Nejnovější

Plánovanou novinku Dítě Stasi od nakladatelství Jota jsem zaznamenala už před nějakým časem, a vlastně od prvního momentu jsem se na ni těšila. Zaujala mě anotace, líbila se mi obálka a celkově mi kniha něčím připomínala úžasný čtenářský zážitek, který jsem měla při čtení Dítěte č. 44. Vždycky mám pak radost, když zjistím, že jsem se ve svém čtenářském odhadu tak úplně nemýlila. Dítě Stasi je moc dobrá detektivka s precizně vybroušenou atmosférou, která má bezpochyby potenciál zaujmout široké čtenářské publikum.

Ráda bych poděkovala Lucce z nakladatelství Jota, která mi knížku k recenzi poslala. Moc děkuji! 💗😊

Rok 1975. Na východní straně Berlínské zdi je nalezeno brutálně zohavené tělo mladé dívky, která se dle všeho snažila prchnout ze Západu na Východ. K případu je přivolána nadporučice Karin Müllerová, která má za úkol najít vraha, ale zároveň ve svém pátrání neobracet příliš mnoho kamenů. Ve vyšetřování je zainteresována Lidová policie i Stasi a brzy je jasné, že některé otázky nesmějí být položeny a některé odpovědi by měly zůstat skryty. Karin Müllerová se ocitá před nelehkou výzvou, o jejíž politické výbušnosti nemá ani na vteřinu pochyb.
Těší mě, že mohu říci, že mám v poslední době opravdu velké štěstí na knihy, které vynikají vskutku brilantně vybudovanou atmosférou. Dítě Stasi je další knihou, na které mě uchvátil právě ten emocionální základ vyprávění, to, jak Vás autor přiměje se cítit. Je to velmi temné, úzkostné a tísnivé vyprávění, v němž skvostně rezonuje odkaz ponuré doby, ve které se případ odehrává. Autor Vás sevře do vskutku nepříjemné kazajky hned na prvních několika stranách, a pak nepovolí až do posledního písmene. Líbilo se mi také to, že se autor opravdu nebojí šokovat a některé zvraty jsou díky tomu vážně překvapivé. Já jsem si až do poslední chvíle nedokázala představit, že to skončí právě takhle
Vystavět základ vyprávění takto odzbrojujícím způsobem by samozřejmě nešlo bez precizní přípravy. A zde autor prokázal neuvěřitelné schopnosti. Dítě Stasi je dle mého názoru jedním z nejpropracovanějších historických románů, jaké jsem kdy četla. Ze stránek je zcela evidentní, že David Young skutečně důsledně studoval dobu, o níž v knize vypráví. To není jen pár historických faktů strategicky umístěných v knize, to je opravdu hluboké poznání a sžití se s tím, o čem autor vypráví. Něco takového musí potěšit každého čtenáře.
Postavy v tomto případě příliš nevyčnívají z klasiky detektivkového žánru, musím ale ocenit to, jakým způsobem autor pojal vykreslení hlavní vyšetřovatelky Karin Müllerové. Často se mi stává, že mě tyto hrdinky rozčilují, málokdy mi přijdou opravdu zdařilé, ale prožít příběh s Karin bylo příjemné, neboť je skutečně milým osvěžením zástupu nesnesitelných hysterek nebo přehnaně dramatických drsňaček. 
Ráda bych také vyzdvihla obálku knihy, kterou už jsem v úvodu zmiňovala, ale které se chci věnovat blíže. Kromě výborného přebalu, který čtenáře v knihkupectví zaujme na první pohled, jsou působivě zpracované také samotné desky knihy, které vyobrazují útěk přes zeď a na mě osobně tenhle výjev působil strašně silně, kdykoliv jsem knihu zavřela a na desky se podívala.
Celkový dojem ze čtení mi maličko pokazila jistá nepřehlednost, která se do příběhu místy vměšovala. Na můj vkus se čtenář setká s velkým množstvím postav z nejrůznějších institucí, ve kterých není vždy snadné se zorientovat. Na druhou stranu, přesně tohle se dá od knihy očekávat – nesmírně propletený případ, ve kterém ani sami aktéři mnohdy nevědí, na čem jsou. Jistá čtenářská dezorientace tedy v tomto případě vlastně dokresluje atmosféru celého vyšetřování. Stejně jako postavy pro mě byly trochu nepřehledné i některé scény a situace, ale spočítala bych je na prstech jedné ruky a rozhodně to nebylo něco, co by mi zkazilo požitek ze čtení. 
Nakladatelství Jota pro mě touto knihou znovu potvrdilo, že vydává skvělé kousky, nebojí se klást na své čtenáře patřičné nároky a přinášet těžké příběhy, na které  nezapomenete se zaklapnutím knížky. Dítě Stasi je knihou, která představuje příslib vynikající detektivní série z doby, která není v současném beletristickém proudu příliš zastoupena. Uvidíme, co si pro nás autor nachystá. Dle anotace na Goodreads vypadá druhý díl snad ještě slibněji, než ten první. Já se těším moc, a Vy?
Název knihy (originál): Stasi Child
Název knihy (česky): Dítě Stasi
Autor: David Young
Rok vydání (originál): 2015
Rok vydání (česky): 2018
Nakladatelství: Jota
Počet stran: 336
U nás doma se říkávalo - zvlášť po posvícenské tancovačce -, že krutá jsou rána opilcova. Ale povím Vám jedno. S postupujícím věkem zjišťuji, že i čtenářova rána umí být nevýslovně krutá. Jako to dnešní. Po čtyřech hodinách spánku jsem se úplně gumová hrabala z postele, oči mě pálily a představovala jsem si ten pracovní den, který mi tak vyzývavě ležel u nohou a posměvačně mi mával před obličejem seznamem úkolů.
Ale stejně jsem nelitovala, že jsem si po půlnoci vzala do ruky knihu Osm hor, přečetla prvních pár řádků, a neodložila ji do tří do rána, kdy jsem došla asi do půlky. Mnozí mě dobře znáte, takže víte, že z odeonek mám docela respekt, ale tohoto výběru litovat nemusím. Je to nádherné čtení. Příběh je přesně tím vyprávěním, jaká v poslední době vyhledávám. O obyčejných lidech, o obyčejných osudech, o tom, že se život nedá naplánovat a že nás vždycky nějak překvapí, o tom, že většinou to celé rozhodne jeden malý moment.
Ještě nemám dočteno, ale myslím, že mohu doporučovat dál. Osm hor si skutečně zaslouží čtenářskou pozornost. A samozřejmě moc děkuji Lucce z Martinusu za nabídku recenzního výtisku, díky ní si ke mně knížka našla cestu. S recenzí počítejte brzy.

Co právě teď čtete Vy? A zkoušeli jste Osm hor? Líbila se Vám knížka? Budu ráda, když mi napíšete do komentářů 😊

Když jsme si nedávno vyměňovaly e-maily s Dagmar z nakladatelství Leda, zmínila jejich chystanou novinku Oni nevědí, co činí. Jako správně vášnivý knihomol jsem si samozřejmě ihned začala o knize zjišťovat co nejvíce informací, zaujal mě také samotný autor. A protože si myslím, že tento titul, označovaný za psychologické drama, ale spadající také do žánru techno-thrilleru, by mohl některé z vás také zajímat, rozhodla jsem se, že je ideálním kandidátem na rubriku knižní tip!
Já si od Oni nevědí, co činí, slibuji netradiční čtení, úzkostnou atmosféru a především nové a zajímavé informace. Přeci jen se se k technologickým románům tak často nedostanu, takže věřím, že to pro mě bude velmi příjemné osvěžení mých čtenářských návyků. A nesmím zapomenout zmínit také výborně provedenou obálku, která zaujme na první pohled.

Co myslíte vy? Zaujala vás knížka? Nebo se naopak podobnému žánru vyhýbáte? A zaznamenali jste už tuto novinku či samotného autora? Dejte mi určitě vědět do komentářů! 😊

Úspěšný neurovědec Joe Chayefski je muž s mnoha problémy, a to nejen takovými, které občas sami zažíváme, ale i mnohem méně obvyklými. Jeho žena je zahlcena prací, dcera tráví většinu času se smartphonem nejnovější generace a kdosi neznámý začal obtěžovat rodinu protesty proti Joeovým laboratorním pokusům na zvířatech. Nějak to pravděpodobně souvisí také s jeho bývalou ženou, která žije ve Finsku, a jejich synem. Ve snaze bránit svoji novou, americkou rodinu před násilím a svou dceru před zneužíváním bezohlednou technologickou firmou je Joe donucen přehodnotit své postoje a podniknout drastické kroky, aby zachránil ty, které miluje. Valtonenův velký společenský román, který se z větší části odehrává v blízké budoucnosti, přináší vypjaté psychologické drama, jehož některé pasáže spadají do žánru techno-thrilleru nebo dokonce techno-hororu. Role zločinců přísluší bezskrupulózním technologickým firmám, mediálním monopolům, farmaceutickému průmyslu a teroristickým buňkám. Hlavní postavy románu pronásleduje neklid a nespokojenost se současným světem, citové odcizení i vzájemné neporozumění mezi evropskou a americkou kulturou. Ze všeho nejvíc ale trpí nezamýšlenými důsledky svých vlastních činů v komplikovaném globálním prostředí. Vyplatí se přečíst pozorně těch několik set stran? V tomto případě ano. Valtonenovy postavy – především sám Joe, jeho bývalá manželka Alina a jejich syn Samuel – jsou komplikované, plasticky zobrazené osobnosti, usilující o život v pravdě a současně podléhající klamným iluzím. Na povrch se dostávají staré, hluboké problémy, ale také ještě znepokojivější otázky, které souvisejí se zneužíváním digitálních technologií a psychofarmak. Budoucnost, kterou román zachycuje, se totiž už začala dít, třebaže kniha dramatičnost jejích projevů zatím daleko překonává. Román oceněný prestižní literární cenou Finlandia (2014) byl dosud přeložen do devíti jazyků a jen ve Finsku se ho prodalo přes sto deset tisíc výtisků.
Obrázek obálky i anotace knihy jsou převzaty ze serveru www.databazeknih.cz
Tak si moji milí přátelé představte, že tyto řádky představují jubilejní 300. článek toho blogu. Před těmi dvěma a půl lety, kdy jsem psala článek úplně první, jsem si něco podobného vůbec nedokázala představit. Děkuju Vám za Vaši přízeň, protože tvrdit, že si blog tvořím výhradně pro svou radost, to by bylo pokrytecké. Kdepak, moc ráda přemýšlím nad tím, jaké články Vás baví, co Vám přijde zajímavé a proč se na blog vracíte, a snažím se, aby se to odráželo v jeho obsahu. Zda se mi to daří, to musíte posoudit Vy, ale díky té úžasné zpětné vazbě, kterou od Vás dennodenně dostávám skrz komentáře, e-maily a zprávy, věřím, že aspoň něco málo dělám dobře. 💖 

Děkuju Vám, moc a moc.

