Nejnovější

Každý správný knihomol už jistě zaznamenal, že v poslední době se nabídka anglických knih v Levných knihách parádně rozrostla a že se tam dají najít opravdové skvosty. Já tak například pravidelně doplňuji svou sbírku klasiky z edice Wordsworth Classics. V nedávných týdnech jsem ale objevila pár knížek v překrásném vydání, které podle mého názoru skoro každý z vás opravdu potřebuje, a ráda bych vám je dnes ukázala.

Moc mě potěší, když mi v komentářích napíšete, zda třeba nemáme nějaký úlovek společný nebo zda si na některou z knížek děláte zálusk. Budu vám taky vděčná, když mi doporučíte něco, co jste si pořídili vy a máte dojem, že to potřebují i všichni ostatní 😍

Na první knížku, The Bookshop Detective, mě nalákala Bichlička, které se podařilo ukořistit hned oba dva díly. Já jsem takové štěstí neměla, ale i tento mi stačil k dětinskému nadšení. Příběh o tajemné lodi a zapomenuté minulosti jednoho městečka slibuje příjemné oddechové čtení. 
Vlastně náhodou jsem při nákupu The Bookshop Detective narazila i na nádherné vydání Alice's Adventures in Wonderland. Přiznávám se bez mučení, pořídit si tuhle knížku byla prostopášnost... už ji doma anglicky mám. Jenže ta kniha je tak překrásná, měli poslední dva kousky a já jsem věděla, že když ji tam nechám, budu toho litovat.
A konečně, při jedné z posledních návštěv jsem objevila literární scénář (alespoň tak já chápu "book of the film") Beauty and the Beast. Knížka je znovu úchvatně vyvedená, navíc mi ji darovala maminka k Velikonocům místo oblečení, které nepotřebuji, takže z ní mám dvojitou radost.
Jepice je bez nejmenších pochyb thrillerovou senzací letošního jara. Nadějného autora Jamese Hazela pro české čtenáře objevilo nakladatelství Domino a přineslo tak na trh příslib skvělé detektivní série, ve které se kloubí velkolepý námět s unikátním vypravěčským stylem a smyslem pro detail.

Dominu mnohokrát děkuji za poskytnutí knihy k recenzi 💖

Zaznamenali jste již na pultech knihkupectví tento skvělý thriller? Zaujala vás Jepice, nebo jste ji dokonce už pořídili a četli? Co na ni říkáte? Získal si vás Charlie Priest stejně jako jiné čtenáře? Budu moc ráda, když se o své dojmy podělíte dole v komentářích 😊
Rok 1946 a výslech zadrženého nacistického lékaře. Současnost a místo činu, nad kterým ustrne i ten nejotrlejší vyšetřovatel. Současnost a agresivní maniak, který napadne Charlieho Priesta, bývalého policistu a nyní advokáta, u něho doma. Události, které spolu zdánlivě nemohou mít nic společného... ale které přesto spojuje na první pohled drobný detail. Jepice.
Už jsem to řekla milionkrát, pravda je to ale stále a já to tedy musím zopakovat. V Dominu prostě umí. Mají čich na skvělé autory, dokáží přinášet zajímavé knihy, jejichž zpracování dalece překračuje žánr, do kterého jsou řazeny, umí nacházet poutavé náměty a zdobí tak český trh nadprůměrnými knižními počiny. Jepice není výjimkou.
Jako první bych v této recenzi ráda vyzdvihla velmi umně zpracovanou jazykovou stránku knihy. Sám autor má zcela evidentní spisovatelský cit, dokáže svými slovy čtenářům velmi autenticky předávat emoce a pocity, umí čtenáře vtáhnout do děje a přinutit je prožívat situace, které právě zakoušejí jeho hrdinové. Zároveň je tento vynikající základ podpořen skvělým překladem, na který jsem si u Domina sice už zvykla, ale faktem zůstává, že na obecné úrovni v současné době překlady vždy kvalitní nebývají. Jepice je ale přeložena výborně a obrovský potenciál textu, který není jen rádoby senzačním svědectvím zločinu, ale skutečně velkolepým vyprávěním, je tak využit do posledního písmenka.
Samotný příběh je svým způsobem ohromující. Na začátku knihy si čtenář nedokáže překvapit, jak velikou mozaiku autor v příběhu rozložil a následně zase složil zpět dohromady. Až knihu dočtete, dojde vám ona dechberoucí spektakulárnost celé věci. Toto všechno je okořeněno skutečně puntíčkářským přístupem autora k celé věci. V tomhle příběhu nenajdete mezery a nedostatky, každý detail je dokonale promyšlen, vyřešen, vše do sebe zapadá s udivující přesností. 
Jenže zde se taky nachází odůvodnění té jedné chybějící hvězdičky v mém hodnocení. Tento perfekcionismus byl totiž pro mě paradoxně důvodem, že na mě kniha bohužel nepůsobila v průběhu čtení tak dramatickým dojmem, jako na konci. Místy jsem díky té mravenčí práci s drobnými detaily a fakty tak nějak ztrácela ze zřetele rámec příběhu, onen velký obrázek, ke kterému všechno směřovalo. Přišlo mi to trochu jako škoda, chvílemi jsem měla dojem, že se z vyprávění vytrácí taková ta pojící nit napětí. Nicméně, tohle může být jenom můj osobní dojem a pocit, proto není potřeba brát to až tak vážně.
James Hazel si v úvodním dílu série vybudoval velmi kvalitní základy nejen pro další příběhy, ale také pro budoucí práci s postavami. Ty jsou vedle jazyka dalším aspektem, který mě na Jepici hodně bavil a kvůli kterému byste si knihu podle mého názoru určitě měli přečíst. Po dlouhé době se setkáváme s prostředím, které není pro detektivky a thrillery příliš obvyklé - ano, Charlie Priest sice byl policistou, ale nyní je právníkem. Advokátní kancelář a Charlieho spolupracovníci hrají v příběhu zásadní role. Navíc, autor si skutečně pohrál s vykreslením jednotlivých charakterů. Ať už jde o samotného Charlieho, jeho kolegy, příslušníky policie či Priestovu neočekávanou pátrací kolegyni, všichni představují velmi barevné, dynamické, a především netradiční osobnosti. Hlavní hrdina sice trpí disociativní poruchou, ale alespoň nepije, což se v dnešním proudu thrillerů rovná skoro zázraku.
Jako celek na mě Jepice zapůsobila naprosto výborně. Jedná se o příběh, který je poctivě vystavěný, na kterém je téměř hmatatelná autorova péče a důslednost, který je obohacen o opravdu kvalitní jazykové zpracování a který znovu potvrzuje, že thrillery nemusí znamenat podružné či lehké čtení. Jepice je kvalitní literární záležitostí, která nezklame ani náročnější čtenáře. Pokud chcete thriller, na který jen tak nezapomenete, tato knížka je vynikající volbou.

Knihu můžete koupit zde.

 
Název knihy (originál): The Mayfly
Název knihy (česky): Jepice
Autor: James Hazel
Rok vydání (originál): 2017
Rok vydání (česky): 2018
Nakladatelství: Domino
Počet stran: 464
Moc vás zdravím u nového článku 😊 Dnes pro vás mám pravidelné shrnutí knih přečtených v uplynulém měsíci. Co všechno jsem zvládla v březnu? Sice jsem nedokázala stejně jako v únoru pokořit svoji laťku 100 stran přečtených za den, ale zato jsem zlomila jinou knihomolskou kletbu. A mám z toho velkou radost. Naučila jsem se totiž poslouchat audioknihy. Začala jsem pozvolna -  inscenací, dále něčím důvěrně známým, pokračovala jsem pohádkou... A povedlo se. Sice trochu předbíhám, ale prozradím, že teď v dubnu už jsem dokonce dokázala vyposlechnout celou knihu, úplně normální thriller. Mám z toho velkou radost, protože co si budeme nalhávat, poslouchání audioknih je skvělá cesta, jak hýbat s těmi našimi nekonečnými seznamy 😍

Ale teď zpět do března! Budu ráda, když mi dáte vědět, zda jste nějakou knihu už také četli, případně jak se vám líbila, nebo zda se na některou z mého výběru chystáte v budoucnu. A jak se čtenářsky dařilo v březnu vám, byli jste spokojení? Napište mi dolů do komentářů 💕

