Nejnovější články

Nejnovější knížka oblíbené Ruth Ware slibuje spletitý příběh, kde je lež důležitější než pravda. A přestože jsem se na ni moc těšila, začínám mít dojem, že má setkání s touto autorkou se pomalu, ale jistě, chýlí ke svému konci. Přesto mě ještě hodně pokouší autorčin poslední počin, The Death of Mrs. Westaway, který zahraniční recenze opakovaně označují za její nejlepší knížku a něco, co z řady jejích příběhů vybočuje.
Moc děkuji nakladatelství Leda za poskytnutí knihy Hra na lháře k recenzi.
A to je přesně to, v co bych doufala už u Hry na lháře. Po prvotině Všude kolem černý les a druhé knížce Žena z kajuty č. 10 jsem opravdu věřila, že se Ruth Ware konečně odváží odklonit od svého ozkoušeného scénáře, vystoupit ze zajetých kolejí a čtenáře překvapit. Naopak mi ale přišlo, že se v této knížce významným způsobem vrací k osnově svého debutu. Došlo zde k záměně jmen, ročního období a zasněženou chatu nahradil mlýn u moře. Ale ve všem ostatním se autorka drží věcí, které tu už byly, ba co víc, které svým čtenářům předestřela ona sama.
Hra na lháře proto silně zaváním jedním velkým klišé. Čtyři přítelkyně se po letech setkávají za dramatických okolností. „Potřebuju vás,“ píše ve zprávě jedna z nich, a zbylé tři hned opouštějí své životy a spěchají, aby jí byly nablízku. Z minulosti se vynořuje děsivé tajemství. Nikdo nemůže nikomu věřit… Zápletka je celkově průměrná, nicméně při kvalitním zpracování (a především pod podmínkou jejího nerecyklování) může být vcelku nosným základem kvalitního thrillerového příběhu.
Avšak i v tomto případě už u Ruth Ware narážím na věci, které mi zpočátku vůbec nevadily, ale při jejich výskytu v dalších a dalších knihách ve mně začínají vzbouzet rozpaky. S každou další knihou mi připadá, že se autorka propadá do větší a větší rozvláčnosti. Nemám nic proti krásnému jazyku a vznosným opisům, ba naopak, miluju takové knížky a dovedu si je neskutečně užít. Ale u Ruth Ware je to celé takové upovídané a přehnaně popisné. S nadsázkou řečeno Vám skutečně detailně popíše každou drobnost, od podlahy přes kočárek po dramaticky stoupající příliv, který však stoupá pod takovým drobnohledem a za pomoci tolika slov, že jeho dramatičnost bohužel významně klesá.
Vždycky, když začnu nějakou knihu upřímně kritizovat a pak si po sobě text čtu, připadám si hrozně zlá a mrzí mě, že nemohu jen chválit. Přitom moc dobře vím, že některým lidem se bude na knížce líbit právě to, co já naopak nevyhledávám. Ruth Ware ne nadarmo patří mezi stálice českého knižního trhu, a ani já rozhodně nepovažuji čas strávený s jejími knihami za promarněný. Tempo vyprávění u ní je svižné, ale není zběsilé, zvraty jsou někdy překvapivé, ale málokdy naprosto šokující, postavy si zapamatujete, ale jejich osud se vám nezaryje pod kůži. Jenže ne každý čtenář vyhledává v knihách takovou smršť jako já, ne každý má žaludek na opravdu temné a místy až nechutné příběhy. Pokud se řadíte spíše mezi fanoušky detektivek a klasičtějších thrillerů, Ruth Ware je podle mě to pravé čtení pro vás. Já si i přes některé výtky její další knížku určitě ujít nenechám, jsem zvědavá, co pro své čtenáře vymyslí a opravdu doufám, že se nebude bát trochu odpoutat od své dřívější tvorby. Talent jí rozhodně nechybí.
Nový rok, nová předsevzetí! Máte to tak? Já rozhodně ne. Změny k lepšímu se snažím ve svém životě dělat neustále, bez ohledu na to, v jakém se nacházíme ročním období. Ale knižní předsevzetí, to je něco jiného. Ráda srovnávám svoje čtenářské proměny mezi jednotlivými roky a analyzuju, co se u mě změnilo a co naopak zůstává stejné. Na úvod by se tedy slušelo shrnout, jak dopadla předsevzetí pro rok 2018...
1. Více audioknih
Ne, asi nikdy nebudu audioknižní holka. I když jsem na poslouchání knih pracovala, není to můj šálek čaje. Knihu si v tomto podání nevychutnám, pořádně si nezapamatuji její děj. Uvidím, třeba se to časem změní, ale teď to přes koleno rozhodně lámat nebudu.

2. Chvilkové čtení
Kdepak, tady mám pořád mezery, na druhou stranu ale musím neskromně říci, že jsem na využívání takových těch hluchých míst celkem zapracovala. Velkou změnu znamenala hlavně čtečka, kterou jsem dostala k narozeninám a kterou bez problému vytahuji i při dvouminutovém čekání někde ve frontě. Na to, jak jsem se jí bránila, musím říci, že je to absolutně boží vynález.

3. Více e-knih
E-knihy jdou samozřejmě ruku v ruce s výše zmiňovaným. Dřív jsem e-knihy četla na mobilu a všude rozhlašovala, k čemu jako teda ty čtečky jsou, když se dá tak dobře číst na mobilu. Haha, fakt. Komfort čtení na mobilu a na čtečce se samozřejmě vůbec nedá srovnávat, Kristýno, proboha!

4. Recenze hned
Tento bod hodnotím půl napůl. Během roku jsem si skutečně dokázala vytvořit rutinu a pracovat na recenzích co nejdříve po dočtení knihy, ale s nástupem do nové práce se všechno zhroutilo. Takže v tomto ohledu mám na čem pracovat i v roce 2019.

5. Méně nákupů
EHM.

A jaké cíle mám pro rok následující?

1. Dočíst Harryho Pottera a vězně z Azkabanu v angličtině, protože mít knihu rozečtenou dva roky mi opravdu nepřipadá normální.

2. Po zběsilém nakupování prakticky všech knih českých autorů, které v nedávné době vydalo nakladatelství Host, by možná bylo fajn něco doopravdy přečíst.

3. Chtěla bych napsat víc klasiky, ale vím, že teď prostě tohle čtenářské období nemám, a chci si tyhle velké příběhy jednou prožít, ne je přežít.

4. Víc českých autorů, protože to, co předvádí v poslední době, je radost pozorovat.

5. Víc angličtiny, i když už teď je to slušné.

6. Jak mi na číslech nezáleží Ale co to kecám. Záleží. Tu stovku prostě chci pokořit znovu.

7. Hlavně si to všecko užít. Knihy, čtení, psaní, život... A tak.

Jaká jsou vaše knižní i neknižní předsevzetí, pokud si nějaká dáváte? Budu ráda, když mi po těch sto letech neaktivity odpustíte a napíšete pod článek komentář 💗
Přeju vám všem nádherný nový rok plný dechberoucích zážitků, dojímacích okamžiků, splněných snů, štěstí, zdraví, lásky a spokojenosti 🍀

Novinka Na okraji od nakladatelství Cosmopolis představuje slibný začátek jedné severské série. A jak z detektivních sérií v poslední době nadšená nebývám, u Liny Bengtsdotterové jsem štěstím bez sebe z představy, že se mohu těšit na další případy sympatické vyšetřovatelky Charlie Lagerové. Temná atmosféra, zapeklitý případ a motiv, který knihu posouvá z žánru "pouhého"thrilleru... to všechno z příběhu činí vynikající čtení, které si nebudete chtít nechat ujít.

Moc děkuji Marii z nakladatelství Cosmopolis za poskytnutí knížky k recenzi!


