Víte, když jsem začínala blogovat, věděla jsem dobře, do čeho se pouštím. Uvědomovala jsem si, co to obnáší, pokud to myslím vážně, a bylo mi jasné, že bez toho, abych sdílela mnohé ze svého života, to nejspíše nepůjde. Všechno se mi to potvrdilo a drtivou většinu času mě to i baví. Ale pak najednou, výjimečně, potřebuju absolutní ticho.
Ticho, ve kterým se mi nechce mluvit s nikým jiným, než s mými nejbližšími. Ticho, kdy se mi nechce vymýšlet příspěvky na Facebook a chystat fotky na Instagram. Ticho, kdy si předepisuju články, hodně čtu, ale málo z toho sdílím v reálném čase. Ticho, který mě osvobozuje, ale taky maličko stresuje, protože se bojím, že moji čtenáři čekají článek, fotku, příspěvek… a já nic. Mlčím.
Ale pak se vždycky uklidňuju tím, že vím, jací lidé mě obklopují. Skvělí, chápaví, tolerantní. S porozuměním pro potřebu ticha. Vy. Moc si Vás, svých čtenářů, přátel, kamarádů… vážím. Našli jsme v tom našem knihomolském světě skvělou komunitu a já se před Vámi nebojím nic říct, přiznat, vyjádřit. Jste neskutečně svobodná skupina lidí, která se nenechává svazovat předsudky, která přemýšlí, která respektuje. A já Vám za to moc děkuju 💖
Posledních pár dní jsem si míru, ticha a klidu užila do sytosti. Nebylo mi dobře, nechtělo se mi tvořit. Jen jsem četla, odpočívala, existovala. Ale postupně se mi začínalo čím dál víc stýskat. Takže jsem ráda, že tu pro Vás na tenhle týden mám pár článků, a těší mě, že ticha pro tuhle chvíli zase stačilo.
Pro mě je naprosto nereálné tvořit v přítomném okamžiku. Jsem fakt vysoce spontánní člověk, takže jeden den mám chuť vytvořit deset fotek a napsat deset článků, abych si pak na to další měsíc ani nevzdychla. Nevím, jestli je to v té naší online komunitě standard, počítám, že ne, protože trenedem je sdílet všecko teď, v reálném čase a i lidi to asi mají radši (o čemž svědčí třea obliba instastorie), ale já takhle prostě fungovat nedokážu :)
OdpovědětVymazatTakže tě naprosto chápu
Měj se moc krásně, Kristý a těším se na články :)
Moc děkuji za komentář, Hani, samozřejmě ráda slyším, že to má někdo podobně jako já, ale přirozeně mě to u Tebe zrovna nepřekvapuje, protože jsme si prostě sedly a spoustu věcí sdílíme... Měj se taky moc krásně!
VymazatObčas jsou tyhle stavy potřeba - klid, ticho, čas jen pro sebe. Uzavřít se do sebe, číst si nebo si třeba povídat s někým, koukat na filmy, vařit... já nevím co všechno. Třeba teď o víkendu jsem víceméně většinu času vybarvovala omalovánky a poslouchala druhý díl Hry o trůny, abych to dokončila. :D Příště třeba budu zase psát, ale tenhle týden mi to prostě nešlo, nebyla ta správná chuť.
OdpovědětVymazatNejlepší je, když člověk vydrží nenutit se, ale vychutnat si to, co právě potřebuje. Ráda slyším, že to umíš :) Měj se moc krásně :)
VymazatKristýnko, taky někdy potřebuju vypnout a nebo hodně zvolnit. O to víc mám potom chuť do dalšího psaní, focení a podobně. Navíc jsem zjistila, že když jdu psát jen z pocitu, že bych měla, dlužím třeba recenzi nebo tak, stejně to nejde. Napíšu první větu a někdy ani to ne. Prostě musím počkat, až to zase půjde :)
OdpovědětVymazatMěj se krásně, Kristýnko, opatruj se, odpočívej a piš, když máš zrovna chuť :)
Přesně, někdy mi ty recenze vůbec nejdou přes pusu (nebo lépe řečeno přes prsty :)). Většinou pak to, co násilím sepíšu, stejně mažu. A pak to najednou jde a mám tři recenze, s nimiž jsem spokojená, za den :) Moc Ti, Šári, děkuju za krásný komentář, měj se hezky :)
VymazatU mě se to taky střídá. Vždycky to vidím i na množství komentářů a na zájmu na fb stránce. Mám dny kdy bych pořád něco psala a je toho tolik, že mám pocit, že už každého štvu. A pak přijde útlum, kdy si říkám, že to nemusí nikoho zajímat, proč já to všem vlastně vykládám a tak... A pořád dokola :-D
OdpovědětVymazatTak vidím, že to nakonec máme všichni dost podobně :)) I když zrovna Tvoji aktivitu obdivuji, přijde mi, že to držíš bez přestávek a že třeba své pravidelné články sepisuješ stůj co stůj, i když jsi třeba šíleně utahaná z práce... což mi přijde úchvatné :)
VymazatDěkuji :-)
Vymazat