Březnové čtení jsem zahájila ve společnosti novinky od nakladatelství Domino. Thriller Co zbylo z mojí sestry působivě zpracovává koncept nespolehlivého vypravěče, který je teď tolik oblíben. Příběh válečné novinářky Kate ale z proudu průměrných thrillerů rozhodně vyčnívá a doporučuji ho proto i náročnějším čtenářům.
Pokračovala jsem dalším recenzním výtiskem, a sice autobiografií severokorejského chlapce Sungdžu. Tahle kniha je velice silným a srdcervoucím svědectvím o realitě celého jednoho národa, která je té naší vzdálená tak, že nám přijde absolutně neskutečná. Další čtení, které moc doporučuji všem bez výjimky.
Třetí přečtenou březnovou knížkou byla Gemina, druhý díl série Illuminae. Doufala jsem, že to bude zase tak velká paráda jako díl první, a autoři mě nezklamali. Gemina se mi líbila neskutečně moc a už se samozřejmě klepu na třetí díl. Konec série ale snad obrečím 😂 Recenzi vám zatím dlužím.
Pokračovala jsem audiojízdou. Měla jsem pár dnů, kdy jsem dělala takovou nepřemýšlecí práci, takže jsem poslouchala jako o závod. Zvládla jsem dvě klasiky detektivního žánru. Jednu od Agathy Christie - Není kouře bez ohýnku, a jednu od Arthura Conana Doylea - Skandál v Čechách. Agatha Christie je skvělá, ale k mým srdcovým autorům nepatří a nemohla bych ji číst / poslouchat stále dokola. Oproti tomu Sherlocka můžu bez omezení, a to jak v knižní, tak v seriálové a audioknižní podobě. Navíc, inscenace namluvili Viktor Preiss a Otakar Brousek, a to je prostě nádhera poslouchat 💗
Pokračovala jsem pohádkovou audioknihou Obr Dobr, kterou četla Věra Slunéčková. A byla jsem naprosto nadšená a okouzlená. Audiokniha se mi moc líbila a připravuji proto samostatný článek, ve kterém vám ji blíže představím a doporučím.
Po tomto poslouchacím maratonu jsem se ale zase vrátila ke čtení opravdovému. Jenže jsem se docela dost zasekla na největším zklamání měsíce - na mém milovaném, zbožňovaném Adlerovi-Olsenovi. Sedmý díl jeho série o oddělení Q, který nese název Selfies, mě nepříjemně překvapil. Knihu jsem četla více než dva týdny, a přestože jsem po dočtení byla tak nějak spokojená a chápala jsem, proč se autor vydal tím směrem, kterým se vydal, nemohla jsem se ubránit tomu, že jsem od knížky čekala víc. Mám rozepsanou recenzi, kde vám povím víc.
Poslouchání Obra Dobra a taky doporučení Dany z Domina mě přimělo pustit se do dalšího Roalda Dahla. Protože jsem si po nevydařených chvílích se Selfies potřebovala spravit chuť, sáhla jsem po Revolting Rhymes, což mi přišlo jako slibná záležitost. A taky že byla! Výborné počtení, které bych snesla mnohonásobně delší. Anglické básničky, které zábavně převypravují klasické pohádky, navíc okořeněné o Dahlův poněkud zvrhlý humor. Za mě veliká paráda a další věc, kterou vám chci představit v samostatném článku.
A protože jsem březen recenzními výtisky otevřela, bylo na místě jej recenzáčky taky uzavřít. Pustila jsem se proto do Útěku, opět od nakladatelství Domino. C. L. Taylor je boží a v nové knize to znovu potvrdila. Už se nemůžu dočkat novinky The Fear, kterou Domino chystá na podzim. Recenzi jsem publikovala včera, tak mrkněte.
A poslední březnovou knížkou byl nesmírně náročný thrillerový román od Jussiho Valtonena, který vydalo nakladatelství Leda. Oni nevědí, co činí rozhodně není žádné lehké čtení, které přelouskáte za dva večery. Ale je to literatura, která vám za vloženou investici, časovou i intelektuální, opravdu stojí. Moc doporučuji!
💗
Březen 2018
Počet přečtených knih: 10 (z toho 3 audioknihy)
Počet přečtených stran: 2 736
Průměrný počet stran za den: 88 

1. Co zbylo z mojí sestry
| Nuala Ellwood | 376 stran | 26. 2. 2018 - 1. 3. 2018 |

2. S každou padající hvězdou
| Sungdžu Lee, Susan McClelland | 272 stran | 1. 3. 2018 - 3. 3. 2018 |

3. Gemina
| Amie Kaufman, Jay Kristoff | 672 stran | 3. 3. 2018 - 6. 3. 2018 |

4. Není kouře bez ohýnku
| Agatha Christie | audiokniha | 9. 3. 2018 |

5. Skandál v Čechách
| Arthur Conan Doyle | audiokniha | 13. 3. 2018 |

6. Obr Dobr
| Roald Dahl | audiokniha | 13. 3. 2018 - 15. 3. 2018 |

7. Selfies
| Jussi Adler-Olsen | 512 stran | 6. 3. 2018 - 23. 3. 2018 |

8. Revolting Rhymes
| Roald Dahl | 48 stran | 22. 3. 2018 - 23. 3. 2018 |

9. Útěk
| C. L. Taylor | 368 stran | 24. 3. 2018 - 27. 3. 2018 |

10. Oni nevědí, co činí
| Jussi Valtonen | 488 stran | 2 . 3. 2018 - 30. 3. 2018 |
Britskou autorku C. L. Taylor představilo českému čtenáři nakladatelství Domino v roce 2016, již nyní si ale vydobyla své právoplatné místo v mnoha čtenářských srdcích. Útěk je její čtvrtou česky vydanou knihou a dalším korálkem na šňůrce vynikajících psychologických thrillerů z pera této sympatické autorky.

Mnohokrát děkuji nakladatelství Domino za to, že k nám C. L. Taylor přinesli, a také za to, že mě jejími knihami zásobují, moc si toho vážím 💗

Jo Blackmoreová je manželka, matka, ale především žena plná strachů a úzkostí. Traumatické zážitky z minulosti ji dennodenně zahánějí do kouta. Všechny její hrůzy ztělesní jednoho dne neznámá žena, která se vnutí k Jo do auta a začne jí vyhrožovat: Měla byste si dávat pozor na dceřiny věci. A na dceru... Jo je vyděšená a zmatená, v nikom však nenachází patřičnou podporu. Manžel, policie, i sociálka jsou vůči jejím tvrzením podezřívaví a nakonec začnou hledat viníka právě v Jo. A v ten moment nezbývá nic jiného než... útěk.
C. L. Taylor je pro mě po čtyřech přečtených knihách zárukou kvality. Ve svém psaní zůstává okouzlujícím způsobem konzistentní, její čtenáři vědí, co mohou čekat, mohou se spolehnout na to, že styl, na který si přivykli, se příliš neproměňuje. Co však prochází dramatickými změnami, to jsou jednotlivé náměty knih. Přestože se všechny spojují pod označením psychothriller, jsou velmi rozmanité a také různorodě zpracované. V případě Útěku tomu není jinak. 
Jak už je v současné thrillerové literatuře skoro běžné, i v Útěku se do jisté míry setkáváme s vypravěčem, který není až tolik spolehlivý. Jo bojuje s všemožnými démony a činí rozhodnutí, která nejsou logická, nejsou promyšlená, a pokud chceme soudit, dost často nejsou ani správná a zodpovědná. Autorce se však daří udržet určitou hranici a nesklouzne tak k tomu, aby se čtení stalo prvoplánovým. 
Nicméně právě zbrklost hlavní hrdinky a její mnohdy iracionální motivace k rozhodnutí, která činí nejen za sebe, ale i za svou dceru, mohou některé čtenáře místy trochu štvát. Já sama jsem si v některých momentech říkala "Proboha, holka, zastav se, koukni na to trochu z perspektivy a začni přemýšlet, jak to vyřešit!" Jenže tohle není kniha o řešení, ale o utíkání, a jako takovou ji C. L Taylor vystavěla skvěle.
Samotnou zápletku někteří jistě odkryjí poměrně brzy, nicméně ničemu to nevadí. Knize napětí i přes odhalení hlavního zvratu rozhodně nechybí a druhá polovina knížky, ve které se děj přesouvá úplně jinam, zůstává stejně mrazivě napínavá jako začátek knihy. Autorčina schopnost vtáhnout čtenáře do děje a nepustit ho do poslední věty je odzbrojující. Já jsem knihu, jak už to tak s tituly od Domina bývá, opět přečetla za jeden jediný den. Povinnosti volaly, ale od Útěku se prostě nedalo odejít. (A krásně jsem si zavzpomínala na čtení Lži, které bylo úplně stejné - spousta práce, málo času, a já stejně musela nejdřív dočíst knížku.)
Ještě jedna drobnost mi ale na knize přece jen vadila. Byla jí určitá překombinovanost vztahů a na můj vkus zakomponování dost velké náhody - ptala jsem se jaká může být pravděpodobnost, že se lidský osud takhle zamotá... Na druhou stranu, podobné věci nás někdy překvapí i v životě, takže proč ne. Navíc to nebylo nic, co by člověka nějak vyrušovalo při čtení - jen po zaklapnutí knihy si člověk pomyslí, že to bylo fakt docela zašmodrchané.
Nenechte se ale zmást, Útěk je nadprůměrně zpracovaný thriller, který nezklame fanoušky autorky, ale ani vášnivé čtenáře thrillerového žánru obecně. C. L. Taylor zde mistrně ukazuje, že napínavou knihu můžete napsat i bez čtvrcení lidí a hektolitrů krve, protože kvalitní autor dokáže i v psychologické rovině přinutit své čtenáře, aby zadrželi dech a otáčeli a otáčeli a otáčeli... až na samý konec. 
A abyste se měli nač těšit, připomínám, že už na podzim chystá Domino vydání autorčiny novinky The Fear, která v březnu vyšla v originále. Já vůbec nepochybuji o tom, že to bude další velká paráda, a jak nechci spěchat do podzimu a zimy, na knížku se moc a moc těším a nemůžu se dočkat 😊

Knihu můžete koupit zde.

