Nejnovější

Jestli u někoho opravdu chápu to davové nadšení a hromadné těšení na novou knihu, je to Robert Bryndza. Naprosto rozumím tomu, proč je jeho styl vyprávění blízký tolika lidem a proč se jeho knihám daří napříč mnoha zeměmi. Případy detektiv inspektora Eriky Fosterové mají spád, jsou psány s lehkostí, sloh je nesmírně čtivý a navíc, každý příběh dokáže znovu překvapit. Moc díky Báře z nakladatelství Cosmopolis za recenzní výtisk pátého dílu, Chladnokrevně!
Chladné londýnské ráno. Velký kufr, který vyplavila Temže. Detektiv šéfinspektor Erika Fosterová a její kolegyně Mossová už tuší, že je uvnitř nečeká příjemné překvapení… Ale na to, co doopravdy najdou uvnitř, když se jim zrezivělý kufr podaří na několikátý pokus otevřít, nemůže být nikdo nikdy připraven… Byť to není poprvé, co detektiv šéfinspektor Erika Fosterová čelí brutální vraždě, kufr s rozřezaným tělem mladého muže vyplavený na břeh Temže ji šokuje. O dva týdny dříve bylo navíc nalezeno v podobném kufru tělo mladé ženy. Je to jen náhoda, nebo se Erika a její tým budou muset znovu postavit sériovému vrahovi? Co obě oběti spojuje? A co další případy, které se sice staly v jiném okresu a za jiných okolností? Mohou se i u nich najít nějaké styčné body s případem těl v kufrech? Zločin si navíc, jak známo, nevybírá dovolenou a Erika se zaplete do paralelního případu. Robert Bryndza opět splétá a rozplétá mnohovrstevný příběh ve více rovinách a vede nitky ke konci, jenž čtenáře tentokrát možná tolik nešokuje, ale rozhodně vybudí silné emoce. A znovu nechá každého, aby si sám odpověděl na otázky, co znamená láska až za hrob, pro co jsou lidé ochotní riskovat nebo kvůli čemu zrazují své přátele.
Robert Bryndza mi přijde jedinečný především tím, že jeho série nejde s kvalitou dolů. To je totiž ten nejčastější a nejobvyklejší případ. Do ruky se vám dostane skvělá detektivka, která vás dostane, a když po dočtení zjistíte, že se jedná o první díl série, s nadšením běžíte bušit na dveře nejbližšího knihkupectví. Po hlavě se vrháte do druhého dílu a ono ouha, už to není tak dobré jako první díl. Tak pokračujete dál a doufáte, že se to s dalšími pokračování zlepší, ale dle mých zkušeností toto většinou nebývá pravdou. Například taková Angela Marsons a její série s Kim Stoneovou je s každým dílem – pro mě osobně – vyloženě horší a horší. Vynechejme teď to, že stejně další knihy kupuji a pořád doufám.
U Roberta Bryndzy se s tímto problémem nesetkáte. Dokonce je to přesně naopak, mám dojem, že s každým dalším dílem je tento autor lepší a lepší. Není to tak dávno, co jsem byla naprosto uchvácena Temnými hlubinami a pasovala jsem je na nejlepší díl série. Jenže pak přišel titul Do posledního dechu s naprosto úchvatně zvrácených hlavním padouchem a rázem bylo o favorita postaráno. A nyní Bryndza přichází s knihou Chladnokrevně a ano, ta se opět s lehkostí vyhoupla na pomyslnou první příčku v mém čtenářském hodnocení. Důvod je naprosto jednoduchý – Robert Bryndza se nebojí začlenit do svého příběhu silná témata, která rezonují celou společností, nikoliv jen světem detektivek. V novince Chladnokrevně to jsou hlavně nezdravé mezilidské vztahy a hranice toho, kam až člověk dokáže v jejich rámci zajít.
Co mě na sérii také neuvěřitelně baví, to je skutečnost, že Bryndza ve svých textech neopomíjí vývoj postav, se kterými se setkáváme opakovaně. Erika prochází velkou, přesto však přirozenou proměnou. Mnohým změnám jsou také vystaveny její vztahy, a to jak ty soukromé, tak i pracovní. Právě určitá náklonnost k jednotlivým postavám mě na Bryndzovi hodně těší, u jiných autorů mi totiž vyšetřovatelé někdy přijdou jen jako nástroj jak rozplést příběh. Erika však tomuto neduhu vystavena není a autor ji nechává plně rozvíjet a žít.
Co vám budu nalhávat, závěr je jednoduchý. Chladnokrevně je naprosto skvělý thriller – má spád, je čtivý, příběh graduje, postavy jsou uvěřitelné, nápadité a hlavní vyšetřovatelka série se v příběhu dále vyvíjí. Co chtít od detektivní série víc? No, vlastně něco by se našlo. Víc dílů, prosím.
Už dávno minuly roky, kdy jsem byla věkovou cílovkou young adult knih. Přesto mě nakladatelství Moba dokázalo s jejich tetovanou sérií od Alice Broadway nejprve oslovit, a následně ohromit. Jestli mě první díl, Tajemství kůže, bavil, druhé pokračování, Jiskra, mě naprosto dostal.
Do Moby moc děkuji za recenzní výtisk!💛
Leora je v šoku: zpochybňuje všechno, co kdy věděla o sobě i své rodině, a všechny ve svém okolí podezřívá. Dokáže se svým původem někdy zapadnout mezi ostatní? Ve snaze najít odpovědi na nespočet otázek, které jí víří hlavou, se vydává na cestu za svou tajemnou kmotrou. Najde tam klid, bezpečí a útěchu, anebo se ocitne v jámě lvové? Nová kniha autorky, jejíž kniha INK – Tajemství kůže se stala světovou literární senzací, krok za krokem odhaluje tajemství Leořiny rodiny i celého společenství, ve kterém se vám každý zásadní životní moment dostane doslova pod kůži – jako tetování.
Stejně jako u prvního dílu, začátek knihy pro mě hodně rezonoval žánrem young adult, navíc v mých očích působil poměrně rozvlekle. Nicméně autorce se opět v průběhu vyprávění podařilo dostat do příběhu dynamiku, dramatičnost a spoustu zvratů, které čtenáře nutí číst neustále dál a dál. Celou knihu jsem i v čase nejhoršího pracovního náporu dokázala přečíst za dva dny a musela jsem opravdu louskat všude a pořád. Dokonce jsem kvůli čtení jedno ráno vstávala dřív, což s mým standardním budíčkem kolem páté opravdu považuji za čiré hrdinství.
Autorce se podle mě vynikajícím způsobem podařilo příběh Leory hlouběji rozvinout, navíc se mi moc líbilo, jak dál pracovala s fantaskním světem, který vytvořila. Zatímco v prvním díle se většina děje odehrává ve Svatoměstí, centru světa tetovaných, v druhém díle se ke slovu dostává Vranov, epicentrum takzvaných prázdných.
Jak charaktery jednotlivých postav, tak vykreslení prostředí jsou ve druhém díle zkrátka na jedničku. Těší mě, že postavy procházejí vývojem, nezůstávají strnulé na jednom místě. Přesto mě v některých částech knihy trochu dráždilo, jak násilně na některé z postav autorka klade určité stereotypy vlastně jen proto, aby je posléze mohla z těchto škatulek "překvapivě" osvobozovat.
I v Jiskře však Alice Broadway potvrdila, jak neuvěřitelný talent má pro gradaci děje. Samotné finále je nervydrásající, strhující, a jakmile překročíte polovinu knihy, je prakticky nemožné se od čtení odtrhnout. Do druhého dílu navíc vstupuje i motiv morálních otázek – v jakých příbězích leží pravda, kdo je dobrý a kdo špatný, jaké pohnutky vedou jednotlivé postavy k rozhodnutím, která činí…?
Naprosto mučivé pro mě bylo, když jsem dočetla a třetí díl byl v nedohlednu… Dobré zprávy přišly skoro vzápětí – třetí pokračování se chystá a i nakladatelství Moba jej slibuje brzy!