Uprostřed Švédska na hranici krajů Västergötland a Värmland leží v hlubokých lesích vesnice Gullspång. Jednoho horkého léta odsud zmizí sedmnáctiletá Annabelle. Její rodiče šílí strachy, místní policie je bezradná a organizace Missing People ji bezvýsledně hledá. Na místo činu jsou vysláni inspektorka Charlie Lagerová a její kolega. Charlie je zkušená policistka a práce jí poskytuje uklidňující rutinu, kterou její chaotická duše potřebuje. Tohoto případu se ujmout nechce, ale nakonec udělá to, co vždycky: poslechne příkaz. Charlie Lagerová se tak vydá na cestu do minulosti. Musí se vrátit tam, odkud odešla, když jí bylo čtrnáct let, vrátit se do dětství, kterému se ze všech sil snažila uniknout. Jakmile se vrátí, všechny její vzpomínky oživnou. Vzpomínky na tehdejší omezené možnosti a velkou touhu utéct. Vzpomínky na matku, která představuje všechno, čeho se Charlie bojí: alkoholismus a nemoc. Zatímco se Charlie snaží zjistit, co se Annabelle stalo, objevuje děsivá fakta ze své minulosti. Musí čelit i své nejhorší vzpomínce: okamžiku, kdy nechala někoho zemřít.
Přiznávám upřímně - v samotném počátku mě kniha moc nepřesvědčila. Přišlo mi totiž, že se autorce nedaří vyhnout některým klišé, která jsou teď v žánru thrilleru tak oblíbená. Charlie, hlavní vyšetřovatelka, má samozřejmě pořádně temnou minulost, problémy s alkoholem a navíc se v rámci vyšetřování případu vrací do svého rodného města, ze kterého odešla už před mnoha lety a kam se podívat už nikdy nechtěla. Annabelle, zmizelá dívka, je pak neobyčejně krásná, nesmírně chytrá a přesto zhýralá a divoká, se spoustou tajemství a životem, o kterém její rodiče mnoho neví.
Jenže! Zhruba ve čtvrtině knihy se text obrozuje z úvodního vyprávění a ze škatulky žánru a získává nádech, který pak prostupuje celým příběhem. Nádech zmaru, beznaděje, zoufalství… opravdové temnoty, která devastuje lidské životy a která se v začarovaném kruhu přenáší z generace na generaci.
Annabelle, postava, jejíž vykreslení mě na prvních stranách vskutku iritovalo, se proměňuje v zajímavou osobnost, která má spoustu tváří a je tak někým dokonale nepředvídatelným. Ale to by se dalo říct skoro o každém. Postavy Liny Bengtsdotterové se proměňují, vyvíjejí, a především - dovedou překvapit, ale nepřekročit hranici uvěřitelnosti. Celkově mě, s ohledem na dojmy z prvních stránek, práce autorky s jednotlivými charaktery neskutečně mile překvapila a v závěru příběhu jsem nestačila koukat.
Naokraji je však podle mě mnohem více společenským románem než thrillerem. Jistě, sledujeme napínavé vyšetřování, postupně odhalujeme nejrůznější kousky skládačky a dozvídáme se, co se vlastně v onen osudný den přihodilo. Ale především poznáváme zoufalou situaci jednoho malého města a jeho obyvatel.
Samotný závěr vyprávění je zničující, autorka se nebojí zahrát na strunu emocí, zároveň ale nesklouzává k patosu, což je pořádně těžký oříšek. Já byla z konce knihy úplně vyřízená a vím, že tento příběh je jeden z těch, na které ani po delší době rozhodně nezapomenu.
Právě atmosféra a schopnost autorky přenést na čtenáře všechnu tu beznaděj a úzkost byly věci, které mě na knize dostaly asi nejvíce. Někdy mi přijde, že začínám být trochu otupělá, zvláště u thrillerů. Přečetla jsem jich spoustu a mám dojem, že na mě některé nezapůsobí tak silně jako na jiné čtenáře právě proto, že mám žánr načtený. Autorům dá větší práci mě překvapit, šokovat, ale také vtáhnout do děje. Lině Bengtsdotterovoé se to povedlo na jedničku. Během čtení a hlavně po dočtení jsem byla psychicky fakt rozložená, bylo mi smutno, úzko a především - bylo mi to celé hrozně líto. Mrzelo mě, co se stalo a jak se to stalo. Příběh jsem nepřečetla, ale prožila. A takhle by podle mě měla vypadat vlastně každá kniha, kterou čteme. Měli bychom je nejen číst, ale především prožívat.
Po jazykové stránce jsem byla také spokojená, žánr thrilleru má občas tendenci sklouznout k určité senzacechtivosti či triviálnosti, u knihy Na okraji jsem ale byla spokojená. Co mě nepatrně rušilo, to bylo opakované užití parafrázované přímé řeči, či jak bych to pojmenovala. Trochu mě rozčilovalo, že se jedna postava zeptá přímo, otázkou v uvozovkách, a druhá ji odpovídá prostřednictvím parafráze... Nepochybuji, že toto vychází z originálu, ale mě to jednoduše rozčilovalo a mnohdy mě to ze čtení vytrhlo. Najednou to nebylo plynulé, uvědomila jsem si, že příběh "jen" čtu. Nicméně uznávám, že toto může být čistě můj osobní problém. Co může, nejspíše skutečně je.
Jak to celé shrnout - na další díl série se těším moc a moc a doufám, že nám jej Cosmopolis přinese. Možná je trochu škoda, že si kniha nezachovala svůj původní název, tedy Annabelle. Druhý díl série s Charlie Lagerovou se totiž jmenuje Francesca, takže vzorec autorky je zde očividný. A jestli bude druhý díl podobný nejen názvem, ale také kvalitou provedení, máme se opravdu nač těšit! 
Za mě je to jasných pět hvězdiček, obrovská poklona před nakladatelstvím Cosmopolis za překlad a za úžasné zachování atmosféry celého textu, a hlavně, megatěšení na pokračování. 

Název knihy (originál): Annabelle
Název knihy (česky): Na okraji
Autor: Lina Bengtsdotter
Rok vydání (originál): 2017
Rok vydání (česky): 2018
Nakladatelství: Cosmopolis
Počet stran: 320
Na připravovanou novinku od nakladatelství Domino, prvotinu amerického herce Toma Hankse nesoucí snad až trochu tajemný název Neobvyklý typ, jsem ve dnech předcházejících jejímu vydání slýchala ty nejrozmanitější reakce. Mnozí se těšili, spousta již předem pochybovala o kvalitě díla. Já sama jsem svá očekávání dokázala shrnout jen velmi těžko, navíc jsem je nezakládala na žádných zahraničních recenzích či dojmech ostatních čtenářů. Jen jsem tak nějak vnitřně tušila. A doufala. Doufala jsem v malé příběhy. Malé, ale nesmírně silné, zásadní, hluboce lidské.
Jak jen jsem ráda, že jsem se nezmýlila.
Veliký dík patří nakladatelství Domino za všechnu jejich práci a cit pro to, co tahle knížka potřebovala. A samozřejmě za poskytnutí knížky k recenzi!
Povídky a píšící herec / zpěvák / malíř / dosaďte si, koho chcete. Dvě věci, které jsou v mých očích pořádně ošemetné. Zatímco s povídkami je to u mě jako na houpačce a střídají se u mě období, kdy hltám jeden soubor za druhým, a časy, kdy o povídku nemusím zakopnout, s tím vícenásobným talentem to mám celkem stabilní. Myslím si, že jen málokdo umí víc tvůrčích činností zvládnout tak, aby byly všechny kvalitní. Tom Hanks je jeden z těch, kdo to dovedou.
Co mě na knize mile překvapilo a co mě paradoxně oslovilo jako čtenáře snad ze všeho nejvíce? Že je Neobvyklý typ viditelným debutem. Hanksovo psaní se podle mě nevyznačuje zrovna lehkou rukou, text mi místy přišel skutečně vydřený, vypilovaný, vysloveně odpracovaný. A to mě bavilo. Líbilo se mi, že jsem za řádky viděla snahu a spoustu času, ráda jsem si představovala, jak Hanks sedí u psacího stroje a usilovně přemýšlí nad dalším slovem ve své rozpracované povídce.
Mezi jednotlivými povídkami jsem vnímala citelné rozdíly, ostatně, jejich odlišnost zdůrazňují i různá grafická provedení. Zde bych ráda smekla před Dominem, protože nejen po jazykové, ale i po té rádoby povrchnější, vizuální stránce, je kniha prostě skvostná. Začíná to mimořádně vyvedeným přebalem z dílny Tomski & Polanski, pokračuje samotnými deskami knihy, které svým oldchoolovým designem odkazují k ikonickým starým knihám, a končí u grafického zpracování jednotlivých povídek, které vždy odráží charakter daného kousku.
Když se ohlédnu, asi nejcitelněji mě zasáhla první povídka knihy. Překvapila mě totiž její zbrklost, živelnost a bláznivost. Byla jako utržená ze řetězu, stejně jako její hlavní hrdinka, a svojí svérázností předznamenala osobitost všech dalších příběhů. Naopak nejslabším kouskem pro mě byla povídka, které já přezdívám "scénářová". V ní na mě Hanks nějak nedokázal přenést všechny ty pocity, přišla mi zvláštně vykonstruovaná a celá taková kostrbatá. Obtížně se mi četla, snadno jsem ztrácela nit, a jako celek mě jednoduše nebavila.
Povídky jako útvar, pokud jsou dobré, snadno svádějí k "chtění víc". Určitě to sami znáte a víte o čem mluvím. Ten pocit, když povídka skončí a vy si říkáte "ne, ještě ne, ještě chvilku". U Hankse mě jako u debutujícího autora překvapil cit pro nesmírně adekvátní rozsah textu. Každá povídka mi přišla dlouhá tak akorát, dostatečně rozvitá, výborně uvedená, dotažená do konce. Neobvyklý typ je nesmírně vydařená prvotina, vypiplaná od prvního do posledního písmenka, vyzrálá a... a prostě podařená, strašně moc podařená.
Silnou i slabou stránkou téhle novinky je překlad všemi zbožňovaného Vladimíra Medka, který je skvělý a knize dělá vynikající službu, místy je však tak důmyslně promyšlený a snaží se tak ctít předlohu a originální text, až vyznívá překombinovaně a snad i krkolomně. Takové obraty byste ale v celé knize spočítali na prstech jedné ruky, zbylých 98 % je jednoduše vynikajících.
Knize dávám pět hvězdiček. Za to, že Hanks zůstal pokorným začínajícím autorem, a že nenechal svou hereckou auru převzít otěže. Za to, že je text každé povídky vydřený, poctivý a že je z každého slova cítit promyšlenost. Za to, že autor knihy sloužil svým příběhům, a nevyužíval je.
Neobvyklý typ podle mého názoru není žádná jednohubka. Je to mnohachodové menu, které si budete chtít vychutnat pomalu, v klidu a na které budete potřebovat nějaký ten čas. Nespěchejte s ním, odvděčí se vám.

Název knihy (originál): Uncommon Type
Název knihy (česky): Neobvyklý typ
Autor: Toma Hanks
Rok vydání (originál): 2017
Rok vydání (česky): 2018
Nakladatelství: Domino
Počet stran: 416
Krásný pátek všem! Všichni se asi radujeme z toho, že je za námi další pracovní týden, a tak si říkám, proč neoslavit nadcházející víkend také soutěží? Marie z nakladatelství Cosmopolis byla tak hodná, že mi pro Vás poskytla jeden výtisk jejich žhavé novinky Na okraji. Tenhle severský thriller se stal rychle bestsellerem a je oceňován jak čtenáři, tak kritikou.
Já mohu po prvních stránkách knihy říci, že v Cosmopolis opět nešlápli vedle a že Na okraji představuje další thriller, který si od nich letos na podzim rozhodně nechcete nechat ujít.
Kniha může být Vaše už za pár dní - stačí vyplnit formulář, ve kterém odpovíte na jednoduchou otázku týkající se knihy (nápovědu hledejte na stránkách Cosmopolis), a pak si držet palce, aby se na Vás usmálo štěstí při losování. 
Soutěž potrvá do 15. října 2018 do 18 hodin, poté vylosuji vítěze.
FORMULÁŘ ←
Tak hodně štěstí Vám všem! 🍀

V posledních letech jsem se naučila jednu zásadní věc. Stejně jako v běžném životě, i v tom čtenářském je někdy potřeba počkat na správnou chvíli. Přestože jsem srdcem ohromná fanynka současných českých autorů, zatím jsem jim moc sluchu nepopřála. Nebyl ten správný čas. Ale teď nastal. Konečně. Letos v létě se všechno zlomilo a já podlehla kouzlu hned několika z nich. Jedním z nejmilejších překvapení pro mě byla Petra Soukupová a její kniha K moři.