Ale teď k dnešnímu článku. Už pěkných pár dní jsem věděla o blížícím se kulatém čísle článků, a pořád jsem váhala, co vlastně k této příležitosti sepsat. Nakonec jsem se rozhodla, že nejlepší bude prostě povídání. Chtěla bych se Vás totiž zeptat, jak moc vítáte, když je blog osobnější. Já se sice stále pokouším vtisknout blogu ještě více ze sebe samé, ale někdy se zastavím a připravený článek vůbec nepublikuji. Říkám si, zda to někoho zajímá, zda Vás nebudu otravovat? 
V konceptech mi proto leží vážné i nevážné články o životě s kočkami, nejrůznější spontánní texty o hezkých i složitějších životních chvílích, pár alespoň dle mého názoru vtipných historek, články o volnonožství a o tom, že všechno není zalitý sluncem a duhou a jednorožci... A já jsem vždycky už už odhodlaná kliknout na "publikovat", a přesto si to rozmyslím.
Tak se Vás dnes ptám - hovoříme-li o nějaké rozumné frekvenci takových článků - bavilo by Vás to? Přečtete si články, které z tématu blogu vybočují, s chutí? Nebude Vás to rozčilovat? Nebo s prvním podobným textem vypínáte odběr a už si na mě ani nevzpomenete? 😂

Budu Vám moc vděčná, když mi napíšete Vaše názory do komentářů. Předem Vám moc děkuju. Mějte se krásně překrásně!

Znáte to, některé knihy jsou prostě takové… nijaké. Nemůžete o nich říci, že jsou vysloveně špatné, ale zároveň je nemůžete nadšeně doporučovat všem okolo. Tři takové kousky jsem vybrala pro dnešní minirecenzní článek.

Četli jste některou z knížek z dnešního článku? Co na ně říkáte? Souhlasíte se mnou v tom, že to nejsou žádné brilantní kousky? Nebo se Vám některá naopak hodně líbila? Budu ráda, když se o svoje dojmy podělíte v komentářích 😊

Deformace (Robin Cook)

Někdo Robina Cooka nemá rád – a já dokážu pochopit, proč tomu tak je. Ale já tohoto autora mám celkem v oblibě a je pro mě jistotou, když chci sáhnout po oddechovém, dobrodružném čtení. Jeho tvorba je ale dost proměnlivá. Některé kousky jsou skvělé (například Nákaza, recenze tady), jiné dost příšerné (takový Stážista byl čistým utrpením, recenze zde). Deformace byla počinem průměrným. Příběh byl poměrně předvídatelný, postavy nebyly nikterak propracované, a ani to napětí nebylo zrovna odzbrojující. Kniha je fajn oddechovkou, bez které se však snadno obejdete.

Kráva nebeská (David Duchovny)

Kdybych měla u téhle knížky hodnotit její první polovinu, z celého srdce bych Vám ji doporučila. David Duchovny mě překvapil svým svižným, úderným stylem psaní, vynikajícím zpracováním poněkud absurdního námětu i humorem, který byl místy skutečně inteligentní a zábavný. Jenže v druhé polovině knihy se z Krávy nebeské stává prazvláštní vegetariánská agitka, která si hraje na něco víc, než je. Zdlouhavé finále a snaha o filozofický přesah, na který tohle dílo prostě nemá, do té chvíle příjemný čtenářský zážitek spolehlivě zabije. Upřímně si myslím, že kdyby autor nebyl slavný herec, knihu by mu nikdo nevydal. I přesto bych Vám Krávu jako jedinou z dnešních knih opravdu doporučila k přečtení, ale varuji Vás, buďte ve svých očekáváních obezřetní.

Láska jako z filmu (Victoria van Tiem)

Pro milovníky romantických příběhů může být tahle knížka prima volbou, pokud Vás ale na takovéto sladší čtení neužije, budete z knížky zklamaní. Tohle dílko nemá naprosto žádný přesah, je obyčejně napsaným příběhem o vztahových peripetiích, který přesně následuje klasickou šablonu, jež ničím nepřekvapí. Jediným zajímavým prvkem knihy by mohlo být využití známých scén z romantických filmů, ale tento motiv – přestože se vyskytuje v samém názvu knihy –, zůstává naprosto trestuhodně nevyužitý. Postavy jsou zcela stereotypní a zvraty v knize podléhají těm nejsměšnějším klišé, jaká Vás napadnou. Romantické příběhy se dají dělat mnohem lépe.
Máme tu nový týden a s ním také nový knižní tip! Právě dnes totiž u nakladatelství Domino vychází slibná thrillerová novinka s názvem Poslední paní Parrishová. Já se na knížku těším od chvíle, kdy jsem zjistila, že u nás vyjde, a pevně věřím, že mě nezklame. Domino je pro mě prakticky stoprocentní zárukou kvality, takže si myslím, že má očekávání nejsou přehnaná a že se doopravdy máme nač těšit.
Liv Constantine je pseudonym sester Lynne a Valerie Constantine, které žijí v různých státech a román tak tvořily také prostřednictvím několikahodinových skypových hovorů a skrz dlouhé e-mailové konverzace. Já si osobně myslím, že i netradiční proces tvorby románu - protože spolupráce dvou autorů, navíc i na jiné než čistě osobní úrovni, přeci jen není úplně obvyklou záležitostí -, by mohl být velkým pozitivem a něčím, co tento thriller od současného proudu odliší.

Zaujala tato novinka i Vás? Máte ji na svém seznamu, nebo zatím jen uvažujete, že byste jí někdy v budoucnu dali šanci? A co si myslíte o autorských dvojicích, baví Vás takové knihy? Budu se těšit na Vaše komentáře 😊

Získali jste všechno, co jste kdy chtěli? A je to takové, jak jste si představovali? Opravdu? Amber Pattersonová už toho má dost. Příšerně ji nebaví být taková nula: tuctová, téměř neviditelná žena, kterou každý přehlíží. Přímo před očima má vzor toho, jak by mohl její život vypadat. Jak by měl vypadat. Daphne Parrishová je blonďatá bohyně, která bere svůj luxusní život jako naprostou samozřejmost. Společně se svým manželem patří k místní honoraci, mají peníze, moc, obdiv, navíc dvě krásné dcerky... Proč by někdo měl mít všechno, zatímco jiný nemá nic? Amber by se při pohledu na Daphne možná zadávila závistí, ale to se nestane. Má totiž plán, jak sladký život své sokyně postupně nahlodat a zničit, aby mohla v závěru nastoupit na její místo. Podaří se jí proniknout do rodiny Parrishových a zanedlouho se stává Daphninou blízkou přítelkyní. Ráda přijme pozvání, aby s nimi jela na dovolenou, protože jí to skýtá vítanou příležitost ke sblížení se šarmantním Jacksonem. Všechno jde naprosto hladce... ale pak Amber dostihne pečlivě skrývané tajemství z minulosti, které by mohlo její krásný plán úplně zničit. Něco takového ona ale odmítá připustit. A tehdy začne opravdové peklo. Psychothriller Poslední paní Parrishová nás provádí nejtemnějšími zákoutími lidské mysli a prostřednictvím celé řady nečekaných zvratů můžeme až do konce jenom hádat, jak to všechno nakonec dopadne.
Obálka knihy i anotace jsou převzaté z webových stránek nakladatelství Domino - www.dominoknihy.cz
Pomalu, ale jistě se blíží polovina února, a proto je nejvyšší čas ukázat Vám hromádku recenzních výtisků, které si ke mně našly cestu v uplynulém měsíci. Tentokrát není hromádka nacpaný samými thrillery, mám tu i jednu milou a laskavou knížku, do které se snad konečně pustím v příštím týdnu.

Znáte některou z knížek? Nebo vás některá zatím jen láká?