Hned na úvod roku jsem si dopřála jedno velké překvapení. Naposledy se ohlédni od nakladatelství Leda byla kniha, která mě neskutečně lákala, ale zároveň jsem se trochu bála, že mám příliš vysoká očekávání a že je možné, že na mě na stránkách čeká jen průměrný thriller. Takže ve stručnosti: Těch několik stovek stran jsem doslova sežrala během jediné soboty a čtení jsem si neskutečně užila.
Moc děkuju Dagmar z Ledy za recenzní výtisk!
KDYŽ SE VÁM ŽIVOT NAJEDNOU OBRÁTÍ NARUBY, MUSÍTE SE PROSTĚ JEŠTĚ NAPOSLEDY OHLÉDNOUT… Patnáctiletá Olive je na svou matku pyšná, miluje ji, jsou si tak blízké. Jenomže jednou se Billie Flanaganová vydá sama na horskou túru – a už se nevrátí. Její tělo se nenašlo, nechala po sobě jenom rozbitý telefon a botu zapadlou v blátě. Manžel a dcera se s tragédií vyrovnávají každý po svém: Jonathan se uchýlí k whisky a ze smutku se snaží vypsat v něžných vzpomínkách na ztracenou lásku, Olive se změní v uzavřenou samotářku. Jednoho dne se jí ale máma najednou mihne před očima. Byla to jen halucinace? Co když Billie smrt jenom předstírala? Příběh nabírá na obrátkách, otec s dcerou se dozvídají o událostech z Billiiny minulosti a začínají pochybovat, že svou manželku a matku doopravdy znali. S kým celé ty roky vlastně žili? Kdo byla Billie Flanaganová ve skutečnosti? Fascinující příběh, který ukazuje, že o těch, které milujeme, ani zdaleka nevíme všechno… a že nás tajemství, které skrýváme, může nakonec zavést do slepé uličky.
Když o téhle knížce říkám, že je čtivá, myslím tím super čtivá, extrémně čtivá, nepříjemně čtivá. Na Naposledy se ohlédni si vyhraďte nějaký volný den, protože opravdu nejde odložit. V příběhu o jedné rodině, jejíž maminka se ztratí při výšlapu do svých milovaných hor a nikdy se nenajde, se kloubí spousta zajímavých sociálních motivů: Jak dobře známe ty, se kterými zakládáme rodiny? Může se člověk doopravdy od základu změnit? Má v sobě každá žena zakořeněnou mateřskou zodpovědnost? Co znamená přátelství? Zůstávají lidé v kontaktu jen z lásky, nebo třeba i z pomsty? Je možné zmizet beze stopy? A je možné komunikovat s lidmi, kteří odešli navždy?
Spousta tíživých momentů se mísí v jednom velkém příběhu o šoku, zármutku a vyrovnání se se ztrátou někoho blízkého. Postava dcery, jejíž matka se ztratila, mě nečekaně bavila asi ze všech nejvíc. Moc často si teenagerovské charaktery oblíbit nedokážu, ale v tomto případě mi hlavní hrdinka k srdci přirostla. Kdo mě točil v průběhu čtení neskutečně, to byl její otec a především způsob, jakým byl do vyprávění začleněn příběh o jeho soužití s manželkou. Psaní knihy pro mě bylo trochu nepochopitelným krokem ze strany autorky, na druhou stranu to dodávalo další šťávu poněkud bizarnímu rodinnému nastavení ústředních postav.
Janelle Brown se nebojí nechat svoje postavy činit jedno špatné rozhodnutí za druhým, dopřává jim ochutnávku samotného životního dna, a současně na napínavé odhalení pravdy nabaluje i celkem závažné morální otázky, které se jako tenká nit vinou celým příběhem.
Ovšem neodpustím si i drobnou výtku – trochu mi vadil ten základní motiv nadpřirozena. Toto já nemám v knihách s detektivními zápletkami ráda a do této knihy mi to navíc přišlo vyloženě násilně namontované – prostě proto, aby se příběh dal nějak vysvětlit, uzavřít, a snad i svým způsobem ospravedlnit, protože právě lehké nadpřirozeno odpovídá na onu základní otázku, proč tohle vůbec někdo napsal.
Jako celek ale všechno v knize docela hraje dohromady a Naposledy se ohlédni tak patří k lepšímu průměru, se kterým jsem s v rámci žánru setkala. Pokud nepatří k vysloveně náročným čtenářům žánru a k nadšení z thrilleru nepotřebujete hromadu mrtvol a hektolitry krve, tato novinka se vám bude líbit.
Čtvrtá opice, to je první díl nové thrillerové série se svérázným hlavním vyšetřovatelem a pořádně zvrhlým vrahem. Zdá se, že stručné shrnutí zavání stereotypem? Nenechte se mást! Čtvrtá opice je po všech stránkách naprosto jedinečnou knihu, kterou si zvláště thrilleroví fajnšmekři skutečně neměli nechat ujít.
Vřelé poděkování Daně a celému nakladatelství Domino za poskytnutí knížky k recenzi!
Je perfekcionalista, je neuchopitelný, je psychopat. Přezdívá se mu Opičí vrah. Je to zabiják s pokřiveným viděním světa a s absolutní absencí soucitu. Detektiv Sam Porter ho pronásleduje dlouhých pět let a po celou tu dobu od něj dostává balíčky s děsivým obsahem. Každá doručená zásilka obsahuje část těla zavražděné oběti. Teď ale došlo k významnému zvratu v pátrání: Porterovi se dostal do ruky vrahův deník. Podaří se mu z šílencových zápisků vydedukovat jeho osobnost? Dokáže rozklíčovat motivy jeho jednání? Pokud uspěje, mohl by dosáhnout něčeho donedávna nepředstavitelného – totiž najít příští Opičákovu oběť dřív, než bude pozdě.
J. D. Barker je bez nejmenších pochyb velikým spisovatelským příslibem pro všechny české čtenáře, kteří mají rádi, když je děj drsný, pachatel zvrhlý a jeho činy nechutné. Já jsem z celé knihy cítila atmosféru filmu Sedm s Morganem Freemanem a Bradem Pittem, který všichni jistě dobře znáte. Čtvrtá opice v sobě má určitou dusivost, něco, co přiměje čtenáře pociťovat úzkost, beznaděj a děs. Pro čtenářské sebemrskače – jako jsem já – velká paráda.
Příběh je rozdělen do dvou dějových linek – vyšetřování a vrahův deník. Nebudu kolem toho dlouho tancovat, linka věnující se vyšetřování mi celkově přišla dost průměrná, není ničím výjimečná, neliší se od jiných detektivních knih. Nicméně průměrnost této části naprosto odzbrojujícím způsobem vyrovnává zcela dokonalá linka tvořená vrahovým deníkem. Ta je prostě a jednoduše top, top, top. Něco tak skvostně napsaného a vystavěného už jsem dlouho nečetla. I do deníkových zápisků dokázal autor dostat gradaci, znepokojující eskalaci událostí a naprosto neovladatelnou nutkavou potřebu číst dál a dál a dál.
