mějte se skvěle,
K
PS Vznik fotek neměl chybu. Hračky pro děti doma nemáme, tak jsem musela sebrat něco z arzenálu toho našeho chlupatýho mrňouse a řeknu Vám, vyfotit jednu fotku, aniž by mi něco čórnul, to byl docela výkon :D
Ahoj :)
Moc Vás všechny vítám u nového článku. Včera to bylo takové obsáhlejší, proto to dnes vezmeme stručně a jasně.
Jedno z mých právě čtených knih je teď Tampa od Alissy Nutting. Je to jedna z těch odeonek, které v blogovém světě vídám docela často a slýchám na ni nejrůznější názory. Já sama se sice strašně snažím, abych se knihou prokousala a mohla pak zhodnotit ten přesah (který patrně má). Ale! Jde mi to jen velmi těžko.
Už jsem to někde psala, že nejsem nějaký puritán, ale asi ani nejsem typ čtenáře, který v knize snese tolik erotiky a sexu. Je to opravdu neuvěřitelné, kolik se toho dá na pár řádků vměstnat. Navíc ve zvrhlé formě, protože hlavní hrdinka je pedofil a její touha je zaměřena na čtrnáctileté chlapce. Další věcí je, že se s explicitními pasážemi nesetkáme jen občas, protože hlavní postava ze spárů svojí sexuální závislosti neuniká ani v myšlenkách, takže... no prostě je to pořád dokola.
Došla jsem do necelé čtvrtiny knihy a mám toho až nad hlavu. Vůbec se nedokážu přinutit k dalšímu čtení a když si můžu vybrat, sahám po jiných titulech. Vím ale, že někteří z Vás Tampu četli, poradí mi tedy někdo, zda stojí za to tuhle knihu dočítat? A jak to máte s explicitní erotikou v knihách Vy? Baví Vás, nebaví? Vyhledáváte knihy s touto tématikou? A je nějaká, kterou byste doporučili ostatním?
Jsem zvědavá na Vaše komentáře!
Mějte nádherný den,
K
Ahoj, moji milí!
Včera jsem Vám slíbila recenzi, tak ji tu máte :) Dnes se podíváme na relativní novinku – na konci loňského roku se v knihkupectvích objevilo pokračování série s detektiv inspektorkou Kim Stoneovou, které jsem prostě musela mít. Jaké tedy Ďábelské hry nakonec byly?
Je to zajímavé, když jsem loni v létě četla Němý křik, měla jsem ke knize i přesto, že se mi líbila, značné množství výtek. I tak jsem se ale strašně těšila na pokračování této série. To přišlo a najdete v něm ty samé otravnosti, které mi vadily i na prvním díle. A představte si to, já si Ďábelské hry i přesto užila a na třetí díl se zase těším. Je v tom nějaká alchymie!
Recenzi na první díl série, Němý křik, najdete tady. (Stojí za přečtení.)
Detektiv inspektorka Kim Stoneová úspěšně dokončuje zátah na muže, který zneužívá malé děti. Při procházení důkazů ale policie naráží na nová znepokojivá fakta... Zároveň se Kim přimíchá do řešení případu vraždy, jejíž motiv však nebyl zdaleka tak průhledný, jak se na první pohled zdá. Byť jí nadřízení přikazují, aby vyšetřování nenarušovala, inspektorka nemůže odolat a začne pátrat na vlastní pěst. Ani netuší, jak silný protivník stojí proti ní a jak moc se těší, až si s ní pohraje. Jak stojí v anotaci, tentokrát je to osobní.
Stejně jako u Němého křiku se i v Ďábelských hrách nesetkáváme jen s jednou dějovou linkou, ošperkovanou tu a tam nějakou epizodkou, ale s dvěma rádoby plnohodnotnými dějovými linkami. Což je upřímně další věc, která je pro mě obestřena tajemstvím a naprostým nepochopením... proč proboha?
Nepřijde mi to ani originální, ani nápadité, a co je nejhorší, ono to ani není dobře zpracované. Zkrátka absolutně nedokážu pochopit užití dvou naprosto odlišných dějových linek, které se neprotnou a nemají mezi sebou ani žádné symbolické spojení. Jasně, rozumím tomu, že v běžném životě to právě takhle je – policie zkrátka pracuje na více případech, které spolu absolutně nesouvisí, ale já si Ďábelské hry nekupovala jako faktografickou literaturu, ale jako beletrii.