Povězte mi prosím v komentářích, zda čtete současné české autory a případně kdo z nich je vaším favoritem. A co přímo Petra Soukupová, máte její knihy rádi? Která je podle vás ta nejlepší? 📚

Próza začínající autorky Petry Soukupové se značně vymyká kontextu současné české literatury. V centru autorčina vyprávění je životaběh několika hrdinů: obyčejných lidí formálně propojených rodinnými vztahy, avšak lidsky vzájemně velmi vzdálených. Jejich příběhy se naplno a autenticky protnou pouze jednou: při víceméně náhodně vzniklé prázdninové cestě k moři. Tvarem i myšlenkou tato próza odkazuje k Virginii Woolfové a její - dnes již klasické - próze K majáku. Nejde ale o napodobivé formální cvičení: z autorčiny výpovědi lze vyčíst (vzhledem k jejímu věku) až překvapivě niterný prožitek rozpadu mezilidských vztahů a nemožnosti plnohodnotné komunikace ani mezi nejbližšími. Za svůj debut K moři získala Petra Soukupová Cenu Jiřího Ortena a byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého a cenu Magnesia Litera.
Do díla Petry Soukupové, mně osobně nesmírně sympatické české autorky, jsem se pustila na přelomu prázdnin. Pořídila jsem si e-bookovou verzi, protože jsem chtěla vědět, zda si mám v letní hostovské paperbackové akci pořídit všechny její knihy. Už po pár stránkách mi bylo naprosto jasné, že je bezpodmínečně potřebuju, a než jsem e-book dočetla, objednávka byla odeslána.
Soukupová na mě zapůsobila podobně jako Alena Mornštajnová - niterně, silně, dojemně. Snad je o něco méně spisovatelsky vyspělá, zato je ale mnohem syrovější a v komorním zasazení příběhu naléhavější. Zatímco u Mornštajnové se opakovaně setkáváme s tématem malého lidského osudu na pozadí velkých dějin, u Soukupové podobné historické zasazení schází a nešťastná lidská rozhodnutí a smutné osudy tak na povrch příběhu vyplouvají o to politováníhodnějším způsobem.
Příběh jedné velké rodiny, rozdělené nešťastnými rozhodnutími rodičů, zarputilou paličatostí dětí, nejistotou a hromadou nízkého sebevědomí všech zúčastněných, je tak komorní a malý a důvěrný, až je to celé vlastně docela epické.
Nový rozměr dostává v případě Petry Soukupové i jeden z mých oblíbených obratů - "plastické postavy". Protože právě to je mistrovský prvek knížky. A zároveň vlastně až tolik ne. Je to komplikované, stejně jako příběh sám. Jednotlivé postavy jsou totiž tak kouzelně obyčejné, naprosto nevyčnívající, přesto naprosto velkolepé a ohromující. Je to právě jejich obyčejnost, která čtenáře dostane do kolen. Autorka bezesporu má neskutečný talent pro důsledné pozorování lidí, protože každá z postav je tak složitá a komplexní... Můžete je snad soudit? Můžete jednoznačně říct, kde byla chyba? Můžete určit, kdo se měl v jakém momentu rozhodnout jinak? A jak by to podle vás mělo být? Co přesně by měli aktéři tohoto příběhu změnit? Je to jednoduše neskutečně komplikované a na všechny tyto otázky nejde jednoznačně odpovědět.
Jazyk, který Soukupová používá, je odzbrojujícím způsobem přímočarý, bavily mě také odbočky k myšlenkám a vnitřním pocitům postav, spontánní náhledy do nitra každého z aktérů příběhu... Oceňuji také dlouhé, a přesto nesmírně úderné a sugestivní věty, které úžasně podtrhávají originalitu autorčina způsobu vyprávění. Všechny tyto prvky podporují určitou naléhavost a těžkost příběhu a srdečně doufám, že se jich dočkám i v dalších knihách.
Kniha ve čtenáři zanechá takovou zvláštní bezprostřední úzkost, pocit beznaděje, nebojím se říct, že má až takový nihilistický nádech. Po dočtení se totiž nutně budete ptát sami sebe: Proč vlastně tohle všechno? O co se tu snažíme? Kam směřujeme? Co je pro nás v životě důležité? Jak žijeme?
Tyto obyčejné příběhy obyčejných lidí mě v literatuře asi nikdy nepřestanou bavit, zvláště, když se autorům podaří do vcelku nenápadného vyprávění vtisknout ještě poměrně zásadní životní otázky. Zkrátka a dobře, moje první setkání s Petrou Soukupovou asi nemohlo dopadnout lépe. A pokud jste se s ní vy ještě nesetkali, moc vám radím – napravte to. Nebudete ani trošičku litovat.

Název knihy: K moři
Autor: Petra Soukupová
Rok vydání: 2007
Nakladatelství: Host
Počet stran: 204
Před pár měsíci jsem se zapřísahala, že fenoménu série Royalové nepodlehnu, protože takovéhle knihy já přece nečtu. Cha. Pak jsem jednoho jarního dne nakousla Papírovou princeznu a už to jelo. Za tři dny jsem měla první tři díly série za sebou a byla jsem z toho zničená. Z toho, jak strašně hloupý to je, a z toho, jak návykovýmu čtení jsem právě podlehla. Z téhle ostudné kocoviny už jsem se sice dávno vzpamatovala, ale novince Něco skutečného od autorské dvojice Erin Watt jsem, já nepoučitelná, znovu podlehla. A jo, je to pořád stejně blbý a pořád stejně dobrý.

Co vy a Erin Watt? Patříte mezi fanoušky, nebo zapřisáhlé odpůrce?

Autorská dvojice Erin Watt přináší návykový příběh o slavném rockerovi, jenž si potřebuje trochu vylepšit pověst, a dívce, jejímž úkolem je předstírat, že je jeho přítelkyní. Seznamte se s Oakleym Fordem – mladou celebritou, známým hudebníkem a synem slavných herců, zpěvákem s miliony fanynek… a věčným potížistou. Na první pohled má vše, co si kdo může přát, soukromý život se mu však rozpadá, jeho hudební kariéra jde z kopce a bulvární plátky nestíhají psát o všech jeho eskapádách. Oakleyho manažeři nabízejí zdánlivě snadné řešení: Oakley musí světu dokázat, že konečně dospěl. A s tím mu má pomoci i jeho nová – a falešná – přítelkyně. Na scénu vstupuje Vaughn Bennettová – oddaná sestra, servírka na částečný úvazek, naprosté ztělesnění „normálnosti“. Za jiných okolností by na tu nabídku nepřistoupila, její rodina však nutně potřebuje peníze, proto Vaughn nemá na vybranou. A za peníze, které jí Oakleyho tým nabízí, je ochotná přetrpět divoké hollywoodské večírky i novináře na každém kroku. No a co, že je Oakley podle ní jen povrchní sebestředný pitomec? Přece se do sebe nezamilují i ve skutečném životě… že ne?
I v nové knize Erin Watt se setkáváme se scénářem tolik typickým pro předešlé počiny těchto autorek. Základ tvoří dva mladí lidé zcela bez dozoru dospělých, kteří žijí rádoby dospělácký život a řeší rádoby dospělácké problémy. Faktem je, že pokud už člověk dospělý je, podobná dějová linka mu pravděpodobně bude připadat trochu úsměvná, pokud se ale od tohoto aspektu oprostíte, můžete si čtení této poněkud lehčí literatury určitě užít. Je to tak, knihy Erin Watt jsou, a nejspíš i nadále budou, takovou poněkud kvalitnější fanfikcí. Žádná vysoká literatura to není. Nicméně nemyslím to nijak hanlivě. Je to prostě parádně čtivá záležitost o prvních velkolepých láskách, které trvají navždy a které odolávají všem svodům osudu.
Co oceňuji na novince Něco skutečného je to, že se autorky nepouštěly do žádných příšerných vztahových zvratů. Celé vyprávění o Oakleym a Vaughn bylo takové uhlazenější a méně grandiózní než série o rodině Royalů. Přesto se však autorky v samotném závěru (čímž doopravdy myslím posledních pár krátkých kapitol) neubránily naprosto neskutečné snůšce osudových náhod, které drtivě dopadají na naše mladé milence a staví je před zásadní životní výzvu.
Vystavění postav je šablonovité, on je nesnesitelný nafoukaný rebel, který důmyslně skrývá svou citlivou stránku, ona je zase hotový anděl, který zachraňuje všechny kolem a na sebe vůbec nepomýšlí. Perfektní základ pro romantický příběh, který se nevyhýbá klišé. Je to tak, určitých stereotypů se Něco skutečného opravdu nebojí. Na druhou stranu je autorkám nutné přiznat jejich cit pro to, co čtenáři od podobné literatury chtějí. Přesně tohle.
Příběhu nemůžete upřít jeho čtivost, návykovost, není možné říci, že se netěšíte na to, jak to bude dál. Těšíte, a moc. U knihy si úžasně odpočinete, oddechnete, zapomenete na každodenní starosti. Já bych řekla, že tohle občas potřebuje každý - dobře, možná spíš každá - z nás.
Dávám čtyři hvězdičky - za čtivost a za to, že člověk se u čtení někdy potřebuje prostě jen pobavit, nikoliv se neustále intelektuálně vyzývat. A k takovému lehkému letnímu počtení se knihy Erin Watt hodí úžasně. Možná i podzimnímu. A dost možná i zimnímu a jarnímu.
Ne, nebudu kecat, knihy tohohle spisovatelského dua si užiju vždy. A na Jedinou maličkost, která je plánována na listopad, se zase děsně těším.

Název knihy (originál): When It's Real
Název knihy (česky): Něco skutečného
Autor: Erin Watt
Rok vydání (originál): 2017
Rok vydání (česky): 2018
Nakladatelství: Baronet
Počet stran: 400
Určitě se i vám už někdy stalo, že jste drželi v ruce nějakou knížku a váhali. Mám si ji koupit? Bude za to stát? Nemám si vypůjčit raději něco jiného? A pak jste si řekli, že to zkusíte. Přečetli jste ji a pochopili jste, jaká strašná škoda by to byla, kdybyste se rozhodli ty dvě stovky ušetřit nebo jít z knihovny s o něco lehčí taškou. Mně se přesně tohle stalo s jednou z nejnovějších odeonek, prvotinou autorky Laetitie Colombani Cop.

Určitě máte také nějakou knihu, která vás nečekaně zasáhla... Která to je? Budu moc ráda, když se v komentářích podělíte o svoje tipy! A samozřejmě se ptám i na to, zda jste již četli Cop, nebo zda to plánujete?