Četla jsem už hodně thrillerů, včetně celé řady vyloženě šokujících, děsivých a znepokojujících. Nicméně Čtvrtá opice je opravdu neuvěřitelně zvráceným příběhem, který vybočuje z řady thrillerů především svojí neskutečnou atmosférou. Násilí se zde kloubí s psychologickým nátlakem na postavy i čtenáře, čtení je zážitkem úzkostným, a přesto neuvěřitelně silným a návykovým. Nad některými momenty v knize musí normálnímu člověku zákonitě zůstat rozum stát, autor opravdu v určitých chvílích šokuje a snad až paralyzuje, přesto v mých očích neopouští hranice uvěřitelnosti a celý příběh po celou dobu vyprávění drží v mezích, které nezabřednou do fantaskních scénářů.
Vykreslení psychologie zvrhlých myslí je ve Čtvrté opici jednoduše geniální a samozřejmě naprosto dechberoucí. Práce s nelehkými postavami je ze strany autora precizní, jednotlivé charaktery jsou vyloženě vypiplané a promyšlené do nejdrobnějšího detailu. Kdybych měla vybrat, nejvíce mě bavila postava vrahovy matky, která byla vykreslena z mého pohledu absolutně skvostně a text věnující se právě jí bych byla schopná užívat po celých knižních svazcích, nikoli kapitolách
Jak toto uzavřít? Snad jen – vždy se těším na další díly série, to je přirozené, ale u J. D. Barkera mám fakt problém to vydržet. Ještě štěstí, že v nakladatelství Domino ví, jak čtenáři právě teď trpí, a proto se už v prvním pololetí tohoto roku můžeme těšit na druhý díl téhle mimořádně slibné série. Juch!
Nenalezená, thriller z dílny polského spisovatele Remigiusze Mróze, byl pro mě jednou z nejočekávanějších knih letošního podzimu. Přiznávám, že mám evropské autory načtené méně, než by se mi líbilo, a proto jsem moc ráda, že jsem díky nakladatelství Domino měla příležitost zkusit něco od našich bezprostředních sousedů. Děkuji!
Kdybych ji požádal o ruku jen chvíli dřív, nikdy by se to nestalo. Nikdo by nás nenapadl. Já bych neskončil v nemocnici a ona by navždy nezmizela z mého života. Deset let po zmizení své snoubenky je Damian Werner přesvědčen, že už ji nikdy neuvidí. Jednoho dne však nečekaně narazí na stopu ztracené dívky. Kdosi vložil její fotografii na sociální síť Spotted. Werner se zpočátku domnívá, že se jedná jen o náhodnou podobnost, ale pak neznámý člověk nahrává další fotku. Fotku, kterou udělal Werner sám jen pár dnů před snoubenčiným zmizením – a kterou od té doby nikomu neukázal. Kdo teď dívku prostřednictvím internetu hledá? A je to opravdu ona? Damian znal svou dívku od dětství, trávili spolu každý den. Při hledání odpovědí na své otázky však zjišťuje, že o ní nevěděl všechno...
Remigiusz Mróz v Nenalezené rozehrává až nekompromisní příběh o ztrátě blízkého člověka, o zoufalství a celkově o vyrovnávání se s odchodem někoho, kdo po Vás hodně znamenal.
Mám trochu dojem, že se mi na knize líbilo přesně to, co mnohým vadilo. Ten konec. Přišlo mi, že právě díky němu není Nenalezená jen thrillerem, ale příběhem se skutečným poselstvím – vyprávěním, které výborným způsobem poukazuje na zoufalství mnohých žen, o kterém se ne vždy mluví, které ne vždy chápeme a které se asi pochopit nedá, dokud jej člověk neprožije. Kromě toho mě nesmírně bavilo, jakým způsobem Mróz pracuje s lidskými traumaty, jak rozvíjí to, co mohou v životě způsobit. Hlavní hrdina příběhu se žene za odhalením pravdy, které chce on sám věřit, způsobem, který se dá bez nadsázky označit za život ohrožující. Nepřemýšlí, neanalyzuje, naslouchá svému vnitřními instinktu, který ho opakovaně podvádí a klame, protože ten je přehlušen pochopitelnou, avšak slepou, touhou po šťastném konci.
Mróz se prostřednictvím příběhu nebojí ptát na otázky, jejichž zodpovězení rozhodně není jednoduché, pokud je vůbec možné. Co je ještě morální, pokud je ve hře život vás i život někoho jiného? Skutečně platí, že účel světí prostředky? Jak se budete zodpovídat před svým svědomím, až učiníte rozhodnutí, které neovlivní jen váš život, ale zasáhne do osudů mnoha dalších lidí?
Výstavba příběhu není tak zběsilá, jak se může na samém začátku knihy zdát. Naopak, autor se nesnaží hnát za senzacemi na každém rohu, ale spíše velice solidně buduje příběh, dopřává pozornost drobným detailům a díky tomu v celé knize vytváří atmosféru, která je úzkostná, naléhavá, nepředvídatelná, ale přesto v každém okamžiku uvěřitelná.
Líbila se mi také autorova práce s konstrukcí jednotlivých charakterů, která samozřejmě úzce souvisí s tím, jak kvalitně pracuje Mróz se samotným motivem příběhu, stejně jako s tématy, která v knize otevírá. Dvě ústřední postavy jsou neobyčejně propracované, promyšlené, jejich motivace nepodléhá náhodě.
Ano, právě promyšlenost je to slovo, které bych vybrala, pokud by mě někdo nutil Nenalezenou charakterizovat jen v jednom jediném pojmu. Pokud Vás baví důmyslné příběhy, jejichž jednotlivé epizody jsou záludné a pohrávají si s postavami i čtenářem, Nenalezená je čtení, které Vás bude bavit. Mrózova kniha je pro mě jedním z nejlepších čtenářských zážitků loňského podzimu a knihou, kterou vřele doporučuji všem kolem.
A pozor, na závěr tu mám naprostý spoiler, který prozrazuje rozuzlení – text označte jen na vlastní nebezpečí! „Jako finální třešnička na dortu tu je název knihy, který mně přijde jednoduše geniální. Řekněte, kdo Vám tímhle způsobem bez okolků prozradí, jak to celé skončí?
Na podzim mě po zásadní životní změně přepadla naprosto neskutečná a doposud nepoznaná čtecí krize, ze které jsem se nemohla za žádnou cenu dostat. Po čase se navíc přetavila i do krize psací a blogovací, a z problému se rázem stal začarovaný kruh. Z tohohle čtenářského neštěstí mě zachránil Zdeněk Svěrák se svoji nejnovější knihou Strážce nádrže.