Když od sebe tyhle dvě linky oddělíte, máte dva senzační náměty plné napětí a originálních zápletek a zvratů. Jak dějová linka sledující doktorku Alex Thorneovou, tak druhá linka věnující se zneužívání dětí je zajímavá. Bohužel, ta s doktorkou Thorneovou mi přijde v závěru poutavější. U zneužívání dětí mi přišlo rozuzlení jako takový ten konec pro konec – vůbec jsem si nebyla jistá, že to k tomuhle směřovalo, spíše to působilo dojmem, že to autorka prostě potřebovala nějak ukončit.
Zvlášť působivé pak je, že jsem tohle (problém s ukončením příběhu) řešila už v recenzi na Němý křik, takže to vypadá, že je cosi shnilého ve státě dánském.
Ach, ach, ach. Řeknu Vám to ve stručnosti – nikoho otravnějšího než detektiv inspektorku Kim Stoneovou jsem při čtení dlouho nepotkala. Chápu, že lidi už třeba nebaví ti rozervaní severští detektivové, co potají upíjejí z placatky, kouří jednu cigaretu za druhou a trousí sarkastické poznámky. Ale zlatí severští detektivové před kopírák.
Kim Stoneová je to nejnepříjemnější stvoření, jaké si dovedete představit. Nejhorší na tom všem je, že ona otravná být má – že ta postava tak má být vykreslená. Jenže ona není otravná pro to, kým je, ale protože je špatně napsaná.  Má sice promyšlenou minulost i současné charakteristiky, ale je to podané naprosto zoufalým způsobem. Rostla jsem z ní celou dobu. Veškeré její vlastnosti a věci pro ní typické jsou servírovány tak násilně, až to není pěkné. Některé pasáže na člověka fakt křičí: „Čtenáři, všimni si, jak je Kim sarkastická. To má kvůli své temné minulosti, víš? Nevšiml sis? Tady máš tedy další nápovědu. A ještě radši další.“ Pardon, promiňte mi to výrazivo, ale čtenář většinou není úplný debil, a pravděpodobně to pochopí i bez dvaceti upomínek.
Uf. To bychom měli.
Jedinou další opravdu propracovanou postavou je doktorka Alex Thorneová. Byť se o ní klíčové informace dozvíte na začátku knihy, nechci se tady moc rozepisovat. Alex je vykreslená skvěle a je poměrně silným prvkem celého příběhu. I k ní bych ale měla jisté připomínky, přijde mi místy trochu "přepsaná" - ve smyslu "přehraná". Je to zkrátka celé trochu moc teatrální.

Pokud dokážete děsnou Kim překousnout, což bych Vám osobně doporučila, je to dobré čtení. Nicméně i přes slovíčko „dobré“ k tomu mám další připomínky. Je to zvláštní, ale stejně jako v případě Němého křiku, mám k Ďábelským hrám spoustu výtek, ale kolem dokola se mi to opravdu líbilo a klidně to doporučím dál.
Co mi vadilo tentokrát? Především neustále užívání jmen. Byly chvíle, kdy fakt každá věta začínala jménem Kim (si sedla, si lehla, se zvedla – znáte to) a největším punkem bylo, když do toho vstoupila Alex a věty tedy mohly začít začínat i jiným jménem. Sakra práce, to je tak složité věnovat pozornost tomu, aby se z detektivky nestala čítanka pro první třídu?
Jenže i přes podobné nepěknosti to bylo zase strašně čtivé. Nevím, jak to autorka dělá, ale její styl je mi z nějakého důvodu nesmírně blízký a který mě baví. Čte se to lehce, příjemně, nemá to žádná hluchá místa. Požadavky na dobrou detektivku tedy kniha splňuje báječně.
Kim se usmála. Kim se zasmála. (A já se střelim 😂.)
Kolik výskytů dvou jmen se dá vměstnat na pár řádků? (Upozorňuju, není to přímá řeč, kde by jedna druhou oslovovala, ne ne.)