Tři ženy žijící ve třech různých světadílech, tři osudy: Indka, která patří k nejnižší společenské vrstvě – Italka, jež zdědí rodinnou firmu – Kanaďanka, která má skvělou kariéru v právnické firmě. Všechny tři spojuje touha po důstojném životě. Nikdy se spolu nesetkají, nevědí o sobě; a přesto se mezi nimi vytvoří intimní pouto – symbolické pouto vzpoury proti nepřízni osudu.
Necelých dvě stě stran čtení, ale tolik moudrosti, pokory, lásky a síly. Je neskutečné, co všechno dokáží někteří autoři do svých literárních počinů vtisknout, jak nesmazatelnou stopu zanechávají jejich řádky v duších čtenářů. Nedávno jsem si podobně niterný zážitek odnesla z fascinujících Osmi hor Paola Cognettiho, na kterých mě uhranulo především to téměř hmatatelné propojení vyprávění s přírodou. U Copu jsem zase zůstala okouzlena především zdrcující lidskostí a odvahou všech tří hlavních hrdinek vyprávění.
Přestože, jak je ostatně diskutováno i v úvodu, Cop silně hraje na dnes tolik oblíbenou strunu ženskosti a feminismu, pro mě zůstal především příběhem o nezlomnosti lidského charakteru a o tom, že pokud jsou naše pohnutky a motivace dobré a správné, pokud se vyvarujeme zla a pletich, je náš životní příběh vlastně vždy dobrý, bez ohledu na překážky a zkoušky, jimž jsme vystaveni.
Silným tématem knihy je sociální postavení (nejen) žen v různých zemích a různých společnostech, přičemž zajímavý prvek tvoří právě proměnlivost tohoto osudu. Teď pozor na spoilery: Smita se z prokleté, odsouzené, zapomenuté ženy proměňuje v hrdinku, poutnici, nesmírně silnou matku odhodlanou zajistit, aby život její dcery byl lepší, než ten její. Giulia se proměňuje z dcery majitele fabriky na úspěšnou a nebojácnou podnikatelku, která zachrání rodinnou firmu před krachem a rodinu samotnou před ztrátou veškerého majetku. Sarah se z neohrožené, snad až iracionálně racionální workoholičky proměňuje v laskavou a láskyplnou mámu, odhodlanou bojovat za svůj život a svoji budoucnost do posledního okamžiku.Právě ono přelévání mezi kastami a mezi různým postavením ve společnosti, které často závisí na tom nejdrobnějším detailu, na tom nejnevýznamnějším rozhodnutí, je stejně děsivé, jako ohromující.
Ústřední postavy, to jsou silné ženy, které zůstávají nebojácné i ve chvílích, kdy jsou vyděšené. Nejsou to podivné amazonky či rádoby drsňačky – ne, před tyto ženy se s rukama v bok postavil jejich osud a ony se rozhodly si jej tvořit, nepodvolovat se. Jsou odvážné a obdivuhodné a veškerou sílu pro své konání nachází v nitru sebe samých, jakkoli rozedraném. 
Muži jsou v tomto románu jen jakýmsi vedlejším produktem, nezbytným doplňkem, mnohdy spíše přítěžkem než čímkoli nápomocným. Přesto s mužskými postavami autorka nepracuje pohrdlivě, pouze dává svým ženám možnost ochránit sebe samé, bez jakékoli pomoci.
V závěru pak Laetitia Colombani dopřává postavám i čtenářům jakýsi happyend, dá-li se to tak nazvat, zároveň ale konec příběhu není patetický, není nerealistický. Propletení osudů našich hrdinek není násilné, románové, „na efekt“, ale naopak, je velmi uvěřitelné a lidské. Vážím si také toho, že autorka našla odvahu čtenáře nezdrtit ve všech příběhových liniích. Právě u této knihy by mě podobné vyznění vysloveně mrzelo, přestože u jiných ho třeba vyhledávám, a pozitivní poselství příběhu je pro mě mnohem hodnotnější.
Cop je skvělá, silná a především - v mých očích - velmi kvalitní literatura, která je plná okamžiků k zamyšlení, plná chvilek, kdy si s vděčností uvědomíte, kde žijete a co všechno máte, plná inspirativních žen, jejichž vnitřní nezlomnost vás nezanechá klidnými. Obrovské doporučení všem!

Název knihy (originál): La tresse
Název knihy (česky): Cop
Autor: Laetitia Colombani
Rok vydání (originál): 2017
Rok vydání (česky): 2018
Nakladatelství: Odeon
Počet stran: 200
Konečně je to tady, juchů! 😍 Jedna z největších pecek letošního podzimního edičního plánu nakladatelství Domino se dnes objeví na pultech knihkupectví. Povídkový soubor od Toma Hankse je bezpochyby něčím, na co jsem zvědavá nejen já. 
Díky božské Daně z Domina se ke mně recenzní výtisk této skvělé novinky dostal s předstihem a já vám tak můžu referovat o tom, jak je kniha krásná už jen díky svému vnějšímu vzezření. Mimořádně vydařený přebal knihy ukrývá další grafický skvost, neboť samotná kniha je stylizovaná do takového mile oldschoolového vzhledu, který vás prostě dostane.
Hlavním tématem před vydáním knihy mi přijdou očekávání. Co vlastně od prvotiny slavného herce Toma Hankse všichni čekáme? Já se chystám na kolekci lidských, hloubavých, laskavých příběhů... a jsem pořádně napnutá, zda se aspoň trochu trefím.

A co byste od sbírky povídek Toma Hankse očekávali vy? Těšíte se na knížku Neobvyklý typ, budete si ji chtít přečíst? Budu se těšit na vaše komentáře! 😊

Sbírka sedmnácti povídek oscarového herce Toma Hankse je ve všech ohledech různorodá. Díky autorovi se setkáváme s plejádou pečlivě propracovaných postav, sledujeme jejich osudy zasazené do nejrozličnějších míst (dokonce i mimo tuto planetu) a časů (v jednom příběhu se také přímo časem přesunujeme). Hanks proslul svým oduševnělým a procítěným herectvím – a tytéž kvality vnáší do své literární prvotiny. Je vtipný, ale umí přejít k melancholii; píše lehkým perem, ale dotýká se velkých témat. Je zjevné, že se svými postavami žije, a snad právě proto mu čtenář věří, podléhá a užívá si každou větu. Je lhostejné, jestli právě čteme povídku o soužení válečného veterána, o vášnivém milostném vzplanutí dvou přátel, nečekaném objevu mladého nadšeného surfaře nebo o sloupkaři z maloměsta, který starosvětsky komentuje moderní svět. Každý příběh nás přenese do zcela jiného světa, jedno je jim však společné: nevyslovené připomenutí, že i když zdánlivě stojíme nohama pevně na zemi, je dobré mít na zřeteli, že země umí být zrádně vratká.
Obálka knihy i anotace jsou převzaty z webu www.dominoknihy.cz.
Stále narůstající kupa recenzních výtisků u mě přes léto vyvolala opravdu zběsilé čtenářské tempo, za které jsem moc ráda. Teď v září trochu opadlo, z mnoha důvodů, ale věřím, že se časem vše vrátí do normálu a že se na těch deset knížek měsíčně zase dostanu. Přesně tolik jsem jich totiž přečetla v červenci, a přijde mi to jako super počet.