Ohromný dík putuje k Barunce z nakladatelství Cosmopolis, která mě o recenzi knížky poprosila a kterou proto oficiálně jmenuji královnou první pomoci v případě čtenářské krize.

Starý strážce vodní nádrže Jiří Smrček si dopisuje s generálním ředitelem povodí. Jsou to zprávy o stavu přehrady, ale také o stavu jeho duše. Nevadí, že ředitel ani na jeden z jeho 23 dopisů neodpoví. Smrček, bývalý venkovský učitel, na sebe prozrazuje i věci, které každému nesvěříme. Je zjitřený úkolem, který ho zaskočil: má najít mezi spoluobčany obce Horní Znělá svého nástupce. Bude to plukovník Dekl, nebo někdo jiný? Je možné, aby to bylo veselé čtení? Pokusil jsem se o to. Z. Svěrák k novým textům dodává: „Celý život nosím u sebe notýsek, kam si zapisuji nejrůznější krátké poznámky o tom, co mi přijde zajímavé, co jsem viděl, prožil nebo co mi někdo vyprávěl. Nedávno jsem si řekl, že bych se na to měl zpětně podívat a události si připomenout, případně se z těch poznámek inspirovat. Když jsem je začal pročítat, tak jsem zjistil, že téměř 90 % je nepoužitelných, no a z toho zbytku je tato nová kniha.“
Strážce nádrže není mé první setkání s panem Svěrákem, rozhodně je ale nejkrásnější. Strážce nádrže v sobě obsahuje ohromnou dávku laskavosti, pokory a celkově dojetí nad obyčejným lidským životem. Vyprávění o osudu hrázného Jiřího Smrčka, který pravidelně posílá dopisy na ředitelství povodí, přestože se nikdy nedočká odpovědi, je jako zrcadlo dobrého života – poctivého a pokorného, naplněného dobrými skutky i nešťastnými omyly, vystaveného nekonečné životní naivitě i skepsi, kombinaci, kterou v sobě nosí každý z nás.
Postava Jiřího Smrčka je jedním z těch knižních charakterů, které jako čtenář toužíte poznat, obejmout je, pohovořit s nimi. Je to člověk chybující a nedokonalý, současně však odhodlaný činit dobro, pomáhat, obětovat se pro druhé. Zanechává tak po sobě stopu ze všech nejcennější – pro lidi, které během svého života potkává, se stává nezapomenutelným. A nemyslím teď jen postavy v knize, ale i čtenáře, se kterými ústřední postava starého strážce nádrže prostřednictvím necelého sta stránek nádherně promlouvá.
Poslední kniha pana Svěráka se v hromadě mých přečtených knih zařadila k těm, u kterých mi lehce zatrne, když si na ně vzpomenu. Tak nějak zvláštně mi poskočí srdce a na pár vteřin se zastaví dech. Protože tahle kniha má v sobě obyčejný lidský osud, právě díky své obyčejnosti neuvěřitelně silný a emotivní. Po celou dobu čtení jsem byla dojatá, smutná i strašně spokojená zároveň. Strážce nádrže jednoduše patřil k jedněm z neJhezčích čtenářských zážitků poslední doby. Mé dojmy z knihy jsou však snad až příliš niterné a téměř nevysvětlitelné, a jen těžko se mi předávají dál prostřednictvím klávesnice a monitoru. Přijde mi, že bych musela každému dalšímu čtenáři napsat dopis, abych jen vzdáleně přiblížila, jaké množství lidskosti a pokory a vzpomínek na takové to poctivé lidské žití a bytí v knize je.
Pokud chcete pochopit, jaká krása se v řádcích téhle knihy skrývá, musíte ji přečíst.
Nejnovější knížka oblíbené Ruth Ware slibuje spletitý příběh, kde je lež důležitější než pravda. A přestože jsem se na ni moc těšila, začínám mít dojem, že má setkání s touto autorkou se pomalu, ale jistě, chýlí ke svému konci. Přesto mě ještě hodně pokouší autorčin poslední počin, The Death of Mrs. Westaway, který zahraniční recenze opakovaně označují za její nejlepší knížku a něco, co z řady jejích příběhů vybočuje.
