V posledních letech jsem se naučila jednu zásadní věc. Stejně jako v běžném životě, i v tom čtenářském je někdy potřeba počkat na správnou chvíli. Přestože jsem srdcem ohromná fanynka současných českých autorů, zatím jsem jim moc sluchu nepopřála. Nebyl ten správný čas. Ale teď nastal. Konečně. Letos v létě se všechno zlomilo a já podlehla kouzlu hned několika z nich. Jedním z nejmilejších překvapení pro mě byla Petra Soukupová a její kniha K moři.
Povězte mi prosím v komentářích, zda čtete současné české autory a případně kdo z nich je vaším favoritem. A co přímo Petra Soukupová, máte její knihy rádi? Která je podle vás ta nejlepší? 📚
Próza začínající autorky Petry Soukupové se značně vymyká kontextu současné české literatury. V centru autorčina vyprávění je životaběh několika hrdinů: obyčejných lidí formálně propojených rodinnými vztahy, avšak lidsky vzájemně velmi vzdálených. Jejich příběhy se naplno a autenticky protnou pouze jednou: při víceméně náhodně vzniklé prázdninové cestě k moři. Tvarem i myšlenkou tato próza odkazuje k Virginii Woolfové a její - dnes již klasické - próze K majáku. Nejde ale o napodobivé formální cvičení: z autorčiny výpovědi lze vyčíst (vzhledem k jejímu věku) až překvapivě niterný prožitek rozpadu mezilidských vztahů a nemožnosti plnohodnotné komunikace ani mezi nejbližšími. Za svůj debut K moři získala Petra Soukupová Cenu Jiřího Ortena a byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého a cenu Magnesia Litera.Do díla Petry Soukupové, mně osobně nesmírně sympatické české autorky, jsem se pustila na přelomu prázdnin. Pořídila jsem si e-bookovou verzi, protože jsem chtěla vědět, zda si mám v letní hostovské paperbackové akci pořídit všechny její knihy. Už po pár stránkách mi bylo naprosto jasné, že je bezpodmínečně potřebuju, a než jsem e-book dočetla, objednávka byla odeslána.
Soukupová na mě zapůsobila podobně jako Alena Mornštajnová - niterně, silně, dojemně. Snad je o něco méně spisovatelsky vyspělá, zato je ale mnohem syrovější a v komorním zasazení příběhu naléhavější. Zatímco u Mornštajnové se opakovaně setkáváme s tématem malého lidského osudu na pozadí velkých dějin, u Soukupové podobné historické zasazení schází a nešťastná lidská rozhodnutí a smutné osudy tak na povrch příběhu vyplouvají o to politováníhodnějším způsobem.
Příběh jedné velké rodiny, rozdělené nešťastnými rozhodnutími rodičů, zarputilou paličatostí dětí, nejistotou a hromadou nízkého sebevědomí všech zúčastněných, je tak komorní a malý a důvěrný, až je to celé vlastně docela epické.
Nový rozměr dostává v případě Petry Soukupové i jeden z mých oblíbených obratů - "plastické postavy". Protože právě to je mistrovský prvek knížky. A zároveň vlastně až tolik ne. Je to komplikované, stejně jako příběh sám. Jednotlivé postavy jsou totiž tak kouzelně obyčejné, naprosto nevyčnívající, přesto naprosto velkolepé a ohromující. Je to právě jejich obyčejnost, která čtenáře dostane do kolen. Autorka bezesporu má neskutečný talent pro důsledné pozorování lidí, protože každá z postav je tak složitá a komplexní... Můžete je snad soudit? Můžete jednoznačně říct, kde byla chyba? Můžete určit, kdo se měl v jakém momentu rozhodnout jinak? A jak by to podle vás mělo být? Co přesně by měli aktéři tohoto příběhu změnit? Je to jednoduše neskutečně komplikované a na všechny tyto otázky nejde jednoznačně odpovědět.