Díky nové spolupráci s nakladatelstvím Bookmedia jsem si mohla přečíst a následně zrecenzovat vynikající novinku Před pikolou za pikolou. Jedná se o strhující psychologické drama, které mě naprosto nadchlo. Moc doporučuji, zde máte odkaz na celou recenzi.
Dalším recenzním výtiskem je podzimní novinka nakladatelství Domino, Neobyčejná dobrodružství. Dana z Domina mě na ni tak dlouho a tak moc lkala, až jsem podlehla. Ráda bych jí začala číst v příštích dnech a věřím, že mě čeká trochu humorné, trochu smutné, ale hlavně takové to lidské a hladivé čtení. Moc se těším.
A poslední knížkou, kterou mám na lednové hromádce, je Nebezpečná laskavost od nakladatelství Leda. Její recenzi jsem Vám na blog dala včera. Za mě moc milé překvapení, bavila mě především atmosféra, kterou autorka dokázala v druhé části knihy vybudovat, a také to, že se nebála odkrývat ty nejhorší lidské vlastnosti.
Thriller Nebezpečná laskavost je žhavou novinkou nakladatelství Leda, které bylo tak laskavé a poskytlo mi recenzní výtisk. Jako velký fanoušek žánru jsem byla moc zvědavá, zda mě tato novinka dokáže překvapit, zda to bude thriller na úrovni, který vystoupí z té záplavy průměru, které jsme v poslední době svědky. Překvapil, a příjemně. Přesto však ze zcela jiných důvodů, než bych na začátku čekala.

Dagmar z Ledy mnohokrát děkuji za to, že mi knihu k recenzi nabídla, bylo to skvělé čtení! 😊

Stephanie a Emily se seznámily před školou, kde v dešti čekaly své syny. Nepřízeň počasí svedla tyto dvě matky dohromady a učinila z nich nejlepší přítelkyně, které navzájem znají svá největší a nejhorší tajemství. Jenže co když jedno tajemství zůstalo nevyřčeno? A co když ve skutečnosti nešlo o přátelství, ale o vynikající plán? Zeptejte se sami sebe... jak dobře znáte své nejlepší přátele? 
Tím, co učinilo z Nebezpečné laskavosti něco výjimečného, byla bezpochyby atmosféra knihy, a proto chci právě o ní mluvit nejdříve. Autorce se totiž výborně podařil přerod příběhu z první části, která je opravdu čistě thrillerová, do druhé, ve které už není důležité odhalování příběhu, ale především takový příkrov úzkosti, temnoty a zvrácenosti.
Celkově je nesmírně těžké vysvětlit, jak moc dobré čtení to bylo, bez jakýchkoli spoilerů. Autorka se skutečně nebála pustit se do závažných motivů a předestřít čtenářům vykreslení pořádně zvrácené stránky lidí. Díky vyústění knihy ukazuje, jak strašně snadné je srazit se se zvrhlostí, temnotou a manipulací. Bezcitnost, snad až jistá sociopatie, bezohledná touha po moci a ovládání, vychytralost, nemilosrdná cílevědomost... to všechno v Nebezpečné laskavosti dostanete. A věřte mi, že vám bude běhat mráz po zádech.
Postavy byly vypracované dobře, pomineme-li jednu z nich, která byla s prominutím vyloženě hloupá a nevydržela bych s ní ani minutu. Její pomýlenost, naprostá absence jakékoliv racionality, ale i svědomí a alespoň základů morálky, mě místy vytáčela k nepříčetnosti a říkala jsem si, zda je skutečně možné, aby byl někdo tak mimo. Bohužel, život mě utvrzuje v tom, že to možné je - a nejen v knihách. Chápu, že pro příběh byl tento charakter esenciální, ale stejně si říkám, zda to nešlo udělat nějak lépe.
Příběh samotný a jeho vývoj vás možná tolik nepřekvapí, v určitý moment pochopíte, co přesně se stalo a kdo byl strůjcem celé věci. Nicméně i přesto doporučuji číst pozorně až do samého konce, protože musím říct, že mě ta nechutně zvrácená genialita celé věci nakonec naprosto dostala. Už už to vypadalo, že jsme v samotném finále, že nic dalšího už nepřijde, a ono ejhle - posledních pár stránek a ještě pořádná perlička na závěr!
Co mně osobně při čtení úplně nesedělo, to bylo velké množství takového toho přemýšlení, vnitřních myšlenek, uvažování... přičemž se mnoho z toho vlastně točilo pořád dokola a některé věci jsem slyšela až mockrát. Zrovna v nedávné recenzi jsem zmiňovala, že tyto interní monology příliš nemusím, ale jsem jim otevřená, pokud jsou zajímavé. Tady mi to tak úplně nepřišlo, některé chvíle mi přišly zbytečně natahované a celkově by kniha dle mého názoru snesla o pár stránek méně. Ale nebylo to žádné utrpení, to se nebojte, v knize výrazně převažovaly pasáže, které jsem hltala jako blázen.
Tím se dostáváme k další pochvale - mám pocit, že jsem tuhle knížku nepřečetla, ale že jsem jí proletěla. Opravdu to má takový ten zdravě adiktivní aspekt, kdy prostě musíte vědět, jak to bylo dál, a musíte číst, ať chcete, nebo ne. Já s knihou v ruce i vařila :)
Celkově Nebezpečnou laskavost vřele doporučuji, jistě se s hrdostí zařadí na scénu kvalitnějšího thrillerového čtení, v němž ale nejde nutně o tajemství a nevyřešené záhady, nýbrž o atmosféru a o pocity, které ve čtenáři dokáže vyvolat. Věřte mi - budete se bát, budete smutní, budete u vytržení, budete zhnusení... Na těchto 352 stranách prožijete všechno možné. Tak vzhůru do toho.

Knihu můžete koupit zde.

 
Název knihy (originál): A Simple Favor
Název knihy (česky): Nebezpečná laskavost
Autor: Darcey Bell
Rok vydání (originál): 2017
Rok vydání (česky): 2018
Nakladatelství: Leda
Pravidelní čtenáři mého blogu jistě zaznamenali, že na sklonku roku 2017 mě postihla vleklá čtecí krize. Zní to přehnaně tragicky? Ale ona taková krize pro knihomola skutečně je menší osobní tragédií. Chtěla jsem číst, potřebovala jsem číst, ale nešlo to. Mám proto velkou radost, že mohu konstatovat, že začátek nového roku skutečně přinesl změnu a že je krize, zdá se již definitivně, zažehnána.

Jak jste na tom s lednovým čtením Vy? Stihli jste vše, co jste chtěli? Která kniha pro Vás byla nejlepším zážitkem? A potkalo Vás nějaké zklamání? Pište do komentářů, budu se na Vaše zprávy moc těšit!

V lednu jsem totiž zvládla přečíst nádherných osm knih, přiblížila jsem se svému snu přečíst průměrně sto stran denně, byť mi ještě malý kousíček chybí, a co víc, na všechny přečtené knihy jsem dokonce sepsala i recenze. To je něco naprosto nevídaného a asi se mi nikdo nebude divit, že jsem z toho šťastná přešťastná
Právě proto, že na všechny knihy už jsou tady na blogu recenze (najdete je kliknutím na odkaz pod názvem knihy v seznamu níže), nebudu se v tomto článku znovu dlouze rozepisovat. Přesto ale leden nějak stručně shrnu. 
Především mě těší, že už v prvním měsíci roku jsem narazila na knihy, které se s největší pravděpodobností probojují do mého seznamu nejlepších knih roku 2018. Jsou jimi Byly tady, a už nejsou a Prozření, a jistě není náhoda, že obě pochází z produkce nakladatelství Domino. Pokud si z mého lednového výběru máte přečíst nějakou knihu, prosím, ať je to jedna z těchto dvou.
Největším zklamáním bylo naopak Infernum, které mi prostě nesedlo a čtení jsem docela protrpěla.
Velkým a nesmírně milým překvapením pak byla knížka Krycí jméno E219 od mladé české autorky. Od této knihy jsem mnoho neočekávala, takže mě zaskočilo, jak moc jsem si čtení užívala.
Sázkou na jistotu pak byl v lednovém čtení nový Robert Bryndza. Temné hlubiny se v mém žebříčku perou o titul nejlepší Bryndzovy knihy s Dívkou v ledu. Líbily se mi opravdu hodně a jen přiložily do ohníčku zoufalé potřeby dalšího dílu. Dočkáme se prý na jaře, takže musíme vydržet jen chviličku.
A ještě jedno milé překvapení, a sice Klub zabijáků od Paula Finche. Knihy, jejíž děj navazuje na události prvního dílu série s Markem Heckenburgem, jsem se docela bála. Myslela jsem si, že autor bude téma jen zbytečně ždímat. Moje obavy se ovšem nenaplnily, Klub předčil veškerá má očekávání a já na něj pěju ódy, kudy chodím.
A teď jen doufat, že i únor bude podobně vydařený...

💗

Leden 2018
Počet přečtených knih: 8
Počet přečtených stran: 2 547
Průměrný počet stran za den: 82

1. Temné hlubiny
| Robert Bryndza | 416 stran | 13. 12. 2017 - 7. 1. 2018 |

2. Byly tady, a už nejsou
| Haylen Beck | 352 stran | 7. 1. 2018 - 8. 1. 2018 |

3. Infernum
| Mark Maria Kraft | 311 stran | 9. 1. 2018 - 10. 1. 2018 |

4. Krycí jméno E219
| Terry Shaft | 190 stran | 10. 1. 2018 - 11. 1. 2018 |

5. Damídci aneb Ochránci pohádkového světa
| David Řezanina | 70 stran | 11. 1. 2018 - 12. 1. 2018 |

6. Klub zabijáků
| Paul Finch | 448 stran | 14. 1. 2018 - 19. 1. 2018 |

7. Prozření
| Jessica Shattuck | 400 stran | 12. 1. 2018 - 23. 1. 2018 |

8. Hadrový panák
| Daniel Cole | 360 stran | 23. 1. 2018 - 26. 1. 2018 |
Na začátku roku jsem navázala novou spolupráci s nakladatelstvím Bookmedia a jako první recenzní výtisk mi dorazil psychologický román Před pikolou za pikolou. Byla jsem ze čtení nervózní, protože vím, jak dokážu být na tento žánr náročná, a ne všechno mě zaujme nebo pohltí. Nicméně mám velkou radost, že mé pochyby se během čtení naprosto rozplynuly a já mohu s klidným svědomím říci, že tato novinka je opravdu skvělá a zaslouží si Vaši pozornost.