Moc děkuji nakladatelství Leda za poskytnutí knihy Hra na lháře k recenzi.
A to je přesně to, v co bych doufala už u Hry na lháře. Po prvotině Všude kolem černý les a druhé knížce Žena z kajuty č. 10 jsem opravdu věřila, že se Ruth Ware konečně odváží odklonit od svého ozkoušeného scénáře, vystoupit ze zajetých kolejí a čtenáře překvapit. Naopak mi ale přišlo, že se v této knížce významným způsobem vrací k osnově svého debutu. Došlo zde k záměně jmen, ročního období a zasněženou chatu nahradil mlýn u moře. Ale ve všem ostatním se autorka drží věcí, které tu už byly, ba co víc, které svým čtenářům předestřela ona sama.
Hra na lháře proto silně zaváním jedním velkým klišé. Čtyři přítelkyně se po letech setkávají za dramatických okolností. „Potřebuju vás,“ píše ve zprávě jedna z nich, a zbylé tři hned opouštějí své životy a spěchají, aby jí byly nablízku. Z minulosti se vynořuje děsivé tajemství. Nikdo nemůže nikomu věřit… Zápletka je celkově průměrná, nicméně při kvalitním zpracování (a především pod podmínkou jejího nerecyklování) může být vcelku nosným základem kvalitního thrillerového příběhu.
Avšak i v tomto případě už u Ruth Ware narážím na věci, které mi zpočátku vůbec nevadily, ale při jejich výskytu v dalších a dalších knihách ve mně začínají vzbouzet rozpaky. S každou další knihou mi připadá, že se autorka propadá do větší a větší rozvláčnosti. Nemám nic proti krásnému jazyku a vznosným opisům, ba naopak, miluju takové knížky a dovedu si je neskutečně užít. Ale u Ruth Ware je to celé takové upovídané a přehnaně popisné. S nadsázkou řečeno Vám skutečně detailně popíše každou drobnost, od podlahy přes kočárek po dramaticky stoupající příliv, který však stoupá pod takovým drobnohledem a za pomoci tolika slov, že jeho dramatičnost bohužel významně klesá.
Vždycky, když začnu nějakou knihu upřímně kritizovat a pak si po sobě text čtu, připadám si hrozně zlá a mrzí mě, že nemohu jen chválit. Přitom moc dobře vím, že některým lidem se bude na knížce líbit právě to, co já naopak nevyhledávám. Ruth Ware ne nadarmo patří mezi stálice českého knižního trhu, a ani já rozhodně nepovažuji čas strávený s jejími knihami za promarněný. Tempo vyprávění u ní je svižné, ale není zběsilé, zvraty jsou někdy překvapivé, ale málokdy naprosto šokující, postavy si zapamatujete, ale jejich osud se vám nezaryje pod kůži. Jenže ne každý čtenář vyhledává v knihách takovou smršť jako já, ne každý má žaludek na opravdu temné a místy až nechutné příběhy. Pokud se řadíte spíše mezi fanoušky detektivek a klasičtějších thrillerů, Ruth Ware je podle mě to pravé čtení pro vás. Já si i přes některé výtky její další knížku určitě ujít nenechám, jsem zvědavá, co pro své čtenáře vymyslí a opravdu doufám, že se nebude bát trochu odpoutat od své dřívější tvorby. Talent jí rozhodně nechybí.
Nový rok, nová předsevzetí! Máte to tak? Já rozhodně ne. Změny k lepšímu se snažím ve svém životě dělat neustále, bez ohledu na to, v jakém se nacházíme ročním období. Ale knižní předsevzetí, to je něco jiného. Ráda srovnávám svoje čtenářské proměny mezi jednotlivými roky a analyzuju, co se u mě změnilo a co naopak zůstává stejné. Na úvod by se tedy slušelo shrnout, jak dopadla předsevzetí pro rok 2018...
1. Více audioknih
Ne, asi nikdy nebudu audioknižní holka. I když jsem na poslouchání knih pracovala, není to můj šálek čaje. Knihu si v tomto podání nevychutnám, pořádně si nezapamatuji její děj. Uvidím, třeba se to časem změní, ale teď to přes koleno rozhodně lámat nebudu.