 
Název knihy (originál): The Escape
Název knihy (česky): Útěk
Autor: C. L. Taylor
Rok vydání (originál): 2017
Rok vydání (česky): 2018
Nakladatelství: Domino
Počet stran: 368
Zdravím vás u nového článku 😊 Vím, že jsem se oproti začátku roku v posledních dnech trochu odmlčela, ale to tak někdy musí být. Potýkám se s nějakými zdravotními problémy a nebyla nálada a chuť psát cokoliv delšího, než popisek fotky na Instagramu. 🙈 Tento týden budu vše dohánět, takže se můžete těšit na spoustu článků. Chystám hlavně recenze, ale mám tu i nějaké nové rubriky.
Dnes vám chci v rychlosti ukázat knížku, kterou právě čtu. Je to Pojízdný krámek snů od Jenny Colgan. A ano, je to přesně takové čtení, jaké se dá dle obalu knížky očekávat. Sladké, naivní, miloučké. Není to žádná hluboká literatura, ale autorčino vyprávění a nádherné popisy přírody vás báječně pohladí po duši. A to jednou za čas potřebuje i ten největší milovník thrillerů (jako jsem já). Nejsem si jistá, zda budu na knihu připravovat plnohodnotnou recenzi, ale nějaký alespoň trošinku podrobnější článek očekávat určitě můžete.

Co vy a tahle romantická, naivní literatura? Dokážete si podobné čtení vychutnat? A nečetli jste už Pojízdný krámek snů? Co na něj případně říkáte, líbil se vám? A co jiné knihy od Jenny Colgan?
Budu se moc těšit na vaše komentáře!
💗


Každý z vás už určitě četl nějakou knihu, která byla svým způsobem fascinující, a přesto neuvěřitelně těžká a složitá k přečtení. Na jednu stranu člověk chce hltat stránky jednu za druhou, jenže zároveň je po chvilce čtení doslova přesycen a musí si dát pauzu. Tak přesně takový čtenářský zážitek mám čerstvě za sebou. O mnoho vjemů, dojmů a pocitů se tentokrát postarala novinka z nakladatelství Leda, technothriller Oni nevědí, co činí.

Dagmar z Ledy moc děkuji za to, že mi knihu k recenzi nabídla a poskytla, bylo to výjimečné čtení! 😊

Vy jste tuto nejen vizuálně krásnou knihu už zaznamenali? Máte ji na svém seznamu k přečtení, nebo jste ji dokonce už četli? Co na ni říkáte, jaký to byl pro vás zážitek? A přečetli byste si knihu stejně jako já znovu? Budu se moc těšit na vaše komentáře 😊
Hlavní hrdina románu Joe Chayefski je úspěšným vědcem, v osobní rovině se mu ale ne všechno daří.Úspěšný neurovědec Joe Chayefski je muž s mnoha problémy, a to nejen takovými, které občas sami zažíváme, ale i mnohem méně obvyklými. Jeho žena je zahlcena prací, dcera tráví většinu času se smartphonem nejnovější generace a kdosi neznámý začal obtěžovat rodinu protesty proti Joeovým laboratorním pokusům na zvířatech. Nějak to pravděpodobně souvisí také s jeho bývalou ženou, která žije ve Finsku, a jejich synem. Ve snaze bránit svoji novou, americkou rodinu před násilím a svou dceru před zneužíváním bezohlednou technologickou firmou je Joe donucen přehodnotit své postoje a podniknout drastické kroky, aby zachránil ty, které miluje. 
Uf, jak bylo těžké tuto knihu číst, je podobně těžké psát na ni recenzi. Předat dalším lidem to, jakou knihou tento velký román je, to je vážně oříšek. Na úvod bych asi řekla především tohle: Oni nevědí, co činí je nesmírně sugestivní čtení plné intenzivních momentů, které čtenář niterně prožívá společně s hlavními hrdiny. Není to text, který se čte lehce a rychle, není nacpaný klasickými thrillerovými zvraty, které všichni tak dobře známe. Ne, tahle kniha vás překvapí takovým plíživým způsobem. Autor buduje atmosféru překvapení postupně, přesto ale jednotlivé proměny směru příběhu neztrácejí na své síle a čtenáře bezpochyby zasáhnou.
Nesmírně silnou stránkou knihy jsou zcela excelentní dialogy. Něco tak skvostného jsem dlouho nečetla. Dialogy v této knize nejsou napsané, jsou zaznamenané. Při čtení je skutečně vnímáte jako autentický rozhovor dvou živých osob, nejsou osekané, nejsou stručné, ba naopak, mnohdy autor používá vysloveně výplňové fráze, které ale, pokud se nad tím skutečně zamyslíte, do každodenních hovorů patří a které povyšují text na reálný a hmatatelný zážitek. 
Hovoříme-li o dialozích, nemohu opomenout také vizuální stránku textu, na které je vidět skutečně mravenčí a velmi poctivá práce. V průběhu knihy se setkáte s proměnou fontu, s působivým oddělením různých typů textu, ale také třeba se vsuvkami, které už tak velmi realistický text posouvají na další úroveň – například se jedná o uvedení plného znění novinového článku, který je ve vyprávění zmíněn.
Co v textu hodnotím objektivním pohledem poněkud negativně, to je veliké množství anglických výrazů. Mě osobně toto nerušilo, anglicky mluvím, všemu jsem rozuměla, a možná to pro mě zážitek ze čtení naopak ještě zintenzivňovalo. Nicméně pro čtenáře, který angličtinu neovládá, může být tato skutečnost opravdu rušivá. Nejedná se o pár slovíček sem tam, ale i o celé věty, o pojmy, které jsou důležité pro plynutí děje, zkrátka a dobře nevím, zda to pro někoho není v daném množství spíše na škodu. Složitě se mi to hodnotí, protože dovedu pochopit, co k takovému utvoření textu vedlo a co měl tento krok za cíl, a jak už jsem zmiňovala, pro mě se naopak jednalo o něco, co můj požitek ze čtení naopak posilovalo. U každého to tak však být určitě nemusí.
Oni nevědí, co činí je velkým románem, a nijak se tím netají. Je to veliké vyprávění o složitém a svým způsobem nadčasovém tématu, je to příběh, který musí zákonitě rozvířit diskusi mezi všemi, kdo jej přečtou. Není to lehké čtení, ale ani nemůže být. Pro mě to byl jeden z nejsugestivnějších čtenářských zážitků poslední doby a rozhodně se budu chtít ke knize ještě někdy vrátit. Určitě ji doporučuji dál – především lidem, kteří mají rádi solidně budované thrillery, čtenářům, kteří dbají na precizní atmosféru knihy, fanouškům žánru, který kombinuje napětí, technologie a snad i politiku. Připravte se ale na to, že tento kousek rozhodně neslupnete za pár večerů. Tuto knihu nemůžete jen přečíst, nemůžete si z ní jen něco vzít, ale musíte jí i něco dát – svůj čas, svou pozornost, své myšlenky, musíte otevřít svoje vnímání a analyzovat to, co právě čtete, z mnoha různých úhlů. Pokud se na to cítíte, tahle kniha vás ohromí.

Knihu můžete koupit zde.

 
Název knihy (originál): He eivät tiedä mitä tekevät
Název knihy (česky): Oni nevědí, co činí
Autor: Jussi Valtonen
Rok vydání (originál): 2014
Rok vydání (česky): 2018
Nakladatelství: Leda
Počet stran: 488

Uvedená anotace je převzata od nakladatelství Leda.
Tak je to konečně tady! Od chvíle, kdy jsem loni v červenci po jednodenním čtecím maratonu zaklapla první díl série Akta Themis, který nesl název Spící obři, nemohla jsem se dočkat okamžiku, kdy se i k nám dostane díl druhý. Uběhlo to rychleji, než by mi bylo milé, a už je to tu, na 6. dubna je oznámeno vydání druhého dílu, který ponese název Probuzení bohové.
Jak je u napínavého čtení asi samozřejmostí, předchozí kniha končila pořádně znepokojivým cliffhangerem, takže i já stejně jako ostatní fanoušci série doufám, že se v pokračování dozvíme odpovědi alespoň na některé z otázek, které po dočtení Spících obrů vyvstaly v našich čtenářských myslích. A přirozeně už se také připravuji na ještě mučivější konec knihy, protože třetí díl by snad měl být závěrečný a Sylvain Neuvel si tak určitě bude chtít vybudovat základ pro nejlepší čtení celé série.

