RC RECENZE | Klub zabijáků (Paul Finch)

By | 4 comments
Detektivní série s Markem Heckeburgem, kterou stvořil Paul Finch, je jednou z těch, u nichž kvalita s každým dílem dramaticky narůstá. První díl, Stalkeři, se mi moc líbil. Z druhého dílu, Znesvětitele, jsem byla nadšená. A třetí díl, o kterém Vám dnes v recenzi povím víc, ten mě ohromil. Sama jsem nedoufala v to, že bude Klub zabijáků tak moc dobrý, a kniha předčila veškerá má očekávání.

Moc díky nakladatelství Domino, které Paula Finche českým čtenářům představilo, a které mi jeho novinku, stejně jako díly předchozí, poslalo k recenzi. 💖

Vůdce Sympaťáků přezdívaný Magor Mike Silver sedí v ostře střeženém vězení. Přestože se policie snaží, jeho výslechy nikam nevedou a zdá se, že stopa vedoucí ke zbytku zločinecké bandy je nadobro vychladlá… Jenže jednoho dne Silver zkolabuje a je proto naplánován jeho převoz do nemocnice. Konvoj je však záhy napaden po zuby ozbrojenou partou Sympaťáků, kteří Silvera unesou a nenechají po sobě žádné svědky. Tento masakr je však jen pouhým začátkem vražedného řádění, které zločinci rozpoutají ve snaze zamést za sebou všechny stopy… A jejich čistka má být mnohem důslednější, než se na první pohled zdá.

Návrat k prvnímu dílu

Hned na začátku Vám povídám, tohle bylo zatraceně dobré. Nebudu nikterak zastírat, že jsem se třetího dílu mírně obávala. Když se ke mně doneslo, že se v něm autor vrací k motivu z prvního dílu série, bála jsem se, že bude tenhle nápad jen zbytečně ždímat. Přestože některé věci zůstaly v prvních Stalkerech mírně nedořešené, nepřišlo mi, že by to mohlo a mělo vydat na celou další knihu. Po dočtení Klubu zabijáků jsem pochopila, že jsem se hluboce mýlila, protože nyní nechápu, jak je možné, že jsem po otočení posledního listu Stalkerů nechtěla víc a víc.
Paul Finch v téhle knize dokázal, že případ týkající se Klubu sympaťáků, jež v prvním dílu unášel ženy pro své klienty, kteří je následně znásilňovali, mučili a vraždili, měl promyšlenější, než se mohlo na první pohled zdát. To mě velmi mile překvapilo. Přesto však nezůstává předchozími událostmi svázán. Celou organizaci Sympaťáků nechává v této knize vyvíjet velmi organicky, smysluplně a přirozeně. Čtenáři se dočkají velkých změn a všechny dávají smysl, což s takovým tématem rozhodně není nic jednoduchého.
Ve vyprávění se autor nenásilným způsobem vrací k událostem prvního dílu, připomíná je, vysvětluje, a tak se ani na malý okamžik nestane, že byste se v ději ztráceli. Kupříkladu já jsem si z prvního dílu nepamatovala nic moc, ale díky Finchovi a jeho jemným připomínkovým vsuvkám jsem byla bez problému v obraze a netápala jsem, o co že to vlastně jde.

Přímo k věci

Samotný příběh nemá žádné odbočky, jde prostě a jednoduše o misi. A to na všech frontách. Sympaťáci po sobě chtějí uklidit tak důkladně, jak je to jen možné. Mark Heckenburg se je pokouší za každou cenu zastavit. A jeho kolegové se snaží, aby to přežil. A úkol je to pro všechny zatraceně těžký. V této knize se nedočkáme žádných velkých tajemství či překvapení, je to velmi přímočaré a upřímné vyprávění, které se od samého počátku netají tím, kam směřuje. Jde hlavně o akci, zvraty, překážky a nepříjemná překvapení.
A sázka na kartu akčních scén, které v této knize bezpochyby hrají prim, se Finchovi neskutečně vyplatila. Jeho dravý popis všech těch šílených honiček a rvaček je naprosto jedinečný. Snad v žádné knize jsem se nesetkala s tak zběsilým tempem, které si ničím nezadá s těmi nejslavnějšími hollywoodskými akčními trháky. A to je asi ono, to je to, co knihu vystihuje nejlépe… Tuhle knihu nečtete, události v ní sledujete jako film. Vyzdvihla bych několik scén, například popis dramatické honičky Sympaťáků a Hecka starou stanicí metra nebo i samotnou finální scénu, kde se zkrátka jen utíká, prchá, skrývá a střílí. Ale vy to budete hltat jako blázni. Je prostě neuvěřitelné, jak dobře dokáže Finch tyhle strhující scény napsat. Snad by to bylo pochopitelné, kdyby jich v knize bylo jen pár, ale Klub zabijáků je sledem takovýchto dechberoucích výjevů. A to doslova, při čtení jsem dech skutečně tajila a v samotném konci jsem měla úplně ledové ruce, jak jsem byla vynervovaná, co se bude dít dál. No, v konci je asi nadnesené, slupla jsem totiž najednou posledních 250 (z celkových 450) stran knihy, od kterých se jednoduše nešlo odtrhnout. Zde bych si ještě dovolila malou odbočku, a tou je spisovatelsky naprosto prvotřídní okamžik – snad tím mnoho neprozradím –, kdy se Heck na útěku souká úzkou rourou. Přátelé, to je tak klaustrofobní záležitost a tak mistrně napsaná, že mi bylo u čtení regulérně špatně, a to nepřeháním. Něco takového se mi snad ještě nestalo.
Je samozřejmé, že tahle akčnost a zběsilost s sebou přináší své mouchy. V ději čeká Hecka poměrně velké množství nejrůznějších zásahů shůry. Na někoho možná až příliš často mu život zachrání těžko uvěřitelná náhoda nebo neskutečné štěstí. Spousta zlomových chvil je načasována s podezřele velkou klikou. Jenže právě tohle asi k natolik akčnímu žánru, v jakém se Finch pohybuje, patří. A přestože si pod fousy řeknete „To měl zase zatraceně velký štěstí.“, nebude Vám to vadit.

Hlavního hrdinu budete zbožňovat

V Klubu zabijáků mě také potěšil vývoj ústřední postavy, samotného Marka Heckenburga. Ten všem vysloveně přerůstá přes hlavu – svým nadřízeným, Paulu Finchovi a mnohdy i sám sobě. Ale jen v tom dobrém slova smyslu. Tento charakter se rozvíjí tak přirozeně, ale zároveň živelně, že se s každým dalším dílem stává více a více neodolatelným. Jestli mi byl Heck v prvním dílu série sympatický, teď už ho miluju. Ta jeho zbrklost, paličatost, neuváženost… to všechno se mi na něm neskutečně líbí, a přestože se nejspíše shodneme, že v reálném světě by jeho jednání patrně vedlo k mnohem tvrdším a nepříjemnějším následkům, v knize mě to prostě baví a Heckovi v jeho ztřeštěnostech a hloupostech vysloveně fandím.
Díky tomu, že se v knize Mark Heckenburg vrhá do šíleného pronásledování padouchů tak trochu na vlastní pěst, ostatní postavy se ke slovu až tolik nedostanou. Zvláště mě to mrzelo u Gemmy, jejíž potenciál je v knize naprosto trestuhodně nevyužitý. Navíc se v ději objevuje věc, která mi k jejímu dosavadnímu vykreslení absolutně nesedí. Zajímavým charakterem je Jerry Farthing, policajt a zároveň absolutní zbabělec, který - pozor, spoiler: ↠ si najednou hraje na hrdinu, což na mě působilo neskutečně nereálně a postrádalo to podle mě jakýkoliv smysl krom záchrany Heckova zadku na poslední chvíli ↞. V jednotlivých Sympaťácích jsem se orientovala docela těžko, ale vůbec mi to nevadilo. Nebylo to jakkoliv rušivé a především to absolutně nevadilo pochopení a sledování děje. Je jich prostě hodně a kdo střílí, to už je v té změti trochu podřadné. Ti, kteří byli pro vývoj knihy zásadní, byli zapamatovatelní a vždy jsem je poznala na první dobrou.

Boží, prostě boží

Co dodat na závěr? Snad jen to, že ačkoliv mě předchozí díly bavily, teprve nyní se fakt nemůžu dočkat pokračování. Jen, co jsem Klub zabijáků zavřela, chtěla jsem víc. Mnohem víc. S třetím dílem mě Paul Finch konečně definitivně lapil do své spisovatelské pavučiny a hádám, že mě jen tak nepustí. Uznávám všechno možné. Že je to hodně zběsilé, že šílenější akce střídá šílenější akci, že je to místy trochu přitažené za vlasy, že hlavní hrdina pořád dělá snad až nesnesitelný blbosti. Ale víte co? Přesto, nebo snad právě proto, je to úplně boží
Název knihy (originál): The Killing Club
Název knihy (česky): Klub zabijáků
Autor: Paul Finch
Rok vydání (originál): 2014
Rok vydání (česky): 2017
Nakladatelství: Domino
Počet stran: 448
Novější příspěvek Starší příspěvek Domovská stránka

4 komentáře:

  1. Musí to být dobré. Sice moc nemusím tento žánr, ale kdo by se nerad bál?

    OdpovědětVymazat
  2. Jsem moc ráda, že se ti kniha líbila, mně přece jen úplně nesedla, ale to ty už víš, Kristýnko :) Budu doufat, že další Finch se mi bude zas líbit jako Znesvětitel.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já vím, Šári, a mrzí mě to. Snad si příště spravíš chuť, věřím, že to tak bude :) Měj se moc krásně :)

      Vymazat

Srdečně děkuji každému, kdo zde vyjádří svůj názor, zkušenost, či dojmy. Moc ráda si s Vámi o knížkách povídám a právě Vy čtenáři jste mou největší inspirací :)