2. Chvilkové čtení
Kdepak, tady mám pořád mezery, na druhou stranu ale musím neskromně říci, že jsem na využívání takových těch hluchých míst celkem zapracovala. Velkou změnu znamenala hlavně čtečka, kterou jsem dostala k narozeninám a kterou bez problému vytahuji i při dvouminutovém čekání někde ve frontě. Na to, jak jsem se jí bránila, musím říci, že je to absolutně boží vynález.

3. Více e-knih
E-knihy jdou samozřejmě ruku v ruce s výše zmiňovaným. Dřív jsem e-knihy četla na mobilu a všude rozhlašovala, k čemu jako teda ty čtečky jsou, když se dá tak dobře číst na mobilu. Haha, fakt. Komfort čtení na mobilu a na čtečce se samozřejmě vůbec nedá srovnávat, Kristýno, proboha!

4. Recenze hned
Tento bod hodnotím půl napůl. Během roku jsem si skutečně dokázala vytvořit rutinu a pracovat na recenzích co nejdříve po dočtení knihy, ale s nástupem do nové práce se všechno zhroutilo. Takže v tomto ohledu mám na čem pracovat i v roce 2019.

5. Méně nákupů
EHM.

A jaké cíle mám pro rok následující?

1. Dočíst Harryho Pottera a vězně z Azkabanu v angličtině, protože mít knihu rozečtenou dva roky mi opravdu nepřipadá normální.

2. Po zběsilém nakupování prakticky všech knih českých autorů, které v nedávné době vydalo nakladatelství Host, by možná bylo fajn něco doopravdy přečíst.

3. Chtěla bych napsat víc klasiky, ale vím, že teď prostě tohle čtenářské období nemám, a chci si tyhle velké příběhy jednou prožít, ne je přežít.

4. Víc českých autorů, protože to, co předvádí v poslední době, je radost pozorovat.

5. Víc angličtiny, i když už teď je to slušné.

6. Jak mi na číslech nezáleží Ale co to kecám. Záleží. Tu stovku prostě chci pokořit znovu.

7. Hlavně si to všecko užít. Knihy, čtení, psaní, život... A tak.

Jaká jsou vaše knižní i neknižní předsevzetí, pokud si nějaká dáváte? Budu ráda, když mi po těch sto letech neaktivity odpustíte a napíšete pod článek komentář 💗
Přeju vám všem nádherný nový rok plný dechberoucích zážitků, dojímacích okamžiků, splněných snů, štěstí, zdraví, lásky a spokojenosti 🍀

Novinka Na okraji od nakladatelství Cosmopolis představuje slibný začátek jedné severské série. A jak z detektivních sérií v poslední době nadšená nebývám, u Liny Bengtsdotterové jsem štěstím bez sebe z představy, že se mohu těšit na další případy sympatické vyšetřovatelky Charlie Lagerové. Temná atmosféra, zapeklitý případ a motiv, který knihu posouvá z žánru "pouhého"thrilleru... to všechno z příběhu činí vynikající čtení, které si nebudete chtít nechat ujít.

Moc děkuji Marii z nakladatelství Cosmopolis za poskytnutí knížky k recenzi!