Ivě z Bookmedia moc děkuji za nabídku spolupráce a za zaslání recenzního výtisku 😊

Lisa Daleová v parku dovolí svoji dceři jednu hru na schovávanou navíc, přestože spěchají za dívčiným bratrem a přestože malá Ella při první hře upadla a poranila se. Dívka přiměje matku zavřít oči a začít počítat. Vtom zazvoní telefon a Lisa neodkladný hovor přijímá. Když zavěsí, vydává se dceru hledat, ale nemůže ji za žádnou cenu najít. Panika narůstá, Lise začínají pomáhat i ostatní návštěvníci parku. S každou další minutou je jasnější, co se stalo… Malá Ella zmizela. Netrvá dlouho a rozjíždí se rozsáhlá policejní pátrací akce, chybí však jakékoliv stopy. Jenže co když Ella neutekla sama? Co když ji nikdo neunesl násilím? Co když ji odvedl někdo, komu důvěřovala?
Jestli mám vyzdvihnout jednu věc, která na knize musí oslovit každého čtenáře, je to bezpochyby naprosto brilantní budování celého příběhu. Začátek knihy je o něco pozvolnější, avšak finále stojí za to. Já dočítala ve chvíli, kdy na mě čekala celá rodina s odjezdem, ale prostě jsem od knihy nemohla odejít. Může se zdát, že víte, jak to dopadne, ale není tomu tak, do poslední chviličky, do posledních pár řádků netušíte, co se může přihodit. Bavilo mě, jak přirozeně děj plynul, jak smysluplná byla gradace příběhu a jak autorka nechávala své vyprávění volně dýchat a žít. Přesně tyto mírně povolené otěže kniha s tak závažným námětem potřebuje, protože každé násilné ohýbání děje je pak strašně cítit a kazí celkový čtenářský dojem. Toto autorka zvládla na jedničku s hvězdičkou, opravdu se klaním.
Oceňuji taky vysloveně důslednou práci s postavami, kterých se zmizení malé Elly jakýmkoliv způsobem dotklo. Každý člověk by se s podobnou situací vyrovnával zcela odlišným způsobem, a i tuto skutečnost zvládla autorka v knize zobrazit vynikajícím způsobem.
Pozadí celé události odkrývá autorka postupně, přirozeně a velmi systematicky, a čtenáře tak udržuje v dokonalém napětí. Tušíte, co všechno se mohlo stát, myslíte si, že víte, ale naprosto jistí si nejste. Asi nemusím komentovat, že když Vás kniha dokáže udržet v nejistotě až do posledního slovíčka, je to pro čtenáře jednoduše paráda. 
Pro knihu je typické velké množství vnitřních monologů a zamyšlení, především ze strany Lisy – Elliny maminky, ale také ze strany člověka, který měl celou věc na svědomí. Já obvykle přesně toto v knihách nevyhledávám, ale tady to tématu slušelo a do knihy se to hodilo, navíc mě tyto pasáže ani jednou nenudily, ba naopak. V souvislosti s tím mě také velmi oslovilo stupňování vnitřního boje oné „záporné“ postavy, kdy ze začátku vše vypadalo jen mírně znepokojivě a ke konci už šlo doslova o smršť utrpení, bolesti, zmatku. Dokonalé, fakt.
Samotné finále pro mě bylo trochu neuvěřitelné, osobně bych čekala nepatrně jiný konec a možná, že mě to i maličko zklamalo. Přišlo mi to nepravděpodobné. Nicméně rozhodně nemohu říci, že by byl konec špatný. Znovu tu zopakuji to, že jsem byla napnutá do posledního řádku, a to pro mě vyvažuje všechny případné námitky vůči tomu, jak se autorka rozhodla své vyprávění ukončit.
Ke knize mám jednu jedinou výtku, která je také důvodem, proč nemohu dát plných pět hvězdiček. A tou je překlad. Místy neuvěřitelně krkolomné věty, pasáže, které působily, jako by je po překladateli nikdo nepřečetl, prazvláštní slovosled, vynechaná slova… Nebylo to vysloveně nepříjemné, ale stačilo to na to, aby si člověk uvědomil, že překlad má určité mezery. Například sdělení, že „obličejem se mu rozzářil úsměv“, mi přišlo naprosto děsivé. Možná si řeknete, že mám vysoké nároky, ale já opravdu věřím, že právě překlad je něco, co má na výslednou kvalitu knihy neskutečný vliv a měl by proto být vypiplaný do posledního písmenka. Tady to maličko drhlo, přesto ale uznávám, že jsem četla knihy, na nichž se překladatel a korektor vyřádili – nebo spíše nevyřádili – mnohem horším způsobem.
Kolem dokola jsem z knihy nadšená, byla pro mě velmi milým překvapením a čtení jsem si užívala. Srdečně ji doporučuji dál, především těm z Vás, kdo mají rádi psychologické romány – tenhle se totiž skutečně povedl. Moc se těším, co pro nás nakladatelství Bookmedia přichystá příště!

Knihu můžete koupit zde.

 
Název knihy (originál): While My Eyes Were Closed
Název knihy (česky): Před pikolou za pikolou
Autor: Linda Green
Rok vydání (originál): 2016
Rok vydání (česky): 2017
Nakladatelství: Bookmedia
Počet stran: 304
Že jsou plány na draka, to víme dávno. Ale já se stejně nevzdávám a plánuju dál. Protože když nic jiného, je to alespoň příležitost ukázat Vám pár skvělých knížek, případně se zasmát sama sobě a svojí nekonečně naivitě a proklamacím „tentokrát už to vyjde!“
Z lednových plánů jsem nestihla nic, to ale neznamená, že jsem nečetla jako o závod. Kdepak, zvládla jsem celých osm knížek, což je pro mě moc hezké číslo. Musela jsem ale dohnat recenzní resty, a pak už na další knihy kapacita nezbyla. Únor bude také zajímavý, protože sotva jsem jednu recenzní hromádku sprovodila ze světa, už se mi tu rozrůstá další.
Nicméně i přesto jsem z knihovny vytáhla pár knih, kterým bych společně se čtením recenzních výtisků a restů z ledna dala šanci… protože tentokrát už to vyjde!😂

Jaké čtení plánujete na nejkratší měsíc v roce Vy?

Já mám připravené dvě rozečtené knížky, a sice Hordubala a třetího Harryho Pottera v angličtině. Hordubala jsem nakousla na konci ledna, ale mně prostě Čapek nesedí. Zkusím se do něj donutit, protože je to velká čtenářská mezera, ale nevím, zda to překousnu. Harryho Pottera si dávkuju po malých kouscích, tenhle re-reading v angličtině mě neskutečně baví, protože mi přijde, jako bych knihy četla poprvé. Je to vážně krásný návrat do dětských let.
Dál tu mám recenzní výtisk od Domina, Neobyčejná dobrodružství, která jsem nemohla v plánech vynechat ze dvou důvodů. Zaprvé, Dana z Domina mě na knihu neskutečně nalákala, takže jsem děsně zvědavá a doufám, že mě to osloví stejně, jako ji. A zadruhé, ta kniha má tak parádní přebal, že by byla škoda, aby fotku neozdobila. Domino si teď s obálkami knih hraje nádherně a jedna je díky tomu krásnější než druhá.
A protože bez thrillerů to nejde, mám tu připravený také čtvrtý díl série s Kim Stoneovou, Otevřený hrob, a podzimní novinku (opět z Domina) Budu vším, čím mě chceš mít, na kterou mě nalákala Hanka (Hanka the bookworm) a Šárka (Můj knižní ráj). Na děvčata dám, takže věřím, že mě čeká báječné čtení.
Zdravím Vás u nového knižního tipu! Na tyto dny jich tu mám nachystaných více, začnu ale novinkou, která v těchto dnech vyšla u nakladatelství Jota a na kterou pro Vás připravím recenzi. Dítě Stasi slibuje poutavý thrillerový příběh z časů, kdy bylo Německo rozděleno na východní a západní. Já osobně jsem z této doby mnoho příběhů nečetla, takže jsem na tuto novinku samozřejmě zvědavá. Nějak ve mně vyvolává vzpomínky na Dítě číslo 44, navíc jsem od Joty zvyklá na samé skvělé kousky, jsem proto napnutá, zda kniha mým očekáváním dostojí. Zatím jsem do knihy jen nahlédla, ale z prvních řádků mám dojem, že mi autorův styl sedne. Jsem teď v takové knižní kocovině, přes víkend jsem zkoušela rozečíst hned několik knih, ale nějak mi to nešlo, tak třeba Dítě Stasi bude to pravé na léčbu 😊

Zaznamenali jste Dítě Stasi? Je to něco, co Vás láká, nebo knihu naopak obejdete obloukem? A četli jste nějaké dobré knihy z této doby? Měli byste pro nás ostatní doporučení? 😊

Nadporučici Karin Müllerové je přiděleno vyšetřování smrti náctileté dívky, která se podle všeho snažila prchnout přes zeď – ale ze Západu. Vyšetřování smrdí od počátku. Karin má jako členka Lidové policie z Východu omezené pravomoce, Stasi chce znát identitu mrtvé dívky, ale nepřeje si, aby vyšetřovatelka znala příliš mnoho odpovědí. Brzy je jasné, že někdo manipuloval s důkazy. Müllerová navzdory doporučením sleduje stopu, která překvapivě souvisí s někým jí velmi blízkým… Dítě Stasi je poutavým příběhem, který kombinuje napínavé vyšetřování s retrospektivním vyprávěním. Jde o thriller z období před pádem Berlínské zdi, od kterého se nebudete moct odtrhnout.
Od chvíle, kdy jsem knihu Prozření uviděla v edičním plánu nakladatelství Domino, jsem s naprostou jistotou věděla dvě věci: Tohle si musím přečíst. Napsat recenzi bude zatraceně těžké. A bylo. Psala jsem, mazala, začínala od znova... a nešlo to. Protože jsem nevěděla, jak Vám mám předat sílu tohoto příběhu. Myslela jsem, že ať napíšu cokoliv, tu knihu to nevystihne. Bála jsem se, že jí jako recenzent nemůžu prokázat stejnou službu, jakou ona prokázala mně, svému čtenáři. Bojím se pořád. Ale pokusila jsem se sepsat tenhle článek tak, jak nejlépe dovedu. Raději ale dopředu jednoduše apeluji, bez jakýchkoliv dalších řečí kolem: Přečtěte si tuhle knížku... prosím.