Kolik knih přečtete za měsíc vy? A kolik byste přečíst chtěli? 😊

Prázdniny jsem zahájila skvělou, ba přímo úžasnou a podle mě zatím nejlepší knihou od Karin Slaughter. Pieces of Her byla thrillerem par excellence, přesně takhle si tenhle žánr představuju a tenhle kousek proto všem fanouškům napínavého čtení doporučuju. Za recenzní výtisk moc děkuji knihkupectví Oxford Bookshop!
Oproti tomu novinka nakladatelství Jota Život zn. Hygge je romantika jako vyšitá. Ale taková ta chytřejší, vtipnější, motivační... nikoliv plytká a bezduchá. Podle mě má v sobě tahle knížka úchvatnou atmosféru pohody a klidu a skvěle se hodí na delší podzimní večery s čajem, huňatou dekou a spoustou svíček.
S romantickou literaturou musím nakládat opatrně, přeci jen to není můj klasický žánr, takže jsem navázala čtením psychothrilleru Stíny nad zálivem. Autorka si mě ihned získala a už jsem si od ní pořídila i další knížku, protože Stíny jsou parádní studií jedné nešťastné události a jejích dopadů na životy dvou rodin.
Na můj vkus až moc dlouho jsem nečetla žádnou knihu s tématikou druhé světové války, a kdo mě zná, ten ví, jak moc tuto literaturu vyhledávám. Byla jsem proto moc ráda, že jsem dostala možnost přečíst si novinku od nakladatelství Cosmopolis Chlapec, který přežil pochod smrti. Kniha graficky naprosto boží, obsahově nesmírně silná. Pro ty z vás, které druhá světová válka zajímá, naprostá nutnost.
Na vlně nakladatelství Cosmopolis jsem pokračovala i nadále, a sice s jejich letní novinkou Normálně jiní. Pro fanoušky knih Hvězdy nám nepřály a Než jsem tě poznala je tenhle titul skoro povinnou četbou. Je to milý, něžný text o první velké lásce, která je vystavena příliš těžkým zkouškám. Ačkoliv jsem po dočtení nadšením poněkud šetřila, zpětně na knížku vzpomínám s velkou čtenářskou láskou.
Další kniha byla bohužel velkým zklamáním. Navždy od Mayi Sinay je šablonovitá romantika, není ani trošičku originální a je psána hodně jednoduchým, až takovým dětinským stylem. Pro jemné duše možná prima čtení, pro mě bohužel jeden z největším omylů letoška.
Naopak Dítě svobody mě dokázalo neuvěřitelně překvapit. Má očekávání nebyla vysoká, nicméně dostala jsem velmi svižný thriller s originálním námětem, působivými postavami a spoustou zajímavých témat jako jsou sekty či zločinecké klany. Pokud vám kniha zatím unikala, doporučuji po ní mrknout, mohla by vás zaujmout.
Morgenland bylo moje první setkání s českým autorem Richardem Sklářem. A proběhlo na jedničku. Kniha mě zaujala nejen po stránce děje a příběhu, ale především díky nesmírné jazykové síle textu. Ten je místy děsivý, místy smutný, místy vtipný... Má v sobě zkrátka to nejlepší, co do něj šlo vtisknout. Pokud vás čeští autoři baví, Richarda Skláře byste v žádném případě neměli vynechat.
Na Zoopisník Miroslava Bobka jsem se nesmírně těšila, ale kvalita knihy mě dokázala i přesto mile překvapit. A to podotýkám, že má očekávání rozhodně nebyla skromná. Zoopisník je plný chytrých, poučných, dojímavých i veselých textů, které jsou navíc doplněny o naprosto skvostné fotografie. Skutečně doporučuji všem bez výjimky, a také například jako dárek bude tahle kniha jednoduše skvělá.
Poslední červencová kniha, a sice Copycat od Alex Lake, byla, souzeno zpětně, pořádným thrillerovým průměrem. Během čtení mě sice bavila, ústřední myšlenka mi přišla zajímavá, ale zpětně mám problém dát dohromady děj, rozuzlení, a koneckonců i mé celkové dojmy z knihy. Takhle dobrý thriller na čtenáře určitě nepůsobí. Pro ty z vás, kdo tento žánr nečtou pravidelně, je Copycat prima volbou, pro častější konzumenty thrillerů ale bude spíše všední záležitostí, která mezi dalšími knihami snadno zapadne.
Už to skoro mám! Poslední dohánění přírůstků je tu. Tentokrát se podíváme na červenec. Ten byl na nové knížky velice chudý, o to pekelnější ale byl srpen, který se mi... chtěla jsem říct, že se mi vymkl z ruky, ale nebyla by to tak docela pravda. V srpnu jsem si chtěla udělat radost, a tak jsem si ji udělala. A radost, to jsou desítky nových knih, žejo. Ale o tom až příště. Dnes ve stručnosti o prvním prázdninovém měsíci.
Vidíte správně, v červenci mi do knihovny přibyly jen a pouze dvě knížky, a to ještě dárky. O prázdninách totiž slavím svátek, a tak jsem si od rodiny vyprosila doplnění této romantické edice od nakladatelství Argo. Kromě Hotýlku v údolí Loiry mi chyběly jen tyto dvě krásky, takže mám radost, že si ke mně konečně našly cestu.
Zasněženou svatbu se ušetřím na období Vánoc, jelikož jsem od této autorky před lety četla setkání o Vánocích, a to právě o Vánocích, a vzpomínám na to jako na skvělý zážitek. Něco podobného bych si ráda zopakovala letos, tak snad se mi to podaří. Poslední roky se mi totiž stává, že mám na Vánoce nachystané vánoční knížky, a pak čtu krváky 😂
Léto s vůní čerstvého chleba jsem chtěla stihnout v srpnu, ale nakonec na to nebyla ta správná nálada. Tak dá-li Bůh, přečtu si ji společně s předchozí knihou Ostrov s vůní čerstvého chleba o příštích prázdninách.
A to je vše! Dnes to bylo superrychlé, ale věřte, že srpen takový rozhodně nebude :)

Jaké nové knihy přibyly v červenci vám? Krotíte se, nebo s radostí nakupujete?

B. A. Paris. Za zavřenými dveřmi. Nebojím se říct, že jde skoro až o fenomén posledních měsíců. Tenhle psychothrillerový hit četl snad každý. Já s knihou počkala až do chvíle, kdy prvotní nadšení poněkud opadlo a kdy už na nás tenhle titul nevyskakuje na každém rohu a blogu. A takhle... přečtení knihy rozhodně nelituju, bavila mě, slupla jsem ji jako malinu, a rozhodně patří k tomu lepšímu, co tento žánr nabízí. Na druhou stranu ale je ale v knize pár věcí, které mi neseděly, a které podle mě jinak kvalitně promyšlený příběh trochu srážejí. 

Patříte k té čtenářské většině, která už Za zavřenými dveřmi četla? A co na knihu říkáte? Budu ráda, když se podělíte o svůj názor a své dojmy dole v komentářích 😍

Každý zná někoho, jako jsou Jack a Grace. On je atraktivní a bohatý, ona má šarm a eleganci. Možná je nechcete mít rádi, ale máte. Rádi byste poznali Grace blíž. Jenže to je velmi obtížné. Ti dva jsou totiž nerozluční. Někdo by to mohl nazvat pravou láskou, jiný by se mohl ptát, proč Grace nikdy nezvedá telefon. Nebo proč s vámi nikdy nejde na oběd, pokud s ní není i Jack. A proč jsou na jednom okně mříže. Někdy může být dokonalé manželství jen jednou velkou dokonalou lží.
Na úvod musím říci, že naprosto chápu, proč se tahle záležitost lidem tolik líbí, ale jedním dechem dodat, že jsem, mám-li být upřímná, čekala ještě trochu větší pecku. Doufala jsem, že mě autorka něčím absolutně odrovná, že mě přesvědčí o tom, že tohle ještě nikdo nevymyslel nebo nezpracoval stejným způsobem, to se ale tak úplně nenaplnilo. Jenže to je dost možná jen můj osobní problém, protože čím více o knize přemýšlím, tím více zjišťuju, že mi v ní chybělo ono nedefinovatelné, nepopsatelné "něco", které je nekonečně subjektivní a které právě vy můžete v knize najít měrou vrchovatou. A které jsem si já asi sama částečně vytvořila hodně vysokým očekáváním.
Jedno se ale musí B. A. Paris bez sebemenších výtek nechat. A to je schopnost udržet čtenáře v napětí i ve chvíli, kdy vlastně vědí, co se přesně stalo. Páni. Celý příběh je tak nehorázně čtivý! Tahle kniha je pro mě synonymem pro ono oblíbené "nejde odložit". Tohle fakt nejde dát z ruky. Já jsem knihu četla v docela rušném období, a stejně jsem ji dokázala přelouskat za jeden, možná dva dny. Četla jsem, kdykoliv jsem měla příležitost, a zoufale nerada jsem od vyprávění odcházela za povinnostmi.
Dále také velice oceňuju délku knihy, která je v mém měřítku docela krátká. Vážím si toho, že se autorka nesnažila příběh za každou cenu natáhnout, protože ne vždy má podobné protahování děje smysl, a konkrétně knize Za zavřenými dveřmi ona údernost a strohost vysloveně prospívá.
Hodnotit samotný příběh a jednotlivé postavy je skutečně nesmírně těžké bez spoilerů. Možná snad i nemožné. Proto další text týkající se jednotlivých postav příběhu zabělím a varuji vás - čtěte na vlastní nebezpečí. 
Ale co si budem, stejně jste to už všichni četli 😂
Grace, hlavní ženská postava knihy, mě trochu štvala tím, že mi v určitých momentech přišla až bolestivě naivní, slabá a nevyzrálá. Rozumím sice tomu, že celou věc měl Jack vymyšlenou naprosto precizně a senzačně, ale přijde mi trochu fascinující už jen to, že mu Grace vůbec podlehla a že souhlasila s tak evidentně uspěchaným sňatkem. Já bych do něčeho podobného - a tak jednoznačně podezřelého a divného - rozhodně takhle bezhlavě neskočila, na druhou stranu, charakterově jsem Grace asi zásadně nepodobná, a proto jí mohu těžko rozumět.
Jack je pak slizák par excellence, scény s ním mi byly opravdu nepříjemné a dokázala jsem se vcítit do úzkosti a beznaděje, kterou prožívala jeho žena.
Hodně mě pak bavilo vylíčení Graceiny sestry Millie a celkově využití postavy s Downovým syndromem nikoliv jako figurky, ale jako člověka, který samozřejmě dokáže i přes svůj handicap racionálně uvažovat, zapojovat se do života a vyhodnocovat nejrůznější nestandardní situace, a to i ty vysloveně extrémní. Jsem opravdu ráda, že se autorka nebála ukázat světu, že s lidmi trpícími Downovým syndromem nemusíme - ba přímo nesmíme - komunikovat jako s někým méněcenným. Myslím, že postavu Millie si musel každý čtenář zamilovat, a já jsem rozhodně nebyla výjimkou.
Co mě samotnou překvapilo, to byl závěr, který mi i přes určitou velkolepost a okázalost nepřišel příliš přitažený za vlasy. Navíc podtón posledních vět dodával knize zároveň atmosféru naděje i určité zlověstnosti, záleží na úhlu pohledu.
Jak jsem řekla hned na začátku, jako celek je kniha rozhodně jedním z kvalitnějších psychothrillerů, navíc se věnuje důležitému a aktuálnímu společenskému tématu a ukazuje ho v opravdu hrubém a nemilosrdném světle. A to je potřeba. Přidejte k něčemu podobně silnému ještě naprosto neskutečně čtivý styl vyprávění a máte kouzelný recept na perfektní thriller, voilá.
Naprosto rozumím vlně nadšení a přidávám se ke spokojeným čtenářům, kteří Za zavřenými dveřmi rádi doporučí ostatním.