Uprostřed Švédska na hranici krajů Västergötland a Värmland leží v hlubokých lesích vesnice Gullspång. Jednoho horkého léta odsud zmizí sedmnáctiletá Annabelle. Její rodiče šílí strachy, místní policie je bezradná a organizace Missing People ji bezvýsledně hledá. Na místo činu jsou vysláni inspektorka Charlie Lagerová a její kolega. Charlie je zkušená policistka a práce jí poskytuje uklidňující rutinu, kterou její chaotická duše potřebuje. Tohoto případu se ujmout nechce, ale nakonec udělá to, co vždycky: poslechne příkaz. Charlie Lagerová se tak vydá na cestu do minulosti. Musí se vrátit tam, odkud odešla, když jí bylo čtrnáct let, vrátit se do dětství, kterému se ze všech sil snažila uniknout. Jakmile se vrátí, všechny její vzpomínky oživnou. Vzpomínky na tehdejší omezené možnosti a velkou touhu utéct. Vzpomínky na matku, která představuje všechno, čeho se Charlie bojí: alkoholismus a nemoc. Zatímco se Charlie snaží zjistit, co se Annabelle stalo, objevuje děsivá fakta ze své minulosti. Musí čelit i své nejhorší vzpomínce: okamžiku, kdy nechala někoho zemřít.
Přiznávám upřímně - v samotném počátku mě kniha moc nepřesvědčila. Přišlo mi totiž, že se autorce nedaří vyhnout některým klišé, která jsou teď v žánru thrilleru tak oblíbená. Charlie, hlavní vyšetřovatelka, má samozřejmě pořádně temnou minulost, problémy s alkoholem a navíc se v rámci vyšetřování případu vrací do svého rodného města, ze kterého odešla už před mnoha lety a kam se podívat už nikdy nechtěla. Annabelle, zmizelá dívka, je pak neobyčejně krásná, nesmírně chytrá a přesto zhýralá a divoká, se spoustou tajemství a životem, o kterém její rodiče mnoho neví.
Jenže! Zhruba ve čtvrtině knihy se text obrozuje z úvodního vyprávění a ze škatulky žánru a získává nádech, který pak prostupuje celým příběhem. Nádech zmaru, beznaděje, zoufalství… opravdové temnoty, která devastuje lidské životy a která se v začarovaném kruhu přenáší z generace na generaci.
Annabelle, postava, jejíž vykreslení mě na prvních stranách vskutku iritovalo, se proměňuje v zajímavou osobnost, která má spoustu tváří a je tak někým dokonale nepředvídatelným. Ale to by se dalo říct skoro o každém. Postavy Liny Bengtsdotterové se proměňují, vyvíjejí, a především - dovedou překvapit, ale nepřekročit hranici uvěřitelnosti. Celkově mě, s ohledem na dojmy z prvních stránek, práce autorky s jednotlivými charaktery neskutečně mile překvapila a v závěru příběhu jsem nestačila koukat.
Naokraji je však podle mě mnohem více společenským románem než thrillerem. Jistě, sledujeme napínavé vyšetřování, postupně odhalujeme nejrůznější kousky skládačky a dozvídáme se, co se vlastně v onen osudný den přihodilo. Ale především poznáváme zoufalou situaci jednoho malého města a jeho obyvatel.
Samotný závěr vyprávění je zničující, autorka se nebojí zahrát na strunu emocí, zároveň ale nesklouzává k patosu, což je pořádně těžký oříšek. Já byla z konce knihy úplně vyřízená a vím, že tento příběh je jeden z těch, na které ani po delší době rozhodně nezapomenu.
Právě atmosféra a schopnost autorky přenést na čtenáře všechnu tu beznaděj a úzkost byly věci, které mě na knize dostaly asi nejvíce. Někdy mi přijde, že začínám být trochu otupělá, zvláště u thrillerů. Přečetla jsem jich spoustu a mám dojem, že na mě některé nezapůsobí tak silně jako na jiné čtenáře právě proto, že mám žánr načtený. Autorům dá větší práci mě překvapit, šokovat, ale také vtáhnout do děje. Lině Bengtsdotterovoé se to povedlo na jedničku. Během čtení a hlavně po dočtení jsem byla psychicky fakt rozložená, bylo mi smutno, úzko a především - bylo mi to celé hrozně líto. Mrzelo mě, co se stalo a jak se to stalo. Příběh jsem nepřečetla, ale prožila. A takhle by podle mě měla vypadat vlastně každá kniha, kterou čteme. Měli bychom je nejen číst, ale především prožívat.
Po jazykové stránce jsem byla také spokojená, žánr thrilleru má občas tendenci sklouznout k určité senzacechtivosti či triviálnosti, u knihy Na okraji jsem ale byla spokojená. Co mě nepatrně rušilo, to bylo opakované užití parafrázované přímé řeči, či jak bych to pojmenovala. Trochu mě rozčilovalo, že se jedna postava zeptá přímo, otázkou v uvozovkách, a druhá ji odpovídá prostřednictvím parafráze... Nepochybuji, že toto vychází z originálu, ale mě to jednoduše rozčilovalo a mnohdy mě to ze čtení vytrhlo. Najednou to nebylo plynulé, uvědomila jsem si, že příběh "jen" čtu. Nicméně uznávám, že toto může být čistě můj osobní problém. Co může, nejspíše skutečně je.
Jak to celé shrnout - na další díl série se těším moc a moc a doufám, že nám jej Cosmopolis přinese. Možná je trochu škoda, že si kniha nezachovala svůj původní název, tedy Annabelle. Druhý díl série s Charlie Lagerovou se totiž jmenuje Francesca, takže vzorec autorky je zde očividný. A jestli bude druhý díl podobný nejen názvem, ale také kvalitou provedení, máme se opravdu nač těšit! 
Za mě je to jasných pět hvězdiček, obrovská poklona před nakladatelstvím Cosmopolis za překlad a za úžasné zachování atmosféry celého textu, a hlavně, megatěšení na pokračování. 