Budu moc ráda, pokud mi do komentářů napíšete, zda jste Spící obry četli, jestli jste byli podobně nadšení jako já a také zda se též tak moc těšíte na pokračování. A pokud se sérií ještě zkušenost nemáte, dejte mi vědět, zda vás alespoň láká, nebo jestli jde úplně mimo vás. Budu se těšit, jsem zvědavá, co mi povíte!😊

Rose Franklinová učinila v dětství ohromující objev – nalezla obří kovovou ruku, pohřbenou hluboko v zemi. Celou svou pozdější vědeckou kariéru věnovala Rose objasnění záhady s tímto artefaktem spjaté: Proč byly po celém světě zakopány části gigantického robota neznámého původu? Léta pátrání přinesla fascinující odpovědi – a ještě více otázek. A pak se zničehonic zhmotní další robot, mnohem větší a s mnohem ničivější silou. Když po něm začnou na zeměkouli přistávat další a další stroje, je jasné, že lidstvo čelí invazi z vesmíru. Rose a její tým budou muset přijít na to, v čem tkví podstata pokročilé mimozemské technologie, aby lidstvo mohlo vyhrát bitvu o to, komu připadne Země... a dokonce i hvězdy.
Obálka i anotace jsou převzaty z webu www.knizniklub.cz.
Žhavé novinky Hadrový panák bylo na konci loňského roku všude plno, a jak už bývá u těchto titulů zvykem, i tento měl být thrillerem roku. Já bych to tak famózně bohužel neviděla. Přestože se mi kniha líbila a čtení mě bavilo, objektivně na knize najdete spoustu nedostatků. Co všechno mě zklamalo a proč stejně nejspíš neodolám dalším dílům, to se dozvíte v recenzi, kterou jsem napsala pro literární web VašeLiteratura.cz.

Budu moc ráda, když si recenzi přečtete a napíšete mi, co si o tom myslíte vy. Četli jste Hadrového panáka? Nebo se na něj chystáte? Anebo vás naopak vůbec neláká? Na vaše komentáře se budu těšit.

Recenze – Hadrový panák

Článek o knihách přečtených v únoru se mi povaluje v konceptech už od samého začátku března. Stačilo dopsat pár vět a připravit článek k publikování, přesto mi to trvalo vlastně celý měsíc. Konečně to tedy napravuji a slibuji, že příště budu poctivější.
V uplynulém měsíci jsem navázala na solidní čtenářské tempo, které jsem nastolila s příchodem nového roku. Samozřejmě, že se komínek přečtených knih rozrůstá snadněji také díky tomu, že mám opravdu veliké štěstí na tituly, které mě prostě a jednoduše baví.

Budu ráda, když mi do komentářů napíšete, zda jste nějakou knihu už také četli a jak se vám líbila, případně zda se na nějakou chystáte a čím vás láká... Taky mi klidně napište, jaká únorová kniha pro vás byla největším zážitkem a kterou by si podle vás měli přečíst i všichni ostatní. Moc se na Vaše odpovědi těším! 💕

Únorové čtení jsem otevřela božskou Slepou mapou Aleny Mornštajnové. Recenzi vám zatím dlužím, ale objeví se zde brzy. Po přečtení Hany jsem se do autorky stejně jako snad všichni ostatní naprosto zamilovala a hned jsem pořizovala i její další knihy. Avšak dlouho jsem se odhodlávala k tomu, abych se do některé skutečně pustila. Bála jsem se, že nedokáží konkurovat laťce, kterou autorka nastavila svým posledním románem. Zbytečně. Slepá mapa je autorčiným debutem, nicméně stejně dokonalým, jako její nejslavnější počin. Vřele doporučuji! Hotýlek si nyní vysloveně šetřím, protože se nezdá, že další kniha bude brzy...
Pokračovala jsem vlnou thrillerových recenzních výtisků. Na všechny už je na blogu recenze, proto ke každému jen stručně. Před pikolou za pikolou pro mě bylo překvapením měsíce. Vynikající psychologické čtení, které nešetří zvraty až do poslední stránky a které by rozhodně nemělo uniknout vaší pozornosti. Další knihou je Nebezpečná laskavost, což je opravdu drsný příběh o manipulaci a lži. Pomalejší rozjezd knihy vám vynahradí naprosto strhující závěr příběhu. Také Dítě Stasi není čtení pro slabé nátury. Příběh odehrávající se v sedmdesátých letech v rozděleném Německu sleduje vyšetřování extrémně brutální vraždy mladé dívky. Bylo to hodně mrazivé čtení, které připomínalo bravurní Dítě číslo 44. Další velké doporučení a příslib zajímavé detektivní série.
V průběhu února jsem také dočetla dlouho rozečtený e-book Sběratel motýlů. Vynikající námět, originální způsob budování příběhu, zkrátka a dobře obrovský potenciál... ale bohužel ne zcela využitý. Z knihy mám hodně rozporuplné pocity, na jednu stranu mi přišla hodně dobrá, na druhé se mi na ní podařilo najít spoustu much. Sběratel je zkrátka jeden z těch titulů, které si potřebujete přečíst a udělat si vlastní názor.
Po takovéhle napínavé jízdě bylo potřeba zabrousit i do jiného žánru. Naprosto úchvatným způsobem jsem se čtenářsky odreagovala u Neobyčejných dobrodružství. Tak laskavou, lidskou, a něžnou knihu jsem neměla v ruce, ani nepamatuji. Pokud vám nevadí příběhy, ve kterých se toho zase tolik nestane, ale zato vás pohladí po duši, právě Neobyčejná dobrodružství jsou naprosto skvělou volbou.
A další dokonalost. V rámci spolupráce s Martinusem jsem dostala k recenzi Osm hor, což je literární záležitost, která mě neskutečně moc zasáhla a ovlivnila. Nádherné vyprávění o lidském smutku, snaze dostát svému osudu, a nesmiřitelné moci přírody... Kdo z vás se rád u čtení zamýšlí, dokáže si vychutnat překrásné myšlenky, a navíc zbožňuje přírodu, tomu tahle kniha jistě sedne stejně jako mě. Rozhodně doporučuji dát jí šanci!
A protože já vždy budu thrillerová, musela jsem se ke svému oblíbenému žánru ještě jednou v únoru vrátit. Novinku Poslední paní Parrishová od nakladatelství Domino jsem na konci února s prominutím doslova sežrala. Celých 440 stran jsem zvládla za jediný den a byla to bomba. Moc a moc doporučuji, navíc je kniha již prověřena i mojí maminkou, která byla také nadšená!
A jsme už skoro u konce. Celý měsíc jsem uzavřela pohádkovou jednohubkou - příběhem Muminků. Kdo by je nezbožňoval? Já jsem si teď pár knížek pořídila v angličtině jako e-booky a moc se na ně těším.
A skoro bych zapomněla na největší únorovou událost! Podařilo se mi totiž naplnit dlouhodobý cíl přečíst v průměru alespoň 100 stran denně. On takový úkol vypadá jako brnkačka, ale trvalo mi pěkně dlouho, než jsem jej pokořila. Takže z toho mám samozřejmě obrovskou radost! 😊

💗
Únor 2018
Počet přečtených knih: 9
Počet přečtených stran: 2 847
Průměrný počet stran za den: 102

1. Slepá mapa
| Alena Mornštajnová | 396 stran | 29. 1. 2018 - 1. 2. 2018 |

2. Před pikolou za pikolou
| Linda Green | 304 stran | 1. 2. 2018 - 4. 2. 2018 |

3. Nebezpečná laskavost
| Darcey Bell | 352 stran | 4. 2. 2018 - 7. 2. 2018 |

4. Dítě Stasi
| David Young | 336 stran | 9. 2. 2018 - 15. 2. 2018 |

5. Sběratel motýlů
| Dot Hutchinson | 347 stran | 30. 12. 2017 - 16. 2. 2018 |

6. Neobyčejná dobrodružství
| Daniel Wallace | 384 stran | 16. 2. 2018 - 19. 2. 2018 |

7. Osm hor
| Paolo Cognetti | 232 stran | 19. 2. 2018 - 23. 2. 2018 |

8. Poslední paní Parrishová
| Liv Constantine | 440 stran | 24. 2. 2018 - 25. 2. 2018 |

9. Cesta za tatínkem
| Tove Jansson | 56 stran | 25. 2. 2018 |
V rámci spolupráce s nakladatelstvím Jota jsem nedávno měla příležitost recenzovat biografickou knihu S každou padající hvězdou, která je svědectvím o fungování režimu v Severní Koreji. Povím vám, čekala jsem silné čtení, ale dostalo mě to ještě více, než jsem si myslela. Místy je skutečně těžké uvěřit, že to, co Sungdžu v knize popisuje, není dávná válečná minulost, ale relativně nedávná (nebo dost možná stále současná?) realita celého jednoho národa.