Název knihy (originál): Behind Closed Doors
Název knihy (česky): Za zavřenými dveřmi
Autor: B. A. Paris
Rok vydání (originál): 2016
Rok vydání (česky): 2017
Nakladatelství: Motto
Počet stran: 264
Možná mám štěstí na výběr knih, ale zdá se mi, že se v poslední době v žánru thrilleru blýská na zářné časy. Nechápejte mě špatně, já thrillery miluju odjakživa a vždycky jsem zbožňovala i tu jejich poněkud konzumní tvář, kdy hltáte jeden napínavý příběh za druhým a ani vám tolik nevadí, že není vždy superoriginální. Ale za poslední rok se mi dostávají do ruky thrillerové skvosty, které dalece překračují nároky na tento žánr kladené. Objevují se ožehavá společenská témata, psychologie postav jde do větší hloubky... thrillery už prostě nejsou jen procedurální studií zločinu, ale spíše analýzou společnosti a lidí samých. A novinka V dobrém i zlém je zatím asi jedním z nejhloubavějších a nejnosnějších napínavých příběhů, jaké jsem četla. 
Slyšeli jste už o V dobrém i zlém? Láká vás tento psychothriller? Nebo podobné čtení nevyhledáváte? Budu ráda, když se o názor podělíte dole v komentářích 😊

Za poskytnutí knihy V dobrém i zlém k recenzi moc děkuji Marii z nakladatelství Cosmopolis 💖

Napínavý psychothriller plný nečekaných zvratů, který provokativně odhaluje temnou stranu manželství, mateřství a přátelství. Bezmezně milující manželka, oddaný manžel, opečovávané dítě. Američané Merry, Sam a Conor jsou perfektní rodina, žijící na perfektním místě. Merry si domácký život nemůže vynachválit – pečení, práce na zahradě, péče o malého syna. Sam začíná po odchodu z univerzity s novou kariérou filmaře. Občas se přistihnou, že sami nevěří tomu, jak šťastní jsou. Tady na švédském venkově, kde začínají žít svůj nový perfektní život. Když je v jejich švédském ráji navštíví Merryina kamarádka Frank, stane se okamžitě součástí rodiny. Sblíží se s malým Conorem. A se Samem. Frank a Merry jsou skoro jako sestry, proto Frank okamžitě odhalí věci, které ostatním unikají. Faleš a zradu, kterým se dá při pohledu na tuhle pohádkovou rodinku těžko věřit. Ale jenom Frank ví, co se tady skutečně odehrává... Kdo je manipulátor a kdo oběť?
Tohle byla opravdu síla. Kniha V dobrém i zlém prozkoumává ta nejtemnější témata týkající se lidských vztahů, přátelství, mateřství, manželství... Témata, o kterých se lidem nechce mluvit, a snad ani přemýšlet.
Samotný příběh je jako celek velmi uvěřitelný, skutečně by mohl být ze života. Autorce se podařilo vyvarovat kudrlinek, které by ho posouvaly do nereálné roviny. Snad jen samotný závěr se dá považovat za maličko překombinovaný, ale nikoliv ve smyslu rozuzlení, ale spíše ve smyslu chování postav. Na druhou stranu, jednotlivé charaktery v tomto vyprávění jsou tak příšerně komplikované, že se asi i tomuto zakončení dá vcelku bez problému věřit.
Psychologie postav, ta je v této knize jednoduše dechberoucí. Autorka se nebojí nahlédnout do těch nejtemnějších zákoutí lidské mysli a otevírat otázky mateřské (ne)lásky, ochoty podvádět, lhát a klamat, a dokonce i schopnosti zabíjet. Vybranými tématy jde kniha skutečně až na dřeň lidské povahy a odhaluje ty nejhlubší a nejsložitější pohnutky, které v našem životě ovlivňují a řídí jednotlivá rozhodnutí. Ano, komplikované je vskutku to správné slovo... Na události v knize budete potřebovat své nejrůznější čtenářské osobnosti, nejrozmanitější čtenářské schopnosti, pestrou škálu emocí, díky kterým každé postavě porozumíte. Musíte se připravit, že čtení vás vyždímá, zdrtí, že budete potřebovat číst pořád dál, ale zároveň budete chtít knihu odložit a všechno to rozdýchat. Jenže dočtením textu to nekončí. Až knihu zavřete, budete o ní přemýšlet, budete si o ní chtít povídat, v hlavě vám bude vrtat neuvěřitelná spousta detailů.
Jo, je to vážně zážitek.
Blíže se vyjadřovat k jednotlivým postavám je mírně ošidné, protože se musím vyvarovat spoilerů, a to není jednoduché. Všem je ale asi jasné, jak zásadní roli hraje v tomto vyprávění manipulace. Postavy manipulují sebou navzájem, ale také autorka obratně manipuluje čtenářem a postrkuje ho do role a do pozice, ve které ho chce mít ona sama. Vše je důmyslné, inteligentní, nepřehnané. Udržet takto komplexní a propletený příběh v podobně rozumné a oduševnělé rovině je podle mě naprosto mistrovský kousek.
Co mě na samotném textu nepatrně rušilo, to byla absence přímé řeči. Ona tam jako taková je, ale je díky chybějícím uvozovkám poněkud schovaná, což vede k tomu, že si čtenář někdy větu jednoduše musí přečíst dvakrát, aby si ujasnil, jaké je její sdělení. Na druhou stranu, tato skutečnost vychází ze samotného originálu (který jsem si poněkud neprozřetelně opatřila, načež jsem dostala možnost užít si knihu v češtině), takže její přenesení do češtiny naprosto chápu. Není to nic, co by vás ze čtení vyloženě vytrhovalo, jde spíše o takovou specifický způsob, jak z textu samotného vytáhnout tu sugestivní úzkost a nejistotu, která čtenáře během čtení svírá a která je v některých momentech vysloveně nepříjemná (myšleno v pochvalném slova smyslu, má to být pořádně nepříjemné).
V dobrém i zlém je jednoduše úžasně kvalitní kniha, která je ve své podstatě strašně krásná a je ojedinělým čtenářským zážitkem. Na druhou stranu o něčem podobném jen těžko můžete prohlásit, že je to pěkné a milé čtení.
Jenže přesně takové knihy já ráda. A věřím, že i vy. Pokud si chcete popřemýšlet, pokud máte energii na trochu čtenářské úzkosti a pokud hledáte thrillery, které se neženou za senzací, ale pozvedají tento žánr k piedestalu jazykově vyspělých a myšlenkově bohatých titulů... V dobrém i zlém v knihkupectví nenechte.

Knihu V dobrém i zlém můžete samozřejmě koupit přímo u nakladatelství Cosmopolis!

Název knihy (originál): You Were Made For This
Název knihy (česky): V dobrém i zlém
Autor: Michelle Sacks
Rok vydání (originál): 2018
Rok vydání (česky): 2018
Nakladatelství: Cosmopolis
Počet stran: 296
Fanoušci Ruth Ware se konečně dočkali! Na začátku září totiž u nás vychází její další kniha, tentokrát velmi vychvalovaná Hra na lháře. Recenze slibují pořádně napínavé čtení plné strašidelných chvilek a zlověstných momentů a přisuzují knize charakter klasické anglické detektivky.
Já jsem na další autorčinu knihu moc zvědavá, protože se mi její příběhy i přes určitou rozvláčnost a místy i předvídatelnost líbí. Uvidíme, zda mě Ruth Ware dokáže v této novince překvapit něčím novým, nebo zda se bude držet své typické šablony vyprávění. Já pevně doufám v to první.
Co Vy a Ruth Ware? Těšíte se na její novou knížku, nebo vás tato autorka nechává chladnými?

Knihu Hra na lháře vydává nakladatelství Leda 4. 9. 2018 


HRA NA LHÁŘE MÁ JEDNODUCHÁ PRAVIDLA: VYSLOV LEŽ! – NA SVÉM VÝMYSLU TRVEJ! – NENECH SE NAČAPAT! V chladném červnovém ránu se na anglickém pobřeží prochází kdosi z místních lidí se psem. Zvíře vyhrabe věc, kterou jeho paní zpočátku považuje za trouchnivou větev, po chvíli ale zjistí, že se jedná o cosi podstatně zlověstnějšího. Hned nazítří dostanou tři mladé ženy žijící v Londýně – Fatima, Thea a Isa – textovku, kde stojí pouze dvě slova: „Potřebuju tě!“ Isa a její kamarádky kdysi v internátní škole hrávaly takzvanou hru na lháře: vykládaly smyšlené historky spolužačkám, učitelkám a vlastně kdekomu. Jenomže jejich poťouchlá zábava se neobešla bez následků, a tak dívky vyloučili ze školy. Po téměř dvou desetiletích je volá zpět Kate, poslední ze čtveřice nerozlučných přítelkyň. Nebude to ale sentimentální setkání po letech. Roky bájného lhaní si vyžádaly svou daň a teď je třeba uvést věci na pravou míru – hra na lháře má totiž ještě tahle dvě pravidla: NIKDY SI NELŽEME NAVZÁJEM! – POZNEJ, KDY S LHANÍM PŘESTAT!
A je to tu! Prázdniny utekly jako voda, a je tu nový měsíc a s ním hlavně nový školní rok. Doufám ale v to, že si i v září dokážu udělat čas na čtení jako doposud. Můj plán pro první podzimní měsíc je jednoduchý - přečíst co nejvíce knih a pokusit se splnit alespoň část svého seznamu. Už jsem se totiž naučila, že se mé čtenářské chutě mění ze dne na den, navíc když dorazí recenzní výtisk, dostane automaticky přednost. Skálopevně plánovat proto nejde.

Co vy a začátek nového školního roku? Znamená pro vás návrat do školních lavic, nebo už máte studentské roky za sebou? Jak se těšíte na podzim? A co plánujete číst? Dejte vědět v komentářích! 😊

Jako první tu mám nachystanou knihu od Sharon Bolton, druhý díl její série s Lacey Flintovou Tak to je, tak to bude. S Lacey jsem se naposledy potkala tuším v červnu, a už se mi po ní docela stýská, takže se těším na její další zběsilé dobrodružství. 
Hodně teď jedu na české vlně, proto je v mých plánech zastoupena tuzemská literatura hned třemi knížkami. Nejprve tu mám Petru Soukupovou, do které jsem se v srpnu naprosto zamilovala a od zaklapnutí knížky K moři se nemůžu dočkat, až se pustím do jejího dalšího díla. Na září jsem vybrala knihu Zmizet.
S dalšími dvěma českými autorkami, Viktorií Hanišovou a Jakubou Katalpou, se letos na podzim setkám poprvé. Mám tu připravenou Anežku od Hanišové a Němce od Katalpy a na obě se moc těším. Nedokážu ovládnout svá očekávání a doufám, že mě autorky nezklamou.
Předposledním kouskem je jedna z novějších odeonek, Kde kvete tráva od Han Kang, na níž mě nalákala hlavně Hanka (Hanka the bookworm). Už z prvních řádků je patrné, že je to hodně specifický a svérázný kousek, takže jsem napnutá, jak to na mě zapůsobí.
A na závěr tu mám dlouhodobý rest, Hluboký hrob od Steva Robinsona, který se mi doma povaluje už věky. Teď jsem si od autora dokoupila další dva díly této genealogické série, takže jsem si řekla, že je načase s tím pohnout. Snad se mi to v září povede.