Za poskytnutí knížky k přečtení a zrecenzování moc děkuji nakladatelství Domino a jejich Daně 💖

Začátek 2. světové války, hrad Lingenfels. Na jednom z každoročně konaných večírků se setkávají muži, jimž osud Německa není lhostejný. Muži, kteří za pár let zaplatí tu nejvyšší cenu za marný pokus odvrátit nevyhnutelnou zkázu, a po kterých zůstanou na zpustošeném světě vdovy a děti.
Rok 1945, hrad Lingenfels. Po dlouhých útrpných letech se na hrad vrací život. Jeho brány s otevřenou náručí vítají Mariannu von Lingenfelsovou, která před lety slíbila svému muži, že se o ostatní vdovy postará. A protože její slovo platí nekompromisně a bezpodmínečně, spojuje ve své touze po spravedlnosti a klidné budoucnosti nevědomky osudy žen, které ztratily své muže kvůli válce, avšak ne vždy ze stejných důvodů.
Nic na celém širém světě není jednoduše černobílé. Ani místo, ani čas, ani lidé. Dokonce i v televizi označované za černobílou hrají prim barvy šedi. A kniha Prozření je svědectvím právě o těchto šedých tónech naší minulosti, přítomnosti a budoucnosti.
Příběh je samozřejmě vzhledem k tématu knihy velmi mnohovrstevnatý a sledujeme tak hned několik dějových i časových linek. Nemusíte se však vůbec obávat, že by bylo problematické se v knize orientovat. Jakmile vstřebáte několik základních míst, se kterými se v knize setkáte, nebudete mít žádný problém jednotlivé události zařadit. Právě skládání těchto dějových úlomků a mozaikových dílků příběhu mě při čtení velice bavilo a přišlo mi, že je díky tomu kniha příjemně poutavá.
Výjimečné jsou také postavy, a to nejen ty hlavní. Jako všechno v této knize, ani charaktery a osudy lidí nejsou jenom dobré či špatné. Každá z postav má mnoho pozitivních a negativních vlastností a v různých situacích se u nich ukazují nejrůznější postoje a přesvědčení, někdy velmi lidské, někdy hnané smutkem, někdy nepochopitelné. Až knihu dočtete, nedokážete jednoznačně říci: „Tento byl vinen.“ či „Tohle byl hrdina.“ Nikdo není jen viníkem, a nikdo není bezvýhradně hrdinou, a v Prozření se toto poselství ozývá více než v jiných válečných titulech.
Technickou stránku knihy, tedy výborně napsaný příběh a umně propracované postavy, však korunuje věc naprosto nejkrásnější, a tím je jazyk. Tenhle přenádherný aspekt knihy by nemohl být tak dechberoucí bez autorčina specifického rukopisu, ale také by se neobešel bez citlivého a láskyplného překladu. A toho se této knize dostalo měrou vrchovatou. Každé slovo v knize je doslova vymazlené, opečovávané tak, aby bylo důstojnou oporou silného příběhu. Už dlouho jsem se při čtení nerozplývala skoro až dojetím nad tím, jak krásně je text napsaný. Potkala jsem nesmírně zásadní příběhy, seznámila jsem se s brilantně promyšlenými a vykreslenými postavami, ale na tak famózní textovou stránku knihy jsem nenarazila dlouho.
Řekla bych od loňského jara, kdy jsem měla podobný zážitek při čtení Jákobových barev (nepřekvapivě opět z produkce nakladatelství Domino). Ty jsou také příběhem z druhé světové války a hlavní roli v textu hrají snad až lyrické pasáže, popisy světla a barev a světa a celé je to tak neskutečně nádherné, až se Vám bude chtít plakat nejen ze samotného vyprávění o Jákobově osudu, ale i z toho, jakou netradiční a nesmírně bolestivou atmosféru mu autorka (a překladatelka Hana Pernicová) dokázala prostřednictvím použitých výrazů vtisknout.
V Prozření se setkáte s podobně dokonalým jazykem, díky němuž je text bezvýhradně kompaktní a každé slovo v něm má své nezastupitelné místo. Avšak nenajdete zde tu naléhavě lyrickou rovinu, ale spíše metaforické vsuvky a drobná zamyšlení, která jsou tak nádherná, že si je budete muset přečíst ještě jednou… a ještě jednou… a možná ještě znovu. Já se v textu opakovaně zastavovala, vracela jsem se, poznamenávala jsem si celé odstavce. Nikoliv proto, že by byl styl autorky tak složitý, ale protože byl tak magický a kouzelný, že jedno přečtení nestačilo, aby člověk tu čistotu a sílu slov ocenil.
Je třeba dodávat něco dalšího? Já myslím, že slova už by byla zbytečná. Zkuste dát Prozření šanci, třeba i v případě, že příběhy z války tolik nečtete. Zde nejde "jen" o válku. Prozření je vynikající volbou pro všechny čtenáře, kteří se nebojí silných lidských osudů, odhalování podstaty lidské povahy, vyprávění o strachu, neštěstí, ale také o víře v lepší zítřky a odvaze. Přečtení takové knížky jednoduše nemůžete litovat...
Název knihy (originál): The Women in the Castle
Název knihy (česky): Prozření
Autor: Jessica Shattuck
Rok vydání (originál): 2017
Rok vydání (česky): 2017
Nakladatelství: Domino
Počet stran: 400
Víte, když jsem začínala blogovat, věděla jsem dobře, do čeho se pouštím. Uvědomovala jsem si, co to obnáší, pokud to myslím vážně, a bylo mi jasné, že bez toho, abych sdílela mnohé ze svého života, to nejspíše nepůjde. Všechno se mi to potvrdilo a drtivou většinu času mě to i baví. Ale pak najednou, výjimečně, potřebuju absolutní ticho.
Ticho, ve kterým se mi nechce mluvit s nikým jiným, než s mými nejbližšími. Ticho, kdy se mi nechce vymýšlet příspěvky na Facebook a chystat fotky na Instagram. Ticho, kdy si předepisuju články, hodně čtu, ale málo z toho sdílím v reálném čase. Ticho, který mě osvobozuje, ale taky maličko stresuje, protože se bojím, že moji čtenáři čekají článek, fotku, příspěvek… a já nic. Mlčím.
Ale pak se vždycky uklidňuju tím, že vím, jací lidé mě obklopují. Skvělí, chápaví, tolerantní. S porozuměním pro potřebu ticha. Vy. Moc si Vás, svých čtenářů, přátel, kamarádů… vážím. Našli jsme v tom našem knihomolském světě skvělou komunitu a já se před Vámi nebojím nic říct, přiznat, vyjádřit. Jste neskutečně svobodná skupina lidí, která se nenechává svazovat předsudky, která přemýšlí, která respektuje. A já Vám za to moc děkuju 💖
Posledních pár dní jsem si míru, ticha a klidu užila do sytosti. Nebylo mi dobře, nechtělo se mi tvořit. Jen jsem četla, odpočívala, existovala. Ale postupně se mi začínalo čím dál víc stýskat. Takže jsem ráda, že tu pro Vás na tenhle týden mám pár článků, a těší mě, že ticha pro tuhle chvíli zase stačilo.

Co Vy - jedete pořád naplno, nebo občas taky potřebujete zastavit, nadechnout se, podívat se na vše, co děláte, z trochu jiné perspektivy? 😊