Chtěla bych moc poděkovat Lucce z Joty, která mi knížku poslala 💗

Kniha S každou padající hvězdou je autobiografickým příběhem severokorejského chlapce, který v jedenácti letech přišel o všechno, o své rodiče i domov. Opuštěný a vystrašený se ocitl na ulici, stal se členem gangu, naučil se krást, utíkat, prát se... Ale nikdy se nevzdal naděje.
Podobně jako většina knih dotýkajících se druhé světové války patří, podle mého názoru, také novinka S každou padající hvězdou mezi literaturu, která by měla být doporučována mladým lidem na střední škole místo klasiky, která jim v náctiletém věku nic neřekne. Silné lidské osudy jsou tím, co má šanci lidi - mladé či staré - motivovat, inspirovat, co jim pomáhá uvědomit si, že skutečně mají být zač vděční. Jak jsem psala po dočtení knihy na Goodreads - sice se trochu neskromně považuju za člověka, který si uvědomuje, co všechno má a je za to vděčný, ale i tak jsem druhý den ráno koukala na tu svoji snídani s ještě větší pokorou.
Sungdžu Lee vypráví svůj nelehký a zdrcující životní příběh s ohromující věcností, nesklouzává ke zbytečnému patosu, zkrátka konstatuje, jak to bylo a proč. Příběh díky tomu neztrácí na údernosti a na své síle, která je místy opravdu odzbrojující a čtenář má často co rozdýchávat. Tato kniha se nesnaží šokovat, a přesto tak činí. Autor vás vtáhne do popisu svého osudu a dokonale na vás přenese veškeré své dětské strachy a obavy z hrůz, kterým byl vystaven. V knize se našla spousta situací, které bych měla problém řešit ve svých skoro třiceti letech, malý Sungdžu si s nimi musel poradit už v jedenácti.
Všechny své syrové zkušenosti předává čtivou formou, která čtenáře nenudí, ba naopak, nutí jej otáčet jednu stránku za druhou a zjišťovat, jaký byl další chlapcův osud, a knihu tak přečtete velmi rychle. Sám Sungdžu v závěru srdečně děkuje své spoluautorce Susan McClelland za pomoc, kterou mu při sepisování jeho životního příběhu poskytla a za formu, kterou knize dala. Já s autorem souhlasím, na této biografii je vidět vynikající práce, která vyprávění pomohla být konzistentní a literárně kvalitní záležitostí (nemohu si nevzpomenout na biografii Lauren Graham, kde podobné "usměrnění" naprosto chybělo a výsledek byl v mých očích žalostný).
Na biografie, které vyprávějí o podobně těžkých životních zkušenostech, se recenze vždy píší strašně složitě, a já bojuji i nyní. Přijde mi, že mohu jen konstatovat, že kniha S každou padající hvězdou je titulem, který by si měl přečíst každý bez výjimky. Jedná se o čtenářský zážitek, který změní váš pohled na dnešní svět, přiměje vás k zamyšlení, přidá do vašeho počínání trochu více pokory a vděčnosti, zdrtí vás i vás rozpláče, ale nakonec za sebou zanechá obrovské poselství.. a sice, že se nikdy nesmíme vzdávat naděje.

Knihu S každou padající hvězdou můžete koupit zde.

 
Název knihy (originál): Every Falling Star: The True Story of How I Survived and Escaped North Korea
Název knihy (česky): S každou padající hvězdou
Autor: Sundgžu Lee, Susan McClelland
Rok vydání (originál): 2016
Rok vydání (česky): 2018
Nakladatelství: Jota
Počet stran: 272

Tento týden vtrhla do knihkupectví asi nejočekávanější jarní novinka na nakladatelství Domino. Thriller Jepice od Jamese Hazela představuje slibný začátek nové série s detektivem Charliem Priestem. Přestože se jedná o autorovu prvotinu, jsem si téměř jistá, že nás čeká parádní jízda. V Dominu mají nos na vynikající autory a pro české čtenáře už objevili celou řadu talentů (za všechny vzpomeňme například naprosto excelentní Jákobovy barvy 😍). Jepice dozajista nebude výjimkou. Já sama se na čtení moc těším a věřím, že tohle bude jedna z těch záležitostí, od kterých se prostě nejde odtrhnout.

Zaznamenali jste Jepici mezi letošními jarními novinkami? Těšíte se na ni, nebo se ji číst nechystáte? Budu moc ráda, když napíšete dole pod článkem komentář 😊

Zmasakrované tělo v lese. Pečlivě vypracovaný plán vraždy. A sedmdesát let, které obě události dělí. Charlie Priest, bývalý policejní vyšetřovatel a nyní prestižní londýnský právník, se stane obětí útoku. Ve vlastním bytě ho přepadne muž, který se vydává za policistu a dožaduje se jakýchsi tajných dat. Priest mu je ale dát nemůže, protože je nemá, a jen díky zkušenostem z policejní služby dokáže o vlásek uniknout smrti. Krátce nato se v Priestově kanceláři objeví bohatý a vlivný podnikatel Kenneth Ellinder, aby si ho najal k vyšetřování rituální vraždy svého syna. Vzápětí vyjde najevo, že zavražděný mladík byl oním záhadným útočníkem a Priest je tudíž jedním z posledních lidí, kteří ho viděli živého. Musel mladý Ellinder zemřít, protože nedokázal získat to, pro co si přišel? Priest rozplétá jednotlivé indicie a je mu stále jasnější, že klíč k vyřešení spletitého případu představují právě ona tajná data, která však nejsou nikde k nalezení. Pátrání ho postupně dovádí zpět do posledních dnů druhé světové války, kdy došlo k událostem, jejichž smrtící poselství zasahuje až do dnešních časů. Najednou začnou umírat či mizet lidé, kteří jsou pro Priestovo pátrání důležití. Z důvěryhodných osob se stávají zrádci. A proti všem těmto okolnostem stojí Priest, závodí s časem a snaží se odhalit nebezpečný odkaz tajné operace nazvané Jepice.
Obálka knihy i anotace jsou převzaté z webu www.dominoknihy.cz
Ahoj a krásný začátek jara vám všem! Ode dneška od 17:15 už ani ti největší škarohlídi nemohou tvrdit, že tu jaro ještě není 🌼 Všechny vás moc zdravím, byť po delší době, než by mi bylo milé. Mám za sebou další období takového "rádiového ticha", které moji čtenáři už znají a vědí, že jednou za čas prostě potřebuju takhle zmlknout a jen existovat. Snažím se tyhle pauzy držet na minimu, ale někdy to prostě nejde.

Co se dělo, co jsem četla a co mám pro vás nachystáno?

Děla se hlavně spousta práce. Tou vás bavit nebudu, prostě hromady čísel, grafů, analýz, které se na mě valí v rámci nasmlouvaných projektů, a dále moje vlastní dlouhodobé plány, které zahrnují i to stokrát omílané překvapení pro vás. Tím je, jak už šlo zaznamenat na instagramu, e-shop, ale protože jsem detailista, pořád ho ňuňám a piplám a ještě nejsem připravená to vypustit do světa. Věřím ale, že až bude ta pravá chvíle, všechno to do sebe pěkně zapadne ✨
Se čtením jsem na tom mizerně, moji vynikající bilanci z počátku roku zbrzdila novinka od Jussiho Adlera-Olsena Selfies. Těžko se tomu věří, ale sedmý díl jeho série o oddělení Q je pro mě velkým zklamáním. Kniha sice objektivně není vůbec špatná, přeci jen je to stále Adler-Olsen, přijde mi ale zvláštně roztříštěná, rozvleklá a celkově takový "výplňová", jako by byl tento díl trochu do počtu. Ještě mi ale pár stran zbývá a je pravda, že s blížícím se koncem se autor ke svému standardu vrací, začíná to být vážně strhující a těším se na finále.
Ke čtení tu mám nachystané samé žhavé novinky - ať už jde o Útěk, novou knihu skvělé C. L. Taylor, nebo o naprosto boží Jepici Jamese Hazela. Obě knihy v těchto dnech vydalo nakladatelství Domino. Včera mi také dorazila novinka Do posledního dechu, což je očekávaná pecka od oblíbeného Roberta Bryndzy. Navíc jsem si také vyzvedla vlastní objednávku, ve které byl mimo jiné Počátek Dana Browna či Pojízdný krámek snů od Jenny Colgan. Toto všechno jsou knihy, na které se moc těším a pustím se do nich jakmile to bude možné.
Pro vás tu mám rozepsaných několik článků - recenze, knižní tipy, únorové přečteno, několikery přírůstky... jen je dokončit a publikovat. Chuť a radost ze psaní se vrátila, takže všechno tento týden bude 😊

Ještě jednou vám přeji to nejkrásnější jaro, mějte se moc krásně! 🌷

Jsou pro vás některé knížky nejen čtením, ale i krásnou hmatatelnou vzpomínkou na milé chvíle? Pro mě rozhodně ano. A dnešní přírůstky mám spojené s jedním z nejhezčích dnů letošní zimy.