Výroční články jsou fajn z mnoha důvodů, a jedním z nich je ten, že si člověk nečekaně často připomene, že je zas o rok starší... Pamatuju si to jako včera, když sepisovala článek k loňskému Dni nepřečtených knih. Byl to jen měsíc, co k nám do rodiny přibyl Arnold, nejpříšernější kočičí satáně a taky největší miláček. Vešel se tenkrát úplně všude a jeho hledání občas byla celorodinná akce na dvě hodinky. Sedím tu dnes, Arnold se válí u mě na stole a je to už velkej kočičí chlap, frajer, co si každýho hned omotá kolem packy - neznám člověka, kterej by si ho nezamiloval.
Utíká to.
Tak, tohle ale samozřejmě není zamyšlení nad tokem času, ale článek o tom, co jsem si letos připravila na čtení. Přestože plánuji readathon, vím, že to asi nebude moc slavné, příští týden mě čekají velké životní změny a ty poslední dny jsou hodně hektické. Nicméně nějaké ty cíle mám, tak na to pojďme společně kouknout.

Budu moc ráda, když se v komentářích podělíte o váš výběr pro letošní Den nepřečtených knih... Do jaké z dlouho odkládaných knížek se pustíte vy?

Jako hlavní cíl jsem si vytyčila dočtení třetího dílu Harryho Pottera, anglické vydání Vězně z Azkabanu. Zní to až humorně, ale já už ho mám rozečtený od dubna loňského roku, což mi přijde prostě úsměvné a ráda bych se čtením pohnula. Bohužel, dostala jsem se v ději do takového nijakého momentu, kdy mě moc neláká pokračovat ve čtení a nemůžu se tak prokousat k něčemu záživnějšímu. Snad to tedy v rámci DNK zlomím.
Pokud by celý den proběhl klidněji, než jak to zatím vypadá, ráda bych se pustila i do dalšího dílu klasické série Letopisy Narnie, konkrétně do čtvrtého příběhu o princi Kaspianovi.
A jako takovou zálohu pro případ, že by mě slavné pohádkové příběhy nebavily, mám připravenou také klasiku v podobě útlé knížky Petr a Lucie, a taky trochu české literatury zastoupené Jiřím Hájíčkem, jehož Selský baroko jsem nedávno nakousla jako e-book a od té doby se těším, až budu moci v příběhu pokračovat s papírovou knihou v ruce.
Jak to celé vyjde nebo nevyjde, to netuším, ale doufám, že si poslední prázdninový den po čtecí stránce všichni užijeme. Příjemné čtení vám všem! 📖
Tak už to konečně s těmi mými resty není tak špatné. S koncem prázdnin si dovolím poslední ohlédnutí za letošním prosluněným červnem, který kromě úžasného počasí přinesl i hromádku bezvadných knížek, které bych ráda doporučila dál.
Červnové čtení jsem zahájila se žhavou novinkou od nakladatelství Domino, zatím posledním dílem série s Lacey Flintovou od S. J. Bolton, knihou Temné říční proudy. Jak už to u Sharon bývá, i zde se dočkáme naprosto strhujícího vyprávění, které vás od prvního momentu drží u čtení jako přikované, a nepustí vás do posledního řádku. Hrozivé, a zároveň nádherné prostředí Temže je jen třešničkou na dortu.
Od thrillerů jsem odbočila k nesmírně silnému lidskému příběhu plnému lásky, oddanosti a přátelství. Slunečnice, ač kniha smutná a teskná, vás zvláštním způsobem pohladí po duši. Sarah Winman se mi zapsala do srdce a já se nemohu dočkat, až si ho nechám zlomit i jejími dalšími knihami.
A zpět k mému oblíbenému žánru. Prvotina mladé české spisovatelky Anny Musilové byla jedním z mých největších těšení letošního roku. Nemohla jsem se dočkat, až budu debut své milé přítelkyně držet v ruce... Dočkala jsem se v druhé polovině června a rovnou jsem se do knihy Černooká zamilovala. Aniččin jazykový projev je nesmírně vyspělý, květnatý, vyprávění je plné momentů, které nečtete, ale prožíváte. Ač má kniha v popisu zaměření na čtenáře young adult, já si troufám tvrdit, že tahle knížka potěší i ty starší z nás a že tak svůj zamýšlený žánr výrazně přesahuje.
Novinka nakladatelství Jota Chovejte se jako kočka, to pro mě byla čtenářská povinnost. Jsem veliký kočkomil, takže mi tato malá útlá knížka nemohla uniknout. Návod jak žít podle koček je vtipný, ale také poučný a inteligentní. Odráží se v něm autorova láska ke kočkám i odhodlání prožít svůj život jinak, než v běhu.
Velkým překvapením pro mě byla novinka od nakladatelství Moba, young adult dystopie Ink. Tahle kniha dalece, ale opravdu dalece vybočuje z mého čtenářského záběru, přesto jsem si ji užila, bavila mě, a díky konci se samozřejmě nemůžu dočkat dalšího dílu, který naštěstí vyjde ještě letos. Mobě se navíc fenomenálním způsobem podařila obálka, která je zkrátka přenádherná.
Celý měsíc jsem uzavřela parádní sci-fi Na odvrácené straně. A bylo to dokonalé. Zvrhlé, nesmírně legrační, drsné, místy snad až nechutné, plné tragikomických okamžiků i naprostých absurdit. Tahle kniha bez výjimky dostála tvrzení, že je to ta správná volba pro fanoušky Quentina Tarantina. Je! Na odvrácené straně určitě není čtení pro každého, ale pokud vám poněkud temný humor sedí, bude se vám líbit.
Dítě svobody pro mě dost možná zůstane největším překvapením letošního roku. Ke knize jsem přišla trochu jako slepá k houslím a vůbec jsem netušila, co mohu očekávat. Ke čtení jsem proto přistoupila s jedním z nejčistších štítů poslední doby, protože jsem o této novince nevěděla vlastně nic. A zůstala jsem koukat, jak příjemné čtení to bylo.

Velké poděkování patří Knihám Dobrovský za to, že jsem od nich výtisk knihy Dítě svobody dostala k recenzi 💗

Svoboda Oliverová má spoustu tajemství. Žije v malém městě v Oregonu hlavně sama pro sebe. Pár jejích přátel a sousedů ví, že pracuje v místním motorkářském baru; vědí, že je každý týden zadržena pro pití alkoholu na veřejnosti; vědí, že je drzá, zábavná a nebojácná. Co nevědí, je, že Svoboda Oliverová je falešné jméno. Nevědí, že před dvaceti lety byla zatčena, když zabila svého manžela, policistu. Nevědí, že dala své dvě děti k adopci. Nevědí, že je nyní v programu na ochranu svědků a každý den lituje, že tehdy udělala dohodu s FBI, kvůli níž přišla o děti. Jednoho dne se dozví, že její dcera zmizela, možná byla unesena. Odhodlaná zjistit, co se stalo, Svoboda sedá na motorku a míří do Kentucky za dcerou. Dává v sázku svůj život a odkrývá léta střeženou identitu. A nebezpeční není málo: pomstychtivá rodina jejího bývalého manžela; bývalá spoluvězeňkyně i rodina, která adoptovala její dcery.
Dítě svobody je ze všeho nejvíc pořádně akční thriller plný drsných scén a velmi zajímavých vztahových propletenců. Autorka v něm důmyslně pracuje s událostmi minulými a současnými a vytváří tak působivý a komplexní mozaikový obraz, v němž do sebe ve finále všechno dokonale zapadne. Vyprávění však zůstává zamotané přiměřeně a čtenář se ve vývoji událostí snadno zorientuje.
Ústřední postava Svobody Oliverové je pořádná drsňačka, a je jedna z těch, které člověku trochu lezou na nervy. Na druhou stranu je ale napsaná tak, že si vás zvláštním způsobem získá, probudí ve vás soucit a sympatie a vy jejímu divokému tažení z celého srdce fandíte. Já si ji oblíbila i přes tu neskutečnou spoustu klišé, kterými je tato postava obalená – ať už to vezmeme přes její alkoholismus, nevymáchanou pusu, nebo naprosto iracionální zbrklost.
A drobná odbočka k překladu - možná bych ocenila, kdyby Svobodino jméno zůstalo ponechané v originálním zněním, přeložené do češtiny přece jen působí trochu zvláštně... Na druhou stranu rozumím dvojakému významu samotného názvu knihy, takže chápu, co překladatele k tomuto kroku vedlo.
Na celém příběhu jsem jako čtenář ocenila především svižný, ale nikoliv zběsilý spád vyprávění, poctivou stavbu děje a vynikající budování atmosféry napětí a strachu. Samotné finále knihy bylo vysloveně grandiózní, nicméně tomuto příběhu prostě slušelo. Oceňuju taky určitou snahu o realistický závěr celé věci, která z podstaty je trochu přitažená za vlasy, a líbí se mi, že autorka odolala čistě patetickému hollywoodskému happyendu.
Zajímavá je i autorčina práce se zakomponováním nejrůznějších motivů a témat do příběhu. Máme tu problematiku sekt, motiv zločineckých rodinných klanů, otázku viny a taky sebeobětování, které mělo vést ke šťastnému konci, ale nakonec se zcela vymklo z ruky. 
Mě osobně nejvíce bavil motiv věnující se sektě, který byl zpracovaný prostě skvěle – velice temně, úzkostně, až tak nějak zlostně… Bavily mě také pasáže věnované rodině zločinců pronásledujících Svobodu, tyto části textu snad byly až trochu nadneseny a měly v sobě takový tragikomický podtón, nicméně do příběhu zapadaly skvěle a rozhodně jej obohacovaly.
Dítě svobody je ideální kousek pro milovníky akčních a drsnějších knih, a také fanoušci tématiky sekt si rozhodně přijdou na své! Pro mě osobně kniha představovala velmi milé překvapení, a její čtení jsem si užila od začátku až do konce.

Knihu Dítě svobody koupíte v Knihách Dobrovský.

Název knihy (originál): Freedom's Child
Název knihy (česky): Dítě svobody
Autor: Jax Miller
Rok vydání (originál): 2015
Rok vydání (česky): 2018
Nakladatelství: Omega
Počet stran: 370
Zdroj anotace: www.knihydobrovsky.cz
Levné knihy a recenzní výtisky. To byl můj červen v přírůstcích. Zvláště Levné knihy mi v poslední době dávají zabrat, protože nabídka je čím dál lepší a jen těžko se těm krásným titulům odolává. Zvláště mě baví jejich anglická sekce, a to jsem ještě ani nenavštívila všemi tolik opěvované Budget Books. Chystám se tam v září a upřímně, už šetřím. Ale nespěchejme do podzimu, dnes se podíváme ještě na letní novinky.

