RC RECENZE | Strážce nádrže (Zdeněk Svěrák)

Na podzim mě po zásadní životní změně přepadla naprosto neskutečná a doposud nepoznaná čtecí krize, ze které jsem se nemohla za žádnou cenu dostat. Po čase se navíc přetavila i do krize psací a blogovací, a z problému se rázem stal začarovaný kruh. Z tohohle čtenářského neštěstí mě zachránil Zdeněk Svěrák se svoji nejnovější knihou Strážce nádrže.

Ohromný dík putuje k Barunce z nakladatelství Cosmopolis, která mě o recenzi knížky poprosila a kterou proto oficiálně jmenuji královnou první pomoci v případě čtenářské krize.

Starý strážce vodní nádrže Jiří Smrček si dopisuje s generálním ředitelem povodí. Jsou to zprávy o stavu přehrady, ale také o stavu jeho duše. Nevadí, že ředitel ani na jeden z jeho 23 dopisů neodpoví. Smrček, bývalý venkovský učitel, na sebe prozrazuje i věci, které každému nesvěříme. Je zjitřený úkolem, který ho zaskočil: má najít mezi spoluobčany obce Horní Znělá svého nástupce. Bude to plukovník Dekl, nebo někdo jiný? Je možné, aby to bylo veselé čtení? Pokusil jsem se o to. Z. Svěrák k novým textům dodává: „Celý život nosím u sebe notýsek, kam si zapisuji nejrůznější krátké poznámky o tom, co mi přijde zajímavé, co jsem viděl, prožil nebo co mi někdo vyprávěl. Nedávno jsem si řekl, že bych se na to měl zpětně podívat a události si připomenout, případně se z těch poznámek inspirovat. Když jsem je začal pročítat, tak jsem zjistil, že téměř 90 % je nepoužitelných, no a z toho zbytku je tato nová kniha.“
Strážce nádrže není mé první setkání s panem Svěrákem, rozhodně je ale nejkrásnější. Strážce nádrže v sobě obsahuje ohromnou dávku laskavosti, pokory a celkově dojetí nad obyčejným lidským životem. Vyprávění o osudu hrázného Jiřího Smrčka, který pravidelně posílá dopisy na ředitelství povodí, přestože se nikdy nedočká odpovědi, je jako zrcadlo dobrého života – poctivého a pokorného, naplněného dobrými skutky i nešťastnými omyly, vystaveného nekonečné životní naivitě i skepsi, kombinaci, kterou v sobě nosí každý z nás.
Postava Jiřího Smrčka je jedním z těch knižních charakterů, které jako čtenář toužíte poznat, obejmout je, pohovořit s nimi. Je to člověk chybující a nedokonalý, současně však odhodlaný činit dobro, pomáhat, obětovat se pro druhé. Zanechává tak po sobě stopu ze všech nejcennější – pro lidi, které během svého života potkává, se stává nezapomenutelným. A nemyslím teď jen postavy v knize, ale i čtenáře, se kterými ústřední postava starého strážce nádrže prostřednictvím necelého sta stránek nádherně promlouvá.
Poslední kniha pana Svěráka se v hromadě mých přečtených knih zařadila k těm, u kterých mi lehce zatrne, když si na ně vzpomenu. Tak nějak zvláštně mi poskočí srdce a na pár vteřin se zastaví dech. Protože tahle kniha má v sobě obyčejný lidský osud, právě díky své obyčejnosti neuvěřitelně silný a emotivní. Po celou dobu čtení jsem byla dojatá, smutná i strašně spokojená zároveň. Strážce nádrže jednoduše patřil k jedněm z neJhezčích čtenářských zážitků poslední doby. Mé dojmy z knihy jsou však snad až příliš niterné a téměř nevysvětlitelné, a jen těžko se mi předávají dál prostřednictvím klávesnice a monitoru. Přijde mi, že bych musela každému dalšímu čtenáři napsat dopis, abych jen vzdáleně přiblížila, jaké množství lidskosti a pokory a vzpomínek na takové to poctivé lidské žití a bytí v knize je.
Pokud chcete pochopit, jaká krása se v řádcích téhle knihy skrývá, musíte ji přečíst.

1 komentář :

  1. Zdeňka Svěráka mám ráda a mám ráda, když jeho knižní příběhy následně Jan Svěrák zfilmuje a ony jsou vážně podle knížek, takže si uchovají kouzlo + jsou kouzelné samy o sobě. Naposledy jsem viděla a četla Po strništi bos. :)

    Mimochodem, copak se ti stalo se vzhledem? Předěláváš? :)
    Jinak držím palce s tou krizí! ;)

    OdpovědětSmazat

My Instagram

Made with by OddThemes | Distributed by Gooyaabi Templates