Než vám o knížkách povím víc, zeptám se vás, jestli máte nějakou knížku spojenou s nějakým krásným zážitkem? Jakou a s jakým? Budu moc ráda, když mi napíšete do komentářů 😊 A co knížky z dnešního článku – znáte některou, četli jste nějakou? Co na ně říkáte? Budu se na vaše názory moc těšit! 😍

Na začátku února jsem se konečně osobně potkala s Aničkou z blogu Anniny deníky (věřím, že ji znáte, a pokud ne, musíte to napravit!). Strávily jsme spolu strašně příjemné dopoledne v kavárně, povídaly si, a protože jsme se srazily na Národní, je vám asi jasné, že jsme nemohly odolat návštěvě tamního antikvariátu, který je mojí srdcovkou a musím se do něj alespoň podívat pokaždé, když jdu kolem. 
Vybrala jsem si tam tři knihy, dvě od českých autorů a jednu, kterou už mám dlouho na svém seznamu přání. Nad útlou drobnou knížkou Rekviem za Pluto přemýšlím už nějaký ten pátek a jsem na ni zvláštním způsobem zvědavá, bylo tedy samozřejmé, že jsem jí nemohla odolat. Narazila jsem také na povídkový soubor Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku od Jiřího Hájíčka, na kterého jsem zatím zaznamenala jen slova chvály, takže jsem si řekla, že je ideální čas jej konečně zkusit. Věřím, že se mi zalíbí podobně jako třeba Alena Mornštajnová. Poslední knihou pak je Dobrodružství milovníka knih od Charlieho Lovetta, kterou jsem si přála už dlouho a teď se naskytla příležitost pořídit ji skoro zadarmo.
Čtvrtou knížku, tu nejnádhernější, a sice dílo Jacka Londona Moře, sníh a velkoměsta, mi věnovala sama Anička a udělala mi tím neskutečnou radost 💖 Děkuji ještě jednou...
Nový týden - nový knižní tip! Stejně jako v posledním článku z této rubriky pro vás dnes mám doporučení na novinku od autora, kterého mám důkladně prověřeného a osvědčeného. Od C. L. Taylor, autorky dnešní novinky, jsem četla už tři knihy a jedna byla lepší než druhá. Mou osobní favoritkou je Lež, nicméně všechny knihy byly nesmírně povedené, a já proto v Útěk opět vkládám ohromné naděje. 
Potěšující je také to, že autorka je poměrně akční a píše ostošest, takže se v budoucnu - pevně věřím - můžeme těšit i na další její tituly, které jsou zatím dostupné v originále - konkrétně na The Treatment, což je prý young adult thriller, a novinku The Fear. Já originálním vydáním těžko odolávám, ale stejně jako v minulosti se to i nyní pokusím vydržet, protože české překlady této autorky jsou božské a já si nechci to první čtení pokazit.
Útěk vychází u nakladatelství Domino právě dnes, koupit ho můžete tady. Já sama se pouštím do čtení a slibuji, že brzy publikuji recenzi, abyste věděli, zda do knihy jít. Já jsem ale přesvědčena, že za to bude stát 😊
Měla byste si dávat pozor na dceřiny věci. A na dceru... Jo Blackmoreovou požádala neznámá žena o svezení. Jo se jí rozhodla vyhovět, ale brzy svého rozhodnutí litovala. Podivná pasažérka totiž zná její jméno, zná i jejího manžela Maxe a navíc má u sebe rukavici, která patří Joeině dvouleté dceři. To, co započne jako neurčitá obava, se brzy přemění na peklo. Proti Jo se spikne policie, sociálka a dokonce i vlastní manžel. Všichni prohlašují, že je špatná matka. Jo protestuje, považuje celou situaci za tragické nedorozumění, a dlouho věří, že se všechno nějak racionálně vysvětlí. Když jí však úřady začnou vyhrožovat odebráním dcery, protože podle jejich mínění není způsobilá plnit rodičovské povinnosti, Jo pochopí, že nastal čas jednat. Probere všechny možnosti, které se nabízejí, a rozhodne se pro jedinou z nich, která jí i malé Elise může zaručit bezpečí. Jo už ví, že jediným řešením je útěk.
Přeji Vám krásné sobotní ráno a dovoluji si Vám nabídnout - třeba k ranní kávě nebo dortíku - novou recenzi 😊 I dnes Vám v ní představím jednu ze žhavých novinek z nakladatelství Domino, a sice psychothriller Co zbylo z mojí sestry od Nualy Ellwood.

Dominu, jmenovitě pak Daně, mnohokrát děkuji za recenzní výtisk 💞

Kate se kvůli smrti svojí matky vrací domů ze zahraničí. Poslední roky strávila daleko od míst, kde se narodila, v oblastech postižených válkou, kde se jako reportérka stávala svědkem nevýslovných hrůz. Vrací se obtěžkána rodinnou historií i vlastními traumatickými zážitky, které si však odmítá připustit. Jenže některým věcem se utéct nedá... A tak Kate nedlouho po svém příjezdu začne v zahradě vídat malého chlapce, který však údajně neexistuje. Dávné rány zakrývá prášky na spaní a alkoholem. Ocitá se v konfliktu s vlastní sestrou, sousedy, policií. Nikdo jí nevěří a postupně si i ona sama přestává být jistá tím, co vlastně vidí. Jediný člověk, který jí podá pomocnou ruku, je sestřin manžel Paul, který Kate věří... alespoň trochu. Jenže kde leží pravda? Jsou věci, které se Kate dějí, skutečné? Anebo jsou výplodem její traumatizované mysli?
Nuala Ellwood ve svojí mimořádně podařené prvotině využívá v současné literatuře tolik oblíbený prvek nespolehlivého vypravěče, avšak celý tento koncept posouvá ještě o stupínek výše - v této knize totiž ani sama hlavní hrdinka netuší, co je skutečné, a co nikoliv. Čtení je díky tomu místy opravdu stísněné, podobně jako Kate netušíte, na čem jste, a co mohou všechny možné varianty skutečnosti znamenat. Co zbylo z mojí sestry je celkově čtení velmi znepokojivé a matoucí, a autorka dokázala všechny tyto pocity nejen dokonale přenést na papír, ale také přinutit čtenáře, aby je cítil spolu s jejími postavami.
Některé pasáže tak jsou naprosto vynikajícím způsobem zmatečné, ale nikoliv v tom smyslu, že by se čtenář neorientoval v ději. Naopak, je naprosto senzačním způsobem zatažen do myšlenkových pochodů hlavní hrdinky, tápe společně s ní, bojí se, je vyděšený, přemítá, kde je skutečnost a kde představy, pátrá po tom, jak onu nezachytitelnou pravdu vlastně poznat. Pro každého, kdo má příběhy s nespolehlivým vypravěčem rád, musí být tohle čtenářský ráj na zemi.
Vážím si také toho, že autorka dokázala v příběhu plném polopravd vytvořit skutečně solidní postavy. Tři hlavní, tedy Kate, její sestra Sally a sestřin manžel Paul, jsou tak rozdílnými lidmi, jak je to jen možné. Ani jeden z nich není bezvýhradně sympatická bytost, ba naopak. Každý z nich s sebou táhne určité břemeno, se kterým se (ne)vyrovnává po svém. Opustíme-li teď na malý moment Kate, vychválím vám především vykreslení její sestry utápějící svůj stesk po dceři v litrech alkoholu. Skutečně často se v knihách setkávám s povrchním a senzacechtivým vykreslením alkoholiků a další závislých lidí, a jsem proto moc ráda, že se autorka této prvoplánovitosti ve své knize vyhnula. I ona zoufalá Sally oplývá důsledně propracovaným a mnohovrstevnatým charakterem, který není možné jednoduše soudit.
K dramatičnosti už tak nervy drásajícího vyprávění přispívá i časté střídání času a prostředí, které zajišťuje, že se celý příběh skládá do pečlivě promyšlené mozaiky, v níž má každá událost svůj původ a zdůvodnění. Pro čtenáře však kniha zůstává zcela přehlednou, v jednotlivých zvratech se neztrácí a vyprávění tak plyne velmi přirozeně.
Přestože mě ne vždy nadchne to, když se autor rozhodne v závěru využít pohled jiné postavy, než té, která příběh doposud vyprávěla, titulu Co zbylo z mojí sestry tato volba sluší a prospívá. Pohled Sally velmi působivě dokresluje vyprávění, které zprostředkovala Kate, a v určitých věcech otevírá čtenáři oči. Samotný finiš měl maličko náběh ke klišé, už jsem se obávala, že mě zklame, nicméně autorka mě dokázala nesmírně překvapit. Vůbec se nebála pustit se do konce, který není zrovna tradiční, a ubránila se tak patetickému happy-endu, v němž si všichni zúčastnění padnou kolem ramen a společně si popláčou dojetím.
Jednoduše řečeno, tahle novinka je další potvrzení v již téměř nekonečné řadě důkazů, že v Dominu mají nějaký zvláštní smysl pro hledání výjimečných knih, které zásadním způsobem překračují svůj žánr. Také novinka Co zbylo z mojí sestry rozhodně není "jen" thrillerem - je to vynikající psychologické drama, které si pohrává s postavami i se čtenáři, které překvapuje, které podněcuje k zamyšlení. Tahle kniha vyčnívá z onoho stále tolik populárního proudu titulů s nálepkou "bestseller", které však donekonečna opakují podobné nápady a scénáře, a čtenáře tak už jen málokdy překvapí. 
Pokud chcete číst napínavé knihy, které nejsou jen odpočinkovou literaturou, ale spíše vysoce kvalitním a mnohdy i náročným čtenářským zážitkem, vsaďte na Domino. Je to totiž sázka na jistotu.