Prozraďte mi v komentářích, jaké skvělé knihy jste v poslední době v LK pořídili vy a zda už jste stačili navštívit Budget Books? Nebo dejte vědět, zda jste některou z dnes zmiňovaných knih již četli a jak se vám případně líbila.


Začátek měsíce, ten se nesl ve znamení Levných knih. Po dlouhém rozmýšlení jsem totiž vyrazila pořídit Červený vrch od oblíbené autorky Jamie McGuire. A co jsem v Levných knihách neobjevila, naprosto úžasný komiks 101 Dalmatinů, který jsem tam prostě nemohla nechat. Přiznávám, že už jsem se do něj chtěla mnohokrát pustit, ale stále odolávám a šetřím si ho, protože je prostě nádherný.
Na začátku června mi také dorazila výhra z instagramové soutěže u mého oblíbeného @bury_booknerd, u kterého jsem vyhrála knihu Hotová zlodějka. Na tenhle kousek jsem slyšela dost rozporuplné názory, takže jsem hodně zvědavá, jak zapůsobí na mě 
Následovala pořádná porce recenzních výtisků. V červnu mě zásobovala hlavně Bára z nakladatelství Grada – Cosmopolis, která mi poslala pořádný balík jejich novinek. Jedna kniha byla odlišnější než druhá, všechny ale nesmírně povedené, takže je ráda doporučuji dál. Stíny nad zálivem jsou skvělým psychologickým románem o životě jedné malé komunity a dávné tragédii, která životy jejích aktérů nikdy neopustí. Morgenland je vynikající český počin od známého Richarda Skláře, odehrává se ve dvou rovinách – současnosti a za druhé světové války, a je to nejen napínavé, ale taky jazykově naprosto úchvatné čtení. Zoopisník Miroslava Bobka zase čtenářům přináší veselé, vtipné, poučné, zajímavé, ale také smutné příběhy ze zvířecí říše. Poslední novinkou z Cosmopolis pak byl Chlapec, který přežil pochod smrti od Pavla Taussiga, která čtenářům předestírá velmi silný životní příběh chlapce, který v jedenácti letech zažil pochod smrti. Kniha je navíc skutečným grafickým skvostem plným dobových dokumentů, díky čemuž vyčnívá z řad příběhů z druhé světové války a čtenáři poskytuje opět o něco hmatatelnější vjem z příběhu, který se na stránkách knihy odehrává.
📖 Recenze - Zoopisník Miroslava Bobka
Lucka z nakladatelství Jota mi v červnu poslala skvělou romantickou knížku Život zn. Hygge. Tohle sladké vyprávění mě mile překvapilo, jedná se o inteligentní a inspirativní román pro ženy, z něhož dýchá pohodová a příjemná atmosféra.
Také další novinka byla recenzním výtiskem. Tentokrát mi jej poslala sama autorka, Maya Sinay. Bohužel, její kniha Navždy mě vcelku zklamala, příběh byl plný klišé, neměl pro mě žádný strhující či překvapivý vývoj, a navíc byl psán až téměř dětinským jazykem, který postrádal jakoukoliv vyspělost a vytříbenost.
V červnu mi do knihovny přibyla také fyzická podoba hitu letošního května, novinky Ink od Alice Broadway, kterou mi poslalo nakladatelství Moba. Tahle knížka, na které mě baví obsah i obal, je skvělá, a jsem moc ráda, že mi její papírové vydání v knihovně nechybí, protože… panebože, musím to vysvětlovat? Ta obálka se povedla tak neskutečně moc, až to pěkné není.
Z Grady mi v červnu dorazila k recenzi ještě jedna jejich novinka, a sice román pro fanoušky knih Než jsme se poznali a Hvězdy nám nepřály. Kniha Normálně jiní vypráví příběh mladé dvojice, jejíž láska je vystavena překážkám větším, než si oba zaslouží. Přestože jsem si čtení užila, ověřila jsem si, že jsem na zamilované young adult knihy už trochu stará, anebo prostě jen hodně skeptická. Pokud vás ale dvě zmíněné knihy, které čtenáře lákají i na obalu novinky Normálně jiní, bavily, je tahle knížka pro vás to pravé.
Poslední knihou na recenzi bylo v červnu Dítě Svobody, ke kterému jsem přišla jako slepý k houslím v rámci setkání se Sharon Bolton v Knihách Dobrovský, kde si pro blogery nachystali výběr několika novinek k recenzi a já jsem sáhla právě po této. Upřímně, neměla jsem od knížky nijak velká očekávání, ale musím říct, že jsem byla mile překvapená. Je to vskutku originální thriller, kterému nechybí spousta akce, spád děje, a také správná hlavní hrdinka, která je sice drsňačka par excellence, ale která si vás svou svérázností snadno získá.
Měsíc jsem v Levných knihách zahájila, a také ukončila. Neodolala jsem knihám Jamese Carola, z nichž první dvě už sice mám doma v hardbacku, ale chtěla jsem i tu třetí a tak nějak mi z toho vyšlo, že se mi vlastně vyplatí si to celé pořídit ještě jednou v paperbacku. Logika level milion, co vám budu vyprávět.
Ohromnou radost jsem si pak udělala knihami od Jan Ellis. Už mám doma The Bookshop Detective, moc jsem si přála A Summer of Surprises a když jsem v poličce objevila ještě další titul, o jehož existenci jsem neměla ani tušení? Byla jsem nadšená. Teď už mi nádherně zdobí knihovnu a těším se, až se do knížek pustím.
Znám spoustu lidí, kteří mají krátké sloupky Miroslava Bobka rádi stejně tak, jako já. Mít je pohromadě v jedné publikaci, navíc doplněné o skvostné fotografie, je proto vítáno celou řadou milovníků přírody i fanoušků pražské zoologické zahrady. Zoopisník Miroslava Bobka je nesmírně zajímavá kniha tvořená s láskou a nadšením, která by neměla chybět v žádné rodinné knihovničce.

Mnohokrát děkuji Báře z nakladatelství Grada za poskytnutí knížky k recenzi.

Zoopisník ředitele Zoo Praha obsahuje přes sedmdesát kapitol, ve kterých vás autor seznámí s mnoha pozoruhodnými zvířaty a lidmi. Poznáte zákulisí pražské zoologické zahrady a seznámíte se s dobrodružným světem pouští a pralesů. Více i méně vážná témata, která autor podává neotřelou a odlehčenou formou, zakončují překvapivé pointy a poprvé je doplňují zcela unikátní fotografie. Víte, kudy cestují kvakoši? Jak to bylo s lanovkou v pražské zoo? Kdo založil muzeum bobků? Kdy se slaví Světový den luskounů? Jak se daří pražským koním Převalského v Mongolsku? Který živočich je nejrychlejší? Kudy v Kamerunu jezdí Toulavý autobus? Kolik má Zoo Praha zvířecích obyvatel? To všechno a mnohem víc se dozvíte, když si přečtete nový Zoopisník Miroslava Bobka.
Recenzovat knihu plnou esejí věnujících se zajímavostem ze světa zvířat je překvapivě těžké, protože se najednou nemůžu uchýlit ke zhodnocení příběhu a postav a jazyka. Co vám ale můžu říct vcelku jednoznačně: Zoopisník je naprosto skvělá kniha. Naprosto skvělá. A to tak, že přestože jsem se na ni těšila a myslela jsem si, že se mi bude líbit, nenapadlo mě, že mě bude bavit až tak moc.
Obecně mívám s kratšími literárními útvary problém, a faktografické zaměření ho pak samozřejmě většinou ještě umocňuje. Často se musím do čtení nutit a celkově mi většinou trvá čtení podobných knih pěkně dlouho. U Zoopisníku jsem se ale musela ovládat, aby si ho nepřečetla moc rychle. Přelouskat na jediný zátah třetinu knížky totiž nebyl vůbec žádný problém – mám ověřeno.
Jednotlivé eseje, či chcete-li sloupky, jsou vtipné, poučné, ale některé i smutné. Obsahují spoustu zajímavostí a dozvíte se v nich nenásilným způsobem neskutečné množství informací ze zvířecího světa, z prostředí ochrany přírody i ze samotné pražské zoologické zahrady. Texty jsou psané čtivě, nenásilně, velmi lidsky. Přestože se v nich setkáte s exotickými i odbornými tématy, nikdy vám není Bobkovo sdělení cizí, všemu rozumíte, se vším vás seznamuje bez jakýchkoli zmatků.
Jak jsem zmínila – jednotlivé kapitoly jsou doslova nacpané informacemi. Zajímavý fakt střídá zajímavý fakt, nicméně to neznamená, že po dočtení skončíte s hlavou jako pátrací balón a změtí nicneříkajících střípků informací o tom či onom. Kdepak! Miroslav Bobek má neuvěřitelný dar předávat čtenářům informace takovým způsobem, že si skutečně zapamatujete. A to říkám jako někdo, kdo – ač se k tomu nerad přiznává -, občas zažívá to, že podobné množství informací jde jedním uchem tam a druhým ven. V podání Miroslava Bobka si ale všechny zajímavosti pamatuju a nebudu vám lhát, většinu z nich dávám v posledních týdnech k dobru všude, kam vlezu.
Celá kniha je navíc doplněna celou řadou dechberoucích fotek zachycujících krásy zvířecí říše v její urputné divokosti i bezbřehém klidu. Na celé publikaci je naprosto hmatatelná ta láska a nadšení, s níž byla kompletována, a to mě moc baví.
Na závěr snad už jen taková perlička, pana ředitele jsem před lety, v časech mé zašlé novinářské pseudokariéry, měla možnost poznat osobně, a tak vím, jak sympatický, příjemný a vstřícný člověk to je. V souvislosti se svojí novou knihou mi to potvrdil znovu. Když jsem mu po dočtení jednoho ze sloupků poslala e-mail s několika otázkami, jeho odpověď přišla obratem. Uprostřed léta, v pátek, v pět odpoledne. Pokud se tomuhle neříká ochota a nadšení do práce, pak už asi ničemu. Láska ke zvířatům, kterou Miroslav Bobek v srdci má, na vás dýchne nejen skrz stránky jeho nejnovější knihy, ale i v každém koutě neustále rozkvétající pražské zoo. Takže vzhůru do čtení a na výlet.

Knihu Zoopisník Miroslava Bobka můžete koupit u nakladatelství Grada.

Název knihy: Zoopisník Miroslava Bobka
Autor: Miroslav Bobek
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Grada
Počet stran: 288