Jazyk, který Soukupová používá, je odzbrojujícím způsobem přímočarý, bavily mě také odbočky k myšlenkám a vnitřním pocitům postav, spontánní náhledy do nitra každého z aktérů příběhu... Oceňuji také dlouhé, a přesto nesmírně úderné a sugestivní věty, které úžasně podtrhávají originalitu autorčina způsobu vyprávění. Všechny tyto prvky podporují určitou naléhavost a těžkost příběhu a srdečně doufám, že se jich dočkám i v dalších knihách.
Kniha ve čtenáři zanechá takovou zvláštní bezprostřední úzkost, pocit beznaděje, nebojím se říct, že má až takový nihilistický nádech. Po dočtení se totiž nutně budete ptát sami sebe: Proč vlastně tohle všechno? O co se tu snažíme? Kam směřujeme? Co je pro nás v životě důležité? Jak žijeme?
Tyto obyčejné příběhy obyčejných lidí mě v literatuře asi nikdy nepřestanou bavit, zvláště, když se autorům podaří do vcelku nenápadného vyprávění vtisknout ještě poměrně zásadní životní otázky. Zkrátka a dobře, moje první setkání s Petrou Soukupovou asi nemohlo dopadnout lépe. A pokud jste se s ní vy ještě nesetkali, moc vám radím – napravte to. Nebudete ani trošičku litovat.
Název knihy: K moři
Autor: Petra Soukupová
Rok vydání: 2007
Nakladatelství: Host
Počet stran: 204
Mám od Soukupové doma knihu Zmizet a Pod sněhem, jenže jsem se k nim ještě nedostala. Jsem moc zvědavá na autorčin styl, ale těch knih, na které jsem zvědavá, už je nějak moc :)) Teď jsem se zasekla na novince od Laury Walden, četla jsem ji dlouho a vůbec nějak nemám chuť do další knížky, dočítám pomalu rozečtenou naučnou z Grady a snad zas přijdu k chuti. Čeká mě totiž V dobrém i zlém a nechci ji začínat v blbé náladě. Měj krásný víkend, Kristý :)
OdpovědětVymazatTrochu se stydím, že jsem od Petry Soukupové ještě nic nečetla, i když znám několik titulů, které napsala. Ze současných českých autorů mám ráda třeba Kateřinu Tučkovou. Nebo Magdu Váňovou. I taková Kateřina Petrusová je fajn. A Miroslava Varáčková, ale ta je slovenská autorka. :)
OdpovědětVymazatTak se tedy zpečetilo, že máme na Petru naprosto stejný názor. Já od ní četla tři - Zmizet, Snížka a Nejlepší pro všechny a rozhodně za mě vede posledně zmiňovaná. Přesto si myslím, že teď už bych i svůj názor na Zmizet trochu poupravila, protože jsem si víc zvykla na autorčin styl a fakt jí prostě žeru a takovou tu obyčejnou neobyčejnost fakt zachytit umí. Věřím proto, že budeš stejně nadšená i z dalších jejích knih! Já se v zimě rozhodně pustím ještě do Pod sněhem a myslím, že dát čtyři knihy od jednoho autora za jeden rok svědčí o tom, jak moc tuhle dámu žeru :) Jinak současnou českou tvorbu docela dost načítám, si troufám tvrdit, a to zejména díky Bookclubům, takže rozhodně vedle Soukupové doporučuji Petru Dvořákovou, Jakubu Katalpu, Kateřinu Tučkovou, Miloše Urbana, Ditu Táborskou a milým překvapením pro mě byla i prvotina Anny Cimy - Probudím se na Šibuji, která je jazykově neskutečně vyspělá a obsahuje prvky magického realismu, což já ráda :) Sama si hodlám brzy rozšířit obzory Annou Bolavou a měla bych pokračovat i Hájíčkem, jehož Selský baroko mě nějak extra nepřesvědčilo, ale věřím, že mu na kloub přijdu :) Jo a fajn vhled je asi taky Praha Noir - sbírka povídek, kde si tak nějak aspoň můžeš udělat představu o tom, jak současní Češi píšou :) Když to tak vidím, asi bych mohla sepsat nějaký spešl článek :D
OdpovědětVymazatMěj se krásně :)