Název knihy (originál): Annabelle
Název knihy (česky): Na okraji
Autor: Lina Bengtsdotter
Rok vydání (originál): 2017
Rok vydání (česky): 2018
Nakladatelství: Cosmopolis
Počet stran: 320
Na připravovanou novinku od nakladatelství Domino, prvotinu amerického herce Toma Hankse nesoucí snad až trochu tajemný název Neobvyklý typ, jsem ve dnech předcházejících jejímu vydání slýchala ty nejrozmanitější reakce. Mnozí se těšili, spousta již předem pochybovala o kvalitě díla. Já sama jsem svá očekávání dokázala shrnout jen velmi těžko, navíc jsem je nezakládala na žádných zahraničních recenzích či dojmech ostatních čtenářů. Jen jsem tak nějak vnitřně tušila. A doufala. Doufala jsem v malé příběhy. Malé, ale nesmírně silné, zásadní, hluboce lidské.
Jak jen jsem ráda, že jsem se nezmýlila.
Veliký dík patří nakladatelství Domino za všechnu jejich práci a cit pro to, co tahle knížka potřebovala. A samozřejmě za poskytnutí knížky k recenzi!
Povídky a píšící herec / zpěvák / malíř / dosaďte si, koho chcete. Dvě věci, které jsou v mých očích pořádně ošemetné. Zatímco s povídkami je to u mě jako na houpačce a střídají se u mě období, kdy hltám jeden soubor za druhým, a časy, kdy o povídku nemusím zakopnout, s tím vícenásobným talentem to mám celkem stabilní. Myslím si, že jen málokdo umí víc tvůrčích činností zvládnout tak, aby byly všechny kvalitní. Tom Hanks je jeden z těch, kdo to dovedou.
Co mě na knize mile překvapilo a co mě paradoxně oslovilo jako čtenáře snad ze všeho nejvíce? Že je Neobvyklý typ viditelným debutem. Hanksovo psaní se podle mě nevyznačuje zrovna lehkou rukou, text mi místy přišel skutečně vydřený, vypilovaný, vysloveně odpracovaný. A to mě bavilo. Líbilo se mi, že jsem za řádky viděla snahu a spoustu času, ráda jsem si představovala, jak Hanks sedí u psacího stroje a usilovně přemýšlí nad dalším slovem ve své rozpracované povídce.
Mezi jednotlivými povídkami jsem vnímala citelné rozdíly, ostatně, jejich odlišnost zdůrazňují i různá grafická provedení. Zde bych ráda smekla před Dominem, protože nejen po jazykové, ale i po té rádoby povrchnější, vizuální stránce, je kniha prostě skvostná. Začíná to mimořádně vyvedeným přebalem z dílny Tomski & Polanski, pokračuje samotnými deskami knihy, které svým oldchoolovým designem odkazují k ikonickým starým knihám, a končí u grafického zpracování jednotlivých povídek, které vždy odráží charakter daného kousku.
Když se ohlédnu, asi nejcitelněji mě zasáhla první povídka knihy. Překvapila mě totiž její zbrklost, živelnost a bláznivost. Byla jako utržená ze řetězu, stejně jako její hlavní hrdinka, a svojí svérázností předznamenala osobitost všech dalších příběhů. Naopak nejslabším kouskem pro mě byla povídka, které já přezdívám "scénářová". V ní na mě Hanks nějak nedokázal přenést všechny ty pocity, přišla mi zvláštně vykonstruovaná a celá taková kostrbatá. Obtížně se mi četla, snadno jsem ztrácela nit, a jako celek mě jednoduše nebavila.
Povídky jako útvar, pokud jsou dobré, snadno svádějí k "chtění víc". Určitě to sami znáte a víte o čem mluvím. Ten pocit, když povídka skončí a vy si říkáte "ne, ještě ne, ještě chvilku". U Hankse mě jako u debutujícího autora překvapil cit pro nesmírně adekvátní rozsah textu. Každá povídka mi přišla dlouhá tak akorát, dostatečně rozvitá, výborně uvedená, dotažená do konce. Neobvyklý typ je nesmírně vydařená prvotina, vypiplaná od prvního do posledního písmenka, vyzrálá a... a prostě podařená, strašně moc podařená.
Silnou i slabou stránkou téhle novinky je překlad všemi zbožňovaného Vladimíra Medka, který je skvělý a knize dělá vynikající službu, místy je však tak důmyslně promyšlený a snaží se tak ctít předlohu a originální text, až vyznívá překombinovaně a snad i krkolomně. Takové obraty byste ale v celé knize spočítali na prstech jedné ruky, zbylých 98 % je jednoduše vynikajících.
Knize dávám pět hvězdiček. Za to, že Hanks zůstal pokorným začínajícím autorem, a že nenechal svou hereckou auru převzít otěže. Za to, že je text každé povídky vydřený, poctivý a že je z každého slova cítit promyšlenost. Za to, že autor knihy sloužil svým příběhům, a nevyužíval je.
Neobvyklý typ podle mého názoru není žádná jednohubka. Je to mnohachodové menu, které si budete chtít vychutnat pomalu, v klidu a na které budete potřebovat nějaký ten čas. Nespěchejte s ním, odvděčí se vám.

Název knihy (originál): Uncommon Type
Název knihy (česky): Neobvyklý typ
Autor: Toma Hanks
Rok vydání (originál): 2017
Rok vydání (česky): 2018
Nakladatelství: Domino
Počet stran: 416
Krásný pátek všem! Všichni se asi radujeme z toho, že je za námi další pracovní týden, a tak si říkám, proč neoslavit nadcházející víkend také soutěží? Marie z nakladatelství Cosmopolis byla tak hodná, že mi pro Vás poskytla jeden výtisk jejich žhavé novinky Na okraji. Tenhle severský thriller se stal rychle bestsellerem a je oceňován jak čtenáři, tak kritikou.
Já mohu po prvních stránkách knihy říci, že v Cosmopolis opět nešlápli vedle a že Na okraji představuje další thriller, který si od nich letos na podzim rozhodně nechcete nechat ujít.
Kniha může být Vaše už za pár dní - stačí vyplnit formulář, ve kterém odpovíte na jednoduchou otázku týkající se knihy (nápovědu hledejte na stránkách Cosmopolis), a pak si držet palce, aby se na Vás usmálo štěstí při losování. 
Soutěž potrvá do 15. října 2018 do 18 hodin, poté vylosuji vítěze.
FORMULÁŘ ←
Tak hodně štěstí Vám všem! 🍀