Knihu můžete koupit zde.

 
Název knihy (originál): My Sister's Bones
Název knihy (česky): Co zbylo z mojí sestry
Autor: Nuala Ellwood
Rok vydání (originál): 2017
Rok vydání (česky): 2018
Nakladatelství: Domino
Počet stran: 376
Uf, tak tu konečně máme pátek. Já osobně mám za sebou týden hektičtější víc, než by mi bylo milé, takže k víkendu vzhlížím opravdu toužebně. Nicméně mám tu důvod, proč se těšit i na příští pracovní týden, a sice datum 15. března, které znamená vydání 4. dílu série s Erikou Fosterovou od oblíbeného Roberta Bryndzy.
Co se tohoto autora týče, nejsem rozhodně výjimkou - stejně jako spousta dalších čtenářů ho zbožňuju a na každou novou knihu se doslova třesu (a pak ji slupnu jako nic a zase nekonečně dlouho čekám). V titulu Do posledního dechu autor pracuje s motivem zneužívání sociálních sítí, což je téma velmi aktuální a věřím, že v Robertově podání to bude strhující záležitost. Čtenáři mohou očekávat scénář, ve kterém autor pachatele v průběhu knihy odhalí, a následně se věnuje popisu jeho dopadení... Toto schéma už známe z druhého dílu série, z Nočního lovu, uvidíme tedy, jak se s ním Bryndza popere tentokrát.

Zkrátka a dobře, já už se moc a moc těším. Co Vy, také se nemůžete nového Bryndzy dočkat? Jaký díl se Vám zatím líbil nejvíc? Napište mi do komentářů 😊 A mějte se moc krásně!

Mělo to být tvé vysněné rande. Ale místo toho jsi obětí… Šaty nasáklé krví, víčka násilně zavřená. Tak vypadá mrtvá dívka v kontejneru. Detektiv šéfinspektor Erika Fosterová je sice na místě nálezu jako první, případ ovšem nespadá do její kompetence. Tento fakt ale Eriku nedokáže zastavit. Nejprve si musí zajistit místo ve vyšetřovacím týmu, přesto se Erika rovnou vrhne do práce – a rychle odhalí souvislost s jinou, čtyři měsíce starou nevyřešenou vraždou. Obě dvě oběti se našly ve stejném prostředí a zemřely stejným způsobem. Navíc si obě smluvily schůzku po internetu… Když za podobných okolností zmizí další dívka, musí Erika Fosterová, Mossová i Peterson jednat co nejrychleji. Kolik času jim zbývá, než dívku sadistický vrah také zabije? Kdo se skrývá za falešnými profily na Facebooku a láká naivní mladé ženy na schůzku? Jak chytí Erika vraha, který vlastně existuje jen virtuálně?
Obálka knihy i anotace jsou převzaty z webu www.grada.cz.
Nakladatelství Domino v posledních letech opravdu válí. Nezklamou vás ani jejich thrillery, ani knihy mimo edice. Já pro vás dnes mám recenzi jedné ze žhavých novinek, se kterou Domino odstartovalo jarní sezónu - Poslední paní Parrishová beze zbytku naplňuje pojem "kvalitní thriller s žánrovým přesahem".

Dominu a jejich Daně moc děkuji za poskytnutí knihy k recenzi 💕

Amber Pattersonová čekala dost dlouho, a teď už má čekání tak akorát dost. Už ji nebaví být obyčejná, šetřit každou korunu, a dívat se, jak se lidem kolem ní daří žít vysněné životy. Má plán, a teď nastal ten pravý čas na jeho uskutečnění. A tak se seznamuje s Daphne Parrishovou, která má vše, co si může přát... je nádherná, má dokonalého manžela, perfektní děti, krásný dům, neomezený zdroj financí. A tohle všechno bude mít brzy Amber. Jenže i ten nejlépe propracovaný plán má vždy nějakou trhlinku.
Poslední paní Parrishová v sobě má všechno, co si může čtenář od kvalitního thrilleru slibovat. Vyprávění je dynamické, nechybí naprosto strhující gradace příběhu, postavy jsou nápadité a důmyslně propracované. Nic není takové, jak se na první pohled zdá, a až do poslední chvíle si nemůžete být jistí, zda to opravdu skončí tak, jak si myslíte. A není tu žádný háček, žádné ale... Tahle novinka je prostě a jednoduše výborná.
Podle mého názoru se na knize významně projevila skutečnost, že ji napsaly dvě autorky, sestry, které knihu tvořily mimo jiné i prostřednictvím e-mailů a videohovorů. Příběh je totiž propracován opravdu brilantně, všechny případné nesrovnalosti jsou vychytány, u čtení vás neruší nepřesnosti a chyby. Zároveň je celý text nesmírně přímočarý, autorky jdou k jádru věci hned na prvních stránkách knihy, a i nadále se drží toho, že čtenáři sdělují přesně to, co potřebuje vědět. V téhle knize se nesetkáte s nudnou omáčkou, která oddaluje překvapivé momenty a nejrůznější odhalení, a která uměle prodlužuje chvilky napětí. 
Věřím, že fanoušky (a nejen je) thrillerových knih potěší i styl, kterým je Poslední paní Parrishová napsána. Celý text je velmi úderný, svěží, zkrátka se čte jedna báseň. O tom, jaké čtenářské potěšení to je, asi bohatě svědčí fakt, že jsem dokázala v podstatě celou knihu přečíst na jeden zátah v jeden den. A to se nejedná o žádnou hubenou chudinku, má totiž 440 stran. 
Se stylem psaní pak souvisí také naprosto precizně vybroušená atmosféra knihy. Tohle čtení je děsivé, šokující, zvrácené... ale jestli se to tak dá říci, jen v tom dobrém slova smyslu. Některé pasáže budete číst se zatajeným dechem, necháte se absolutně vtáhnout do všeho toho napětí a strachu, nebudete vědět, zda se z tohohle dá ještě vybruslit. Kniha je rozdělena na dvě části, z nichž každou vypráví jedna ze dvou hlavních hrdinek. Každé držíte palce jiným způsobem... ano, i ona skutečně zvrhlá Amber ve vás dokáže probudit takové zvláštní sympatie, které způsobí, že se chvilkami přistihnete, že jí vlastně fandíte.
Pod povrchem napětí v knize bublají docela závažná témata, která autorky zpracovávají nenásilně, avšak nápaditě. Lidská závist, touha po obdivu a moci, až směšná potřeba "být někdo", zoufalá snaha o udržení rodiny, hranice snesitelnosti utrpení... to všechno v knize najdete. 
Právě proto pro mě Poslední paní Parrishová osciluje na hranici mezi velmi kvalitním psychologickým čtením a skutečně drsným thrillerem. Některé pasáže jsou naléhavé díky té úzkosti a děsu, které ve čtenáři vyvolávají, jiné jsou naopak velmi přímočaře hrubé, a snad až zvrhlé. V knize se dočkáte celého spektra emocí, ale jisté je, že vás ani jedna z nich neuchlácholí a nenechá vás v klidu knihu zavřít. V tomto příběhu skutečně není nic tak, jak to na první pohled vypadá. Životní cesty hlavních hrdinů jsou mnohem spletitější a komplikovanější, než si člověk na začátku dovede představit. 
Kniha je plná smysluplných zvratů a překvapení, které udržují čtenáře v neustálém pozoru a napjatém očekávání, co se stane dál. Jak už to tak v případě Domina bývá, tomuhle strhujícímu čtení znovu nesmírně pomohl i kvalitní překlad, který je již tradičně vynikající a podporuje originalitu příběhu a pečlivost jeho provedení.
Zaujalo mě to, že hodně slýchám, že se čtenářům nelíbí obálka knihy. Přestože uznávám, že originální obálka je moc krásná, ani ta česká mi nepřijde tak hrozná, jak se někteří čtenáři tváří. Nicméně pokud patříte k těm, komu se nelíbí - nenechte se tím odradit.
Poslední paní Parrishová je velmi vyrovnaný thriller o nevyrovnaných lidech, o nejtemnějších stránkách lidského charakteru, o závisti, utrpení, strachu, o tom, že máloco je ve skutečnosti takové, jaké se to na první pohled být zdá. Za sebe opravdu vřele doporučuji!

Knihu můžete koupit zde.

 
Název knihy (originál): The Last Mrs. Parrish
Název knihy (česky): Poslední paní Parrishová
Autor: Liv Constantine
Rok vydání (originál): 2017
Rok vydání (česky): 2018
Nakladatelství: Domino
Počet stran: 440
Jak jsem si pořizovala Selfies... Když novinka od Jussiho Adlera-Olsena vyšla, hned jsem si ji koupila - i přesto, že mám doposud celou sérii v paperbackovém vydání. Doufám, že Vás pobavím tím, že se ke čtení samozřejmě dostávám až nyní. Ano, ve chvíli, kdy vychází paperbacková verze 😂
Ale ovšemže to nic nemění na tom, že jsem nadšená a na čtení se neskutečně těším. Adler-Olsen je pro mě absolutní zárukou kvality a opravdu nevím, co budu dělat, až autor svoji sérii o oddělení Q ukončí. Selfies jsou sedmým dílem, který slibuje další napínavý případ, ale také odkrytí tajemné minulosti jedné z postav. Já mám za sebou prvních pár desítek stran a je to přesně takové, jaké jsem čekala - boží 💖

Co Vy a tento severský autor? Znáte ho? Máte jej rádi? Jaký díl ze série o oddělení Q Vás bavil zatím nejvíce? A jakou postavu máte nejradši? Budu se těšit na Vaše komentáře 😍

Sedím před notebookem a koukám na prázdnou stránku dokumentu. Jako čtenář jsem nadšená a jako recenzent zoufalá. Potkala jsem totiž další knihu, jejíž příběh mě zasáhl tak, že se mi jeho poselství složitě předává dál. Osm hor je jedním z těch malých velkých vyprávění, která ukradnou kousek Vaší duše, které změní Váš pohled na svět, a které Vám bezostyšně a zároveň tak nějak láskyplně zlomí srdce.

Za recenzní výtisk bych chtěla z celého srdce poděkovat Lucii z Martinusu, tohle pro mě byl naprosto zásadní zážitek a jsem moc vděčná, že se ke mně kniha dostala 💖 Děkuji!

"Ať už je osud cokoli, přebývá v horách..." A pro Pietra hory osudem jsou. Právě tady se potkávají jeho rodiče, právě sem jeho otec utíká před světem, a právě v horách sám Pietro ještě jako malý kluk potkává Bruna, svého nejlepšího a snad i jediného skutečného přítele. A hory se tak, ať sám chce nebo ne, stávají i součástí jeho životního příběhu.
Paolo Cognetti ve své knize Osm hor rozehrává na relativně malém množství stran vyprávění o několika životech, které je zároveň skromné i velkolepé. Pietrovýma očima se seznamujeme s příběhem o setkání jeho rodičů, společně s ním poznáváme samotářského a mlčenlivého Bruna, pociťujeme na vlastní kůži jeho radosti, ale i omyly a křivdy. Autor se nebojí pouštět se do závažných témat, a vyrovnává se s nimi s určitou dávkou pragmatismu, ale současně také romantiky. 
Z celé knihy na čtenáře dýchá naprosto magické souznění s přírodou a samozřejmě také se samotnými horami. Právě příroda se v Osmi horách stává další živoucí postavou, která svérázným způsobem zasahuje do děje a ovlivňuje osudy lidských hrdinů. Je vykreslena nádherně, ve všech svých úžasných podobách a celé své kráse. Je krutá i laskavá, lakomá i štědrá, milující i odtažitá. 
Patrně očekávanou a zvláštním způsobem tedy i samozřejmou je pak velmi silná filozofická rovina knihy. Pointou titulů, jako je Osm hor není naservírovat čtenářům všechny myšlenky na stříbrném podnose, ale nechat prostor pro přemýšlení, interpretaci, a také pro ponaučení. Já sama jsem v knize objevila hodně věcí, které mě něco naučily, které mi nějakým způsobem otevřely oči, které mě postrčily něco udělat nebo mě naopak poněkud uzemnily a upozornily mě, že ne každý můj nápad a plán je dobrý jen proto, že do něj vkládám své srdce.
Podobně jako příběh samotný osloví čtenáře také jednotlivé postavy. Stejně proměnlivé, chybující a nevyzpytatelné, jako skuteční lidé. V téhle knize vykreslené charaktery nezůstávají jen na papíře, ale z knihy doslova vystupují, oslovují čtenáře, povídají si s ním. Já jsem v průběhu čtení zvláštním způsobem přilnula k Pietrově matce, ale také k otci, který v mých očích zůstával často nepochopen a snad i pozapomenut. Přišlo mi, že právě k němu mám jako člověk nejblíž, ztotožňuji se s jeho tichostí, samotářstvím, ale zároveň mi lámala srdce taková paradoxní opuštěnost, která ho dle mého názoru navzdory jeho povaze trochu pronásledovala.
Samotný Pietro, který čtenáře příběhem provází, není vysloveně sympatickou postavou. Vnímala jsem ho jako docela sobeckého člověka, který zůstává trochu odtržený od každodenní reality a zaobírá se často jen sám sebou. Přesto jsem mu však z celého srdce držela palce, aby se dokázal vyrovnat se svými chybami a s výčitkami, které z nich pramenily. 
Jeho nejlepší přítel Bruno je pak pro příběh do určité míry základním kamenem. Je to on, kdo zůstává, a ke komu se vyprávění i sám Pietro vždy vrací. Autor u tohoto zdánlivě vyrovnaného a neobyčejně silného chlapce - a později muže - odhaluje zdrcující stránku strachu, selhání a snad i určité zbabělosti, s níž Bruno prchá před svými démony. Jeho životní příběh je pro čtenáře emočně asi nejnáročnější a nejpřekvapivější, a je to právě Bruno, kdo do hor vnáší onu filozofickou atmosféru.
Závěrem musím konstatovat, že považuji za zcela přirozené, že na každého asi kniha zapůsobí jinak, a že věřím, že různí čtenáři si odnesou z příběhu různé pocity. Pro mě osobně bylo Osm hor poutavým vyprávěním o velmi smutných osudech několika lidí, kteří se s životem perou, jak nejlépe umí, ale zároveň se také trochu nedokáží vyrovnat s vnějším světem. A já jim hluboce rozuměla. 
Cognettiho kniha pro mě představovala čtení, které prakticky nešlo odložit (po rozečtení jsem taky četla do tří do rána), byla to taková ta návyková záležitost, kterou jsem zároveň chtěla ihned přečíst, ale současně mě neuvěřitelně mrzelo, že se ubírám ke konci příběhu. Všechno bylo málo, chtěla bych víc. Ale uvědomuji si, jak precizně autor svoje vyprávění rozvrhl a nadávkoval. Každé další písmeno, které by doplnil, by bylo navíc, a každé, které by vynechal, by chybělo. Osm hor je dokonalou knihou - vyrovnanou, poučnou, propracovanou, a přesto živou, spalující a zdrcující. Je to kniha, kterou si opravdu chcete přečíst.

Knihu můžete koupit na Martinus.cz.

 
Název knihy (originál): Le otto montagne
Název knihy (česky): Osm hor
Autor: Paolo Cognetti
Rok vydání (originál): 2016
Rok vydání (česky): 2017
Nakladatelství: Odeon
Počet stran: 232
I když to tak venku zatím nevypadá, je tu jaro. Cítím ho ve vzduchu tak hmatatelně, jako Lorelai cítí první sníh 😊 Už se nemohu dočkat, až naplno propukne. A s přicházejícím jarem se u mě také objevují nové čtenářské chutě. Jsem za poslední dobu doslova zahlcená thrillery a přestože jsem si tu koňskou dávku napětí v uplynulých týdnech užívala, cítím, že potřebuju oddech. Moje březnové čtecí plány tomuto záměru naprosto odpovídají, jak sami uvidíte.

Jaké jsou na následující měsíc Vaše plány? Těšíte se na nějakou knihu nějak speciálně? Je něco, čeho se nemůžete dočkat? Budu ráda, když mi to napíšete do komentáře 😊

Ano ano, březnové čtení, pokud mi má nálada vydrží, bude samá sladkárie. Mám tu ještě nějaké recenzní výtisky, ale přinejmenším od poloviny měsíce bych se ráda pustila do svých dlouhodobých přání (Gemina, Selfies, Budu vším, čím mě chceš mít...) a také do nějaké té romantiky. Připravila jsem si Na Větrné hůrce od Emily Brontë, protože tu společně čteme v klubu #mycteme, dále tradičního Sparkse, a protože teď u Arga vychází nové knihy od Jenny Colgan, sáhla jsem po jejím Sladkém krámku, abych si mohla případné nákupy odůvodnit tím, že mi tahle edice doma ubývá 😊
Takže to jsou mé jarní plány... uvidíme, jak (ne)vyjdou.
Mějte se moc krásně 😊