A po všech těchto připomínkách jsem dala knize celkem čtyři hvězdičky. Já vím, zdá se to divné, jenže tohle prostě je dobrá detektivka. Nevíte, jak přesně to skončí, je to velice čtivé a napínavé, autorka vypráví poutavě a nemá v ději hluchá místa. To jsou všechno věci, které já osobně od detektivky očekávám a mnohdy právě tohle nedostávám. Stojí za to si Ďábelské hry přečíst, ale je třeba se trochu povznést nad určité – nyní už charakteristické – nedostatky, které autorka ve svých knihách má. Když tohle zvládnete, dostanete velmi pěkný čtenářský zážitek ;)
 
Název knihy (originál): Evil Games
Název knihy (česky): Ďábelské hry
2. díl v sérii
Autor: Angela Marsons
Rok vydání (originál): 2015
Rok vydání (česky): 2016
Nakladatelství: Knižní klub
Počet stran: 360
Co si o tomhle všem myslíte Vy? Jsou zmíněná negativa knihy něco, nad čím jste schopni přivřít oči, nebo ne? A láká Vás tvorba Angely Marsons? Popřípadě, kdo jste ji už zkusil, jak Vás baví? Budu se moc a moc těšit na Vaše názory v komentářích, určitě se ozvěte :)
To je ode mě pro dnešek vše, přeji Vám krásné úterý a těším se brzy u dalšího článku, který už je také ve výrobě ;)
Mějte se  pěkně,
K
Ahoj :) 
Přeji Vám krásné pondělní dopoledne a zdravím Vás u nového článku. Dnes tu pro Vás mám knižní tip, zítra bude nějaká recenze, povedlo se mi jich pár o víkendu sepsat :) Také chystám skvělý knižní tip od mojí maminky, tak snad je na co se těšit.
Dnes jsem si pro Vás připravila doporučení na knížku, kterou jsem četla už před pár lety a na kterou už nejsem schopna sepsat recenzi, ale byla by ohromná škoda ji na blogu nezmínit.
Něco málo jsem Vám o A hory odpověděly psala už v jednom z vánočních knižních tipů, konkrétně v tom pro náročné čtenáře (tady).
Anotace z Databáze knih: Khaled Hosseini, autor světově úspěšných románů Lovec draků a Tisíce planoucích sluncí, vydává třetí román, v němž se opět vrací do rodného Afghánistánu, ale zavede nás i do Paříže či Kalifornie. Vypráví příběh sourozenců rozdělených v dětství. Abdullah vyrůstá v chudobě afghánského venkova a nepřestává toužit po ztracené sestře, zatímco Pari, která zapomněla, že kdy měla nějakého bratra, vychovává bohatá rodina v Kábulu a Paříži. Na pozadí téměř šedesáti let dramatické afghánské historie se odehrává příběh lásky, ztrát i obětí. Je lepší být odtržený od rodiny než trpět bídou? Co mohou či mají udělat bohatí pro chudé? Jak silná jsou rodinná pouta a jaké následky mají naše rozhodnutí? Na tyto otázky hledá Hosseini v mistrovském vyprávění odpověď. Sejdou se ještě někdy Abdullah a Pari? Otevřete knihu.
 
Knížka rozhodně patří k těm obtížnějším čtenářským soustům, ale rozhodně za to stojí. Hosseini je vážně mistr slova a veškeré dění v knize popisuje s neuvěřitelným citem a naléhavostí. Kniha není nijak zvlášť veselá, je taková hořkosladká a ještě dlouho po přečtení ve Vás některé momenty silně rezonují. 
Na Databázi jsem si v několika komentářích přečetla, že například oproti Lovci draků je tento titul trochu rozvláčnější. Rozhodně se tedy chystám i na další autorovy knihy, abych mohla rozdíly posoudit a případně Vám od něj doporučit ještě něco lepšího. Musím totiž souhlasit s tím, že tempo knihy je pomalejší, ale mám dojem, že to danému tématu vůbec nevadí - spíše naopak.
Za mě je kniha A hory odpověděly jedním z nejlepších literárních počinů, jaké jsem četla. Sice Vám dnes už přesně nepřevyprávím osudy všech postav, zato ale vím, jak silné emoce ve mně každý z nich zanechal. A to je podle mě definice dobré knihy :)
Už jste tuto knihu četli, nebo ji máte na svém seznamu? A máte zkušenost s nějakou jinou knihou od tohoto autora? Co Vás na něm nejvíce zaujalo?
Budu se moc těšit na Vaše komentáře a přeji Vám příjemný vstup do nového týdne :)
Mějte se fajn,
K