Od prvního ledna jsem překopala spoustu rubrik a nakonec jsem se rozhodla, že proměním i tu přírůstkovou. Má to hned dva důvody: Tím prvním je jedno z mých knihomolských předsevzetí, totiž že budu méně nakupovat, a zatím se docela držím. Doufám proto, že se mi stane také to, že mi některý měsíc žádné nové knížky nepřibudou, ale pak by chyběl i článek, a to já jako člověk milující pravidelnost nedokážu překousnout. Navíc mi přijde, že to každoměsíční shrnutí, kde stále dokola opakuji ty samé fráze, nemůže nikoho příliš zajímat. Je to většinou dlouhý a poměrně jednotvárný článek. Proto mi pro přehlednost a zajímavost této rubriky přijde milejší mapovat přírůstky tak nějak průběžně.
Budu moc ráda, když mi do komentářů napíšete, zda jste některou z knížek už četli a jak se Vám případně líbila, nebo zda se na některou sami teprve chystáte. Taky mě potěší, když se někdo podělíte o názor na tvorbu Patrika Hartla či o Váš postoj k válečné literatuře. A klidně mi napište třeba i to, jak se máte, co právě čtete, nebo co chystáte na víkend 😍
Takže, pojďme se podívat na první letošní hromádku novinek. Jak avizuje název článku, jedná se o knížky, které jsem si objednala ještě v loňském roce, ale dorazily až teď v lednu. V rámci jedné spolupráce jsem loni dostala voucher na slevu u Martinusu, na konci prosince jsem toho tedy ještě na poslední chvíli využila a objednala jsem si celkem tři knížky. Pravda, původně jsem v objednávce měla Ztracenou vládkyni, ale ta se mezitím vyprodala, takže jsem ji byla nucená nahradit.
Nakonec ke mně tedy doputovaly tyto krásky:
Dopisy, které nikdo nečetl, na které mě nejvíce nalákala Šárka z Knižního ráje a u kterých doufám v silné a velice emotivní čtení. Jak víte, tématika druhé světové války je mi hodně blízká, takže se na Dopisy samozřejmě těším a věřím, že mě nezklamou. 
Prvok, Šampón, Tečka a Karel, to je velmi dobře známá kniha Patrika Hartla, kterého všichni tak zbožňují, až se ho snad trochu bojím. Jednu knihu už od něj doma mám, zatím jsem se k ní nedostala, ale tak nějak instinktivně si myslím, že mě autor osloví, a riskla jsem proto koupi dalšího titulu.
Příšery templetonské, protože kdo mě už nějakou chvíli sledujete, víte, jak hrozně moc mě zasáhly autorčiny Osudy a běsy. Na knihu i po více jak roce pořád často vzpomínám, dokonce už se chystám na re-reading, takže Příšery byly jako náhradnice Ztracené vládkyně poměrně jasnou volbou. Jediné, co mě mrzí je, že kniha dorazila trochu (nu, docela dost, abych byla upřímná) použitá - kdybych nevěřila, že něco takového není možné (aspoň doufám!), řekla bych snad, že už ji někdo přede mnou četl. Když jsem ji otevřela, nepraskala a nekřupala, je celá taková osahaná, na mnoha místech špinavá, má sražený hřbet, potrhaný a pomačkaný přebal. Nebudu lhát, tohle mě docela mrzelo. Ale nedá se nic dělat a nakonec jde hlavně o ten obsah 😊
Detektivní série s Markem Heckeburgem, kterou stvořil Paul Finch, je jednou z těch, u nichž kvalita s každým dílem dramaticky narůstá. První díl, Stalkeři, se mi moc líbil. Z druhého dílu, Znesvětitele, jsem byla nadšená. A třetí díl, o kterém Vám dnes v recenzi povím víc, ten mě ohromil. Sama jsem nedoufala v to, že bude Klub zabijáků tak moc dobrý, a kniha předčila veškerá má očekávání.

Moc díky nakladatelství Domino, které Paula Finche českým čtenářům představilo, a které mi jeho novinku, stejně jako díly předchozí, poslalo k recenzi. 💖

Vůdce Sympaťáků přezdívaný Magor Mike Silver sedí v ostře střeženém vězení. Přestože se policie snaží, jeho výslechy nikam nevedou a zdá se, že stopa vedoucí ke zbytku zločinecké bandy je nadobro vychladlá… Jenže jednoho dne Silver zkolabuje a je proto naplánován jeho převoz do nemocnice. Konvoj je však záhy napaden po zuby ozbrojenou partou Sympaťáků, kteří Silvera unesou a nenechají po sobě žádné svědky. Tento masakr je však jen pouhým začátkem vražedného řádění, které zločinci rozpoutají ve snaze zamést za sebou všechny stopy… A jejich čistka má být mnohem důslednější, než se na první pohled zdá.

Návrat k prvnímu dílu

Hned na začátku Vám povídám, tohle bylo zatraceně dobré. Nebudu nikterak zastírat, že jsem se třetího dílu mírně obávala. Když se ke mně doneslo, že se v něm autor vrací k motivu z prvního dílu série, bála jsem se, že bude tenhle nápad jen zbytečně ždímat. Přestože některé věci zůstaly v prvních Stalkerech mírně nedořešené, nepřišlo mi, že by to mohlo a mělo vydat na celou další knihu. Po dočtení Klubu zabijáků jsem pochopila, že jsem se hluboce mýlila, protože nyní nechápu, jak je možné, že jsem po otočení posledního listu Stalkerů nechtěla víc a víc.
Paul Finch v téhle knize dokázal, že případ týkající se Klubu sympaťáků, jež v prvním dílu unášel ženy pro své klienty, kteří je následně znásilňovali, mučili a vraždili, měl promyšlenější, než se mohlo na první pohled zdát. To mě velmi mile překvapilo. Přesto však nezůstává předchozími událostmi svázán. Celou organizaci Sympaťáků nechává v této knize vyvíjet velmi organicky, smysluplně a přirozeně. Čtenáři se dočkají velkých změn a všechny dávají smysl, což s takovým tématem rozhodně není nic jednoduchého.
Ve vyprávění se autor nenásilným způsobem vrací k událostem prvního dílu, připomíná je, vysvětluje, a tak se ani na malý okamžik nestane, že byste se v ději ztráceli. Kupříkladu já jsem si z prvního dílu nepamatovala nic moc, ale díky Finchovi a jeho jemným připomínkovým vsuvkám jsem byla bez problému v obraze a netápala jsem, o co že to vlastně jde.

Přímo k věci

Samotný příběh nemá žádné odbočky, jde prostě a jednoduše o misi. A to na všech frontách. Sympaťáci po sobě chtějí uklidit tak důkladně, jak je to jen možné. Mark Heckenburg se je pokouší za každou cenu zastavit. A jeho kolegové se snaží, aby to přežil. A úkol je to pro všechny zatraceně těžký. V této knize se nedočkáme žádných velkých tajemství či překvapení, je to velmi přímočaré a upřímné vyprávění, které se od samého počátku netají tím, kam směřuje. Jde hlavně o akci, zvraty, překážky a nepříjemná překvapení.
A sázka na kartu akčních scén, které v této knize bezpochyby hrají prim, se Finchovi neskutečně vyplatila. Jeho dravý popis všech těch šílených honiček a rvaček je naprosto jedinečný. Snad v žádné knize jsem se nesetkala s tak zběsilým tempem, které si ničím nezadá s těmi nejslavnějšími hollywoodskými akčními trháky. A to je asi ono, to je to, co knihu vystihuje nejlépe… Tuhle knihu nečtete, události v ní sledujete jako film. Vyzdvihla bych několik scén, například popis dramatické honičky Sympaťáků a Hecka starou stanicí metra nebo i samotnou finální scénu, kde se zkrátka jen utíká, prchá, skrývá a střílí. Ale vy to budete hltat jako blázni. Je prostě neuvěřitelné, jak dobře dokáže Finch tyhle strhující scény napsat. Snad by to bylo pochopitelné, kdyby jich v knize bylo jen pár, ale Klub zabijáků je sledem takovýchto dechberoucích výjevů. A to doslova, při čtení jsem dech skutečně tajila a v samotném konci jsem měla úplně ledové ruce, jak jsem byla vynervovaná, co se bude dít dál. No, v konci je asi nadnesené, slupla jsem totiž najednou posledních 250 (z celkových 450) stran knihy, od kterých se jednoduše nešlo odtrhnout. Zde bych si ještě dovolila malou odbočku, a tou je spisovatelsky naprosto prvotřídní okamžik – snad tím mnoho neprozradím –, kdy se Heck na útěku souká úzkou rourou. Přátelé, to je tak klaustrofobní záležitost a tak mistrně napsaná, že mi bylo u čtení regulérně špatně, a to nepřeháním. Něco takového se mi snad ještě nestalo.
Je samozřejmé, že tahle akčnost a zběsilost s sebou přináší své mouchy. V ději čeká Hecka poměrně velké množství nejrůznějších zásahů shůry. Na někoho možná až příliš často mu život zachrání těžko uvěřitelná náhoda nebo neskutečné štěstí. Spousta zlomových chvil je načasována s podezřele velkou klikou. Jenže právě tohle asi k natolik akčnímu žánru, v jakém se Finch pohybuje, patří. A přestože si pod fousy řeknete „To měl zase zatraceně velký štěstí.“, nebude Vám to vadit.

Hlavního hrdinu budete zbožňovat

V Klubu zabijáků mě také potěšil vývoj ústřední postavy, samotného Marka Heckenburga. Ten všem vysloveně přerůstá přes hlavu – svým nadřízeným, Paulu Finchovi a mnohdy i sám sobě. Ale jen v tom dobrém slova smyslu. Tento charakter se rozvíjí tak přirozeně, ale zároveň živelně, že se s každým dalším dílem stává více a více neodolatelným. Jestli mi byl Heck v prvním dílu série sympatický, teď už ho miluju. Ta jeho zbrklost, paličatost, neuváženost… to všechno se mi na něm neskutečně líbí, a přestože se nejspíše shodneme, že v reálném světě by jeho jednání patrně vedlo k mnohem tvrdším a nepříjemnějším následkům, v knize mě to prostě baví a Heckovi v jeho ztřeštěnostech a hloupostech vysloveně fandím.
Díky tomu, že se v knize Mark Heckenburg vrhá do šíleného pronásledování padouchů tak trochu na vlastní pěst, ostatní postavy se ke slovu až tolik nedostanou. Zvláště mě to mrzelo u Gemmy, jejíž potenciál je v knize naprosto trestuhodně nevyužitý. Navíc se v ději objevuje věc, která mi k jejímu dosavadnímu vykreslení absolutně nesedí. Zajímavým charakterem je Jerry Farthing, policajt a zároveň absolutní zbabělec, který - pozor, spoiler: ↠ si najednou hraje na hrdinu, což na mě působilo neskutečně nereálně a postrádalo to podle mě jakýkoliv smysl krom záchrany Heckova zadku na poslední chvíli ↞. V jednotlivých Sympaťácích jsem se orientovala docela těžko, ale vůbec mi to nevadilo. Nebylo to jakkoliv rušivé a především to absolutně nevadilo pochopení a sledování děje. Je jich prostě hodně a kdo střílí, to už je v té změti trochu podřadné. Ti, kteří byli pro vývoj knihy zásadní, byli zapamatovatelní a vždy jsem je poznala na první dobrou.

Boží, prostě boží

Co dodat na závěr? Snad jen to, že ačkoliv mě předchozí díly bavily, teprve nyní se fakt nemůžu dočkat pokračování. Jen, co jsem Klub zabijáků zavřela, chtěla jsem víc. Mnohem víc. S třetím dílem mě Paul Finch konečně definitivně lapil do své spisovatelské pavučiny a hádám, že mě jen tak nepustí. Uznávám všechno možné. Že je to hodně zběsilé, že šílenější akce střídá šílenější akci, že je to místy trochu přitažené za vlasy, že hlavní hrdina pořád dělá snad až nesnesitelný blbosti. Ale víte co? Přesto, nebo snad právě proto, je to úplně boží
Název knihy (originál): The Killing Club
Název knihy (česky): Klub zabijáků
Autor: Paul Finch
Rok vydání (originál): 2014
Rok vydání (česky): 2017
Nakladatelství: Domino
Počet stran: 448
Přestože se věkově pomalu blížím třicítce, netajím se tím, že v hloubi duše se snažím zůstávat co největším dítětem. A asi se mi to i daří. Dovedu si se zatajeným dechem užít dobrou dětskou pohádku a o Vánocích je se mnou k nevydržení stejně jako před dvaceti lety. Nechci lhát, chmury a strachy a neurózy na mě rozhodně přicházejí častěji, než když mi bylo pět, ale když to jen trochu jde, snažím se na svět dívat co nejvíce dětskýma očima. A když to dělám, vidím ho mnohem krásnější, barevnější a pokojnější, než když se jím plahočím jako seštvaný a upracovaný dospělák. A právě proto, abych si své dětské já zase připomenula, jsem s nadšením přijala nabídku Davida Řezaniny, který mi k recenzi poslal jeho pohádkovou knížku Damídci aneb Ochránci pohádkového světa.

Davidovi moc děkuju za jeho vstřícnost a laskavost, a samozřejmě také za knížku.

Damídci jsou kouzelná stvoření, která žijí pohromadě v jejich vesnici v lese. Aby se v pohádkách zachovával správný řád a aby v nich nedocházelo k zádrhelům či nepřesnostem, mají Damídci svůj speciální tým, ve kterém má každý člen zvláštní specifickou schopnost a je tak vybaven na záchranu konkrétní pohádky. V knížce se setkáváme s několika pohádkovými příběhy, u kterých se něco pokazilo, a pomoc Damídků tak byla zcela nepostradatelná.
Začnu samotným nápadem na stvoření ochránců pohádkového světa, který je prima a poskytuje autorovi velký prostor, kam knížku dále směřovat. Každý z Damídků má svoji specializaci, hodí se do konkrétní pohádky, což je samozřejmě zajímavé a malým čtenářům to umožňuje orientovat se v zelených skřítcích bez větších problémů. Vykreslení všech Damídků mě potěšilo, jejich ztvárnění se mi líbilo, kromě jediného. Tím byl Šroubek, skřítek mechanik, jehož zařazení jsem v podstatě ani nepochopila. Je to asi způsobeno tím, že už samotný pohádkový příběh o traktůrkovi, do kterého byl Šroubek vyslán, mi do knížky naprosto neseděl a připadal mi, jako by byl doplněn násilím, snad jen do počtu. Ani jeho poselství se mi pro účely dětské knížky nezdálo úplně vhodné.
Styl psaní je přirozeně poměrně jednoduchý, přizpůsobený cílové věkové kategorii čtenářů. Každé dobrodružství je docela krátké, autor jde přímo k jádru věci a jednotlivé zápletky dlouze neuvádí. Z toho usuzuji, že rodičům se budou jednotlivé příběhy dobře předčítat, jelikož potomky zaujmou hned v úvodu. 
Někdy mi však vyprávění přišlo snad až moc uvolněné nebo naopak poněkud násilně rozverné. Je to asi způsobeno intenzivní snahou o kontakt se čtenářem, která pro mě byla místy trochu křečovitá a neseděla mi. Ale to neznamená, že mladším věkovým kategoriím nebude naopak vyhovovat, já už jsem v tomto směru přeci jen maličko za zenitem 😉 Co mě osobně velice rušilo, ale tuším, že cílová skupina čtenářů to možná ani nepostřehne, to bylo neustále přeskakování z přítomného do minulého času, takže se často stávalo, že „princezna říká a Damídek odpověděl“. Já jsem na toto velmi háklivá, takže jsem si toho přirozeně dost všímala, ale jak říkám, věřím, že malým čtenářům či posluchačům to vadit určitě nebude.
Nicméně, Damídci nejsou velkou literární ságou, ale pohádkou pro děti. A v tomto ohledu jsou senzační. Děti se seznámí s pohádkami a s tím, jak mají správně probíhat a dopadnout, naučí se rozlišovat, co je dobro a zlo, ale zároveň také prostřednictvím jednotlivých příběhů zjistí, že ne všechno je vždy černobílé. Pochopí, že každý z nás ví a umí něco jiného, a že se vzájemně doplňujeme.
Na závěr musím samozřejmě vyzdvihnout i krásné ilustrace Hany Kroupové, které děti jistě zaujmou. Oceňuji, že jich je v knize opravdu spousta a že jsou rozmanité a doopravdy nápadité. Líbilo se mi také to, že každý Damídek má svoji vlastní úvodní ilustraci.
Celkově se kniha o ochráncích pohádkového světa Damídcích zkrátka a jednoduše povedla. Tento titul si rozhodně zaslouží být v dětských knihovničkách a já ji proto všem rodičům vřele doporučuji 😊
Název knihy: Damídci aneb Ochránci pohádkového světa
Autor: David Řezanina
Rok vydání: 2017
Nakladatelství: Beletris
Počet stran: 70
Nevím, jak to máte Vy, ale mně se pohádky nikdy neomrzí. A jedním z mých oblíbených světů je i Narnie, Vám všem jistě dobře známá říše skrytá za kouzelnou skříní, kterou stvořil C. S. Lewis. Jako malá jsem milovala seriál, jako už dospělá jsem viděla nová filmová zpracování, a i ta se mi moc líbila. Vždy jsem ale měla ten velký rest v podobě knih. Až konečně loni jsem si pořídila set všech sedmi dílů a během roku jsem postupně zdolala první tři z nich.
Co Vy a pohádky obecně? Užíváte si je i v dospělosti? A máte rádi příběhy z Narnie? Které jste už četli a jaký je Vás nejoblíbenější? Budu ráda, když mi napíšete dolů do komentářů 😊

Čarodějův synovec

První díl, který nese název Čarodějův synovec, je z toho, co jsem přečetla, zatím nejvíce naivním a nejnápadněji čistě dětským dílem série. Čtenáři se v něm seznamují s okamžikem stvoření celé bájné narnijské říše a hlavní důraz je kladen na vytvoření zcela jasně zřetelné hranice mezi dobrem a zlem. Pro dospělého může být vyprávění místy příliš jednoduché a polopatické, přesto doporučuji první díl nevynechávat, pokud se rozhodnete do série pustit. Díky čtivému a jednoduchému stylu psaní bez problému sfouknete celou knížku během jediného odpoledne.

Lev, čarodějnice a skříň

Právě druhý díl (první zfilmovaný) byl pro mě zatím největším zklamáním. Snad to bylo tím, že pro mě film nastavil vysokou laťku, snad nebylo vyprávění tak poutavé, jak jsem doufala. Každopádně jsem se příběhem, ve kterém se poprvé objevují postavy čtyř sourozenců Lucinky, Edmunda, Zuzany a Petra, docela prokousávala. Pokud budete chtít knížku vynechat a raději si vychutnáte film, který se tvůrcům moc podařil, odrazovat Vás od tohoto rozhodnutí nebudu.

Kůň a jeho chlapec

Ze třetího příběhu, který pojednává o jednom velmi moudrém koni a chlapci, se kterým se lichokopytník vydává na dalekou pouť, se vytrácí ta bezbřehá dětská naivita, která je pro první dvě knížky zcela charakteristická. Výborný dojem z knihy navíc umocnilo i to, že jsem její děj, který je velice napínavý, vůbec neznala, a byla jsem proto celou dobu docela na vážkách, jak to bude dál. Z těchto důvodů jsem byla ze třetího dílu zatím nejnadšenější a čtení jsem si moc užila.

Co bude dál?

Díky gradaci zpracování jednotlivých příběhů se moc těším na další díly, které snad zvládnu dočíst v letošním roce. Některé byly zfilmovány, některé ne, takže jsem zvědavá, jaké další události mě v prostředí tohoto kouzelného světa čekají. Pokud Vás pohádkové říše baví a dokážete si užít i literaturu určenou pro mladší věkové skupiny, než jste Vy sami, Narnii Vám vřele doporučuji. S recenzemi dalších dílů se Vám určitě přihlásím.
Ano, je to tak, s novým rokem křísím i další rubriku, a sice moje oblíbené Právě čtu. Nevím, jak Vy, ale já mám u ostatních blogerů tyhle kratší a spontánní články moc ráda, takže doufám, že baví i Vás a že je na blogu uvítáte. Otázka pro Vás je u tohoto článku jasná - co právě teď čtete Vy a jak si to užíváte?
Já sama teď louskám senzační thriller Paula Finche Klub zabijáků, který na konci roku vydalo nakladatelství Domino. Tahle knížka je třetím dílem série o vyšetřovateli Marku Heckenburgovi, kterého čeští čtenáři znají z předchozích knih Stalkeři a Znesvětitel. Samozřejmě jsem obě četla, takže jsem věděla, na co se mám čtenářsky připravit - na spoustu akce, scény jako z filmu s Jasonem Stathamem, velké množství rvaček, honiček a pěkně drsných výjevů. Autor se toho zkrátka vůbec nebojí, a dělá dobře. Umí výborně pracovat s dynamikou jednotlivých událostí, vyprávění má neskutečný spád a knížka Vám proto utíká jako nic. Finch je pro mě v tomto směru naprosto jedinečný autor a moc mě baví. 
Zaznamenala jsem, že samotná zápletka je některým čtenářům trnem v oku, vrací se totiž k prvnímu případu řešenému ve Stalkerech... Uvidíme. Já si zhodnocení toho, zda autor pouze ždímá již využité téma, nebo zda má co nového říci, ponechám do plnohodnotné recenze. Teď už totiž musím jít zase číst, tak napínavé to je 😊
Když jsem si před časem vybírala z novinek nakladatelství Grada knížky k recenzi, nabídla mi Bára také novou knihu z české sekce. Přestože je námět Krycího jména E219 na míle vzdálen od mého standardního žánru, něco mě k této knížce nesmírně táhlo, a rozhodla jsem se ji proto vyzkoušet. A neudělala jsem v žádném případě chybu. Tento debut mladé české autorky píšící pod pseudonymem Terry Shaft je tak báječně slibný, až se tomu nechce věřit.

Báře z Grady mnohokrát děkuji za to, že mi knížku poslala k recenzi.

Co Vy a knižní prvotiny? Jaká Vás nejvíc dostala a proč? A slyšeli jste už o knize Krycí jméno E219? Láká Vás? Máte rádi motivy apokalypsy a dystopie? Budu ráda, když si přečtete recenzi a napíšete mi do komentářů Vaše dojmy a názory. 😊
Erik Wilson byl odsouzen k pobytu ve vězení, jenže na světě už dávno nic není tak, jak bývalo. Ovzduším cirkuluje nebezpečný vir, který postupně hubí celé lidstvo. Lidé se skrývají před Nakaženými a snaží se přežít den po dni… A právě z toho důvodu není pro Erika v jeho cele najednou místo. Při návratu z jedné z jeho procházek mu zůstávají brány věznice zavřené. S taškou svých věcí se vydává na osamělou a nebezpečnou pouť, kterou, zdá se, nemá nejmenší šanci přežít…
Hned na úvod je třeba říct, že Krycí jméno E219 je debutovým dílem patnáctileté autorky. Ano, čtete dobře. A musím konstatovat, že je to fakt obdivuhodný počin. Upřímně se přiznám, že jsem v čase čtení věděla, že je autorka mladá, ale její přesný věk jsem neznala a tipovala jsem ho někde mezi osmnácti a dvaceti. Z omylu mě vyvedl rozhovor s autorkou v talk show Všechnopárty (připojím Vám níže odkaz na video), a nebudu Vám lhát, byla jsem hodně zaskočená. Ta knížka skutečně je poměrně vyspělá a před autorkou tedy smekám.
Samozřejmě, jak bylo řečeno, jedná se debut, dokonce o debut poměrně mladé slečny, takže se tam najdou určité chybky, které souvisí s takovým „nevypsáním“, nicméně jdou zcela bez problémů přehlédnout a čtenáře rozhodně nikterak neruší. Navíc se vůbec nebojím, že by je Tereza v budoucnu neodstranila. Jen jediná nepřesnost mě donutila označit si dané místo lepíkem, a tou byla poloprázdná plná nádoba, ale to jsou takové ty drobnosti, které se autoři – pokud jsou dobří, a Tereza dle mého názoru dobrá je – s novými zkušenostmi a časem naučí vnímat a důsledně eliminovat.
Velmi působivá je práce autorky s vystavěním příběhu. Děj i atmosféra jsou solidně budovány od samého začátku, autorka se ještě k tomu dokázala zcela vyvarovat toho, aby byla kniha jakýmkoliv způsobem rozvláčná či rozcouraná. Kdepak, hned od začátku jde do rychlé akce, činí tak však velice důmyslně a příběhu díky tomu vůbec nechybí gradace
Co je absolutně strhující, to je závěr knížky. Byla jsem z toho úplně na větvi, četla jsem, jak nejrychleji dokážu, bylo to tak neuvěřitelně napínavé! Právě toto velkolepé finále bylo zpracované tak mistrným způsobem, že si v mých čtenářských očích Tereza vůbec nezadala s mnohem zkušenějšími autory (a některé dokázala tou atmosférou, kterou pečlivě stavěla celou dobu a která měla v závěru děsivě mrazivý a temný nádech, překonat).
Jediným zklamáním pro mě bylo rozuzlení příběhu, tedy to úplné finále, kdy rozlouskneme, jak to celé bylo. To je pro mě veliká škoda a důvod, proč nemohu dát plných pět hvězdiček. Bez spoileru to mohu říct takto: Děj je poměrně násilně utnutý v tom nejnapínavějším momentu, další (kvalitní) vysvětlení událostí nepřichází. Se spoilerem se to ale vysvětluje lépe, upozorňuji však, že v něm vyzrazuji celou zápletku, takže zvýrazňujte s opatrností! ↠Nemám ráda konce, kdy se ukáže, že to celé vlastně bylo jen přelud. Působí to na mě nedotaženě, jako kdyby autor nedokázal dovyprávět příběh, který sám stvořil. Jako kdyby sám nevěděl, jak to dopadne. Nezachránil to ani příslib toho, že drama, kterého jsme byli svědky, se v budoucnosti naplní.
Nicméně od nepovedeného konce k něčemu opět velmi zdařilému, a to jsou postavy. I zde jsem byla autorčiným umem mile překvapena. Nebudu zastírat, že z vykreslení postav jsem měla velké obavy, a to nejen proto, že jde o debut mladé autorky, ale také proto, že mi přijde, že právě v tomto žánru se může snadno stát, že jednotlivé charaktery podlehnou stereotypům a klišé typickým pro apokalyptické a dystopické příběhy. Opravdu mě naplňuje radostí, že jsem se mýlila. Postavy nejsou vůbec šablonovité, ba naopak, jsou pestré a vynikajícím způsobem reflektují nejrůznější způsoby, jakými by se lidé s podobnou katastrofou pravděpodobně vyrovnávali. Tereza navíc měla několik naprosto skvělých nápadů na jednotlivé charaktery, které netradičním způsobem vyprávění obohacovaly. To, že se ne vždy držela typického žánrového scénáře, mě vysloveně těšilo. Také skutečnost, že autorka dokázala v tak útlém věku natolik pečlivě a pozorně pracovat s rozmanitostí, kterou můžeme ve společnosti najít, dokazuje, že je nejen překvapivě vyspělou autorkou, ale i vyspělým a inteligentním člověkem.
Ze všech postav samozřejmě nejviditelněji vystupuje Erik Wilson, který je jednoduše řečeno prostě super. 😊 Naprosto chápu, že se autorce zalíbil natolik, že svou původně soutěžní práci (jak také zmiňuje ve Všechnopárty) rozšířila do knížky. Erik je trochu samorost a žádný klasický hrdina, neboť odvaha mu občas docela schází. Přese všechno ale zůstává rovným a férovým člověkem, jehož osobnost je obohacena o notnou dávku sarkasmu. Jeho poznámky, které provázejí veškeré události v knize popisované, jsou nesmírně trefné, skutečně vtipné a do děje se vždy perfektně hodí. Erik není jednou z těch postav, které jsou ironické a rádoby legrační za každou cenu, humor je v jeho případě vždy na místě. Dokázat takhle správně nadávkovat něco tak ošemetného, jako je sarkasmus a systematické odlehčování jinak poměrně ponurého a napínavého příběhu, to je docela umění.
Recenzi bych uzavřela pár slovy o stylu, kterým autorka píše. Ten mě moc bavil, je to svižné, čtivé, lehce napsané. V textu nejsou kostrbaté věty ani nepřehledné části vyprávění, navíc se zde neobjevují ani žádná hluchá místa, ve kterých byste se nudili. Samotný prolog, ve kterém sledujeme zrod nebezpečného viru, mě však mírně vyděsil, ten je napsán až téměř dětinsky – to je však snadno vysvětlitelné tím, že kniha byla, jak jsem již zmiňovala, původně soutěžní prací a autorka na ní začala pracovat v jedenácti letech. Začátek knihy bych na takový věk odhadla, a proto bych jej asi nějakým způsobem přepracovala, protože by se mohlo stát, že některé čtenáře od dalšího čtení odradí. To by však byla ohromná škoda, protože autorka se záhy od tohoto omylu zcela odstřihává a celá kniha pak působí velmi dospěle, kompaktně, promyšleně a propracovaně.
Opravdu srdečně doufám, že Tereza bude ve své spisovatelské dráze pokračovat, že ji psaní nepřestane bavit a že se můžeme těšit na její další počiny. Věřím totiž, že by se mohla stát skutečně úspěšnou autorkou. Její debut Krycí jméno E219 ode mě dostává krásné 4 hvězdičky a nebojím se jej vřele doporučit dál, samozřejmě především těm z Vás, kdo mají rádi napínavé příběhy a téma apokalypsy a dystopie.
Název knihy: Krycí jméno E219
Autor: Terry Shaft
Rok vydání: 2017
Nakladatelství: Cosmopolis
Počet stran: 190
Závěrem přikládám odkaz na Terezin rozhovor v talk show